Pavlína Dušková
Pinocchio
Napsali a ilustrovali: A. M. Lefevre, M. Louseaux
Vydalo nakladatelství Fortuna Print v Praze 2003.
Druh literatury: pohádka
Knížka má deset stran. Vypráví o chudičkém Gepettovi, který vyráběl hračky a žil docela sám, bylo mu často smutno. Jednou si vyřezal ze dřeva panáčka. Panáček k jeho obrovské radosti náhle otevřel oči, usmál se, prostě ožil. Gepeto se rozhodl, že mu bude říkat Ponocchio a že se o něho bude starat jako o vlastního syna. Druhý den ho Gepetto poslal do školy, aby se naučil číst, psát a počítat. Cestou Pinocchio potkal mazanou lišku a proradnou kočku a ti mu napovídali, že je ve škole nuda a že ho zavedou do Legrandova. Tam se učit nemusí a je tam legrace. A těch dobrot! Pinocchio v Legrandově potkal plno dětí. Hráli si a bavili se celý den. Náhle však Pinocchio zjistil, že se mění v osla. Nakonec ho liška s kočkou prodaly krutému pánovi, který ho nutil těžce pracovat. Když se Pinocchio poranil, uvázal mu jeho zlý pán na krk těžký kámen a bez slitování ho shodil do moře. Naštěstí se Pinocchio ve vodě zase změnil v dřevěného panáčka a doplaval ke břehu. Tam na něj čekala krásná Modrá víla, která se ho zeptala odkud se vzal. Pinocchio zalhal, že zabloudil. Vtom ucítil, jak ho svědí nos. Chtěl se poškrábat, ale zjistil, že mu nos rychle roste. Už si málem nedosáhl na špičku. Víla mu pohrozila, že mu poroste tak dlouho, dokud jí neřekne pravdu. A tak se jí Pinocchio raději přiznal. Víla dovedla Pinocchia domů, ale po Gepettovi jako by se slehla zem. Nikde ho nemohli najít. Vydal se totiž hledat Pinocchia, a když plul po moři, spolkla ho velryba. Pinocchio pospíchal Gepettovi na pomoc. Když velrybu pošimral v žaludku, tak je oba raději vyplivla. Ponocchio slíbil tatínkovi, že ho už nikdy neopustí. A od toho dne pilně chodil do školy a pomáhal tatínkovi. Když Modrá víla zjistila, že Pinocchio už nelže, proměnila ho v opravdového chlapce. To bylo radosti!
Charakteristika postav: Pinocchio je hodný, Gepetto veselý, kočka a liška jsou mazané.
Knížka je zajímavá tím, že se z ní dá vzít ponaučení a má pěkné obrázky. Doporučila bych ji všem neposlušným dětem. V naší třídě bych ji doporučila Martince, protože má ráda Pinocchia. Je určena pro děti od sedmi let.
Knihu jsem četla jeden den.
Říkání pro radost
Vybrala a sestavila: Vladimíra Gebhartová
Ilustroval: Antonín Šplíchal
Vydalo nakladatelství Axióma Praha v roce 2006.
Knížka má 101 stran.
Druh literatury: říkanky, pohádky, rozpočítadla, hádanky, jazykolamy
Kniha obsahuje především velmi pěkné verše. Jsou vybrány tak, aby si je po přečtení dospělými mohly říkat i děti nečtenáři samy. Líbí se mi, protože má pěkné obrázky a ráda se z ní učím básničky. Nejvíc se mi líbí básnička o děvčátku buclatém, jako já a Míša:
Okáč
Já jsem děvče okaté,
šatečky mám strakaté,
vypadám v nich celičká
jak ta lesní pěnička.
Já jsem děvče okaté,
tvářičky mám buclaté,
na nich jako růže květ,
a mne těší celý svět.
Některé z mých oblíbených rýmů: Klára - zjara, vous - neukous, dodnes - neodnes, úst - růst, ouška - kolouška, rokli - zmokly.
Tuto knihu jsem začala číst v první třídě, teď jsem se k ní vrátila a přečetla ji asi za týden. Doporučila bych ji nejen malým dětem od šesti let, ale i maminkám, tatínkům, babičkám i dědům, a v neposlední řadě učitelkám předškolních i školních dětí. Také Káje, Martince a Míše z naší třídy.
Názvy některých říkadel: Bačkůrky z mechu (Milena Lukešová), Okáč (Josef Václav Sládek), Jedno srdce , Čtyři kola (Jan Noha), Podzim (František Hrubín), Jízda na pekáči (Josef Brukner), O Bílém Koťátku (Eduard Petiška).
Nejvíce se mi líbila pohádka O bílém koťátku od Eduarda Petišky. Zde vystupuje kočička, která chodí po dvoře a ostatní zvířátka se na ni mračí. Je jí to divné, a tak se musí na to někoho zeptat. Když šla kolem bílá husa, nečekala a spustila: "I ty bílé koťátko, vypadáš jak košťátko, špinavé a rozcuchané. Že jsi bílé? Nejsi, ba ne!" Koťátko se naježilo: "Já jsem bílé koťátko, nejsem žádné košťátko!" Seklo ocáskem a odskočilo, aby ho husa neštípla zobákem. Skočilo rovnou před kohouta. "Kykyryký, koťátko, co tu děláš, košťátko, špinavé a rozcuchané? Že jsi bílé? Nejsi. Ba ne!" Dlouho se mezi sebou dohadovali, dokud koťátko neuhánělo od nich pryč. Před sebou mělo kaluž, podívalo se do ní a divilo se, kdo to tam stojí tak rozcuchaný. "To jsi ty, koťátko?" ptá se maminka. Nakonec ho maminka také naučila, jak se má mýt jazýčkem.
Charakteristika postav: Husa je zlá, posmívající se, kohout také, koťátko je špinavé, zvědavé, máminka koťátka jsou laskavá, hodná a starostlivá.
Tato pohádka se mi líbila, protože tam bylo koťátko malé a učilo se o sebe starat jako já, když jsem byla malá, učila jsem se mluvit, převlíkat a česat.
Lesní zvířátka
Autor: Eva Večeřová
Ilustrace: Maria Molenda
Vydavatel: Ave Press s.r.o., Praha 2006
Kniha má 112 stránek.
Druh literatury: pohádka
Knížka má dvě části, v první vystupuje lišák Don a v druhé veveřice Všudybylka.
Jednoho dne se lišce narodila liščata. Jedno z nich se jmenovalo Don. Don byl už čtrnáct dní starý a tak si začal prohlížet svůj kožíšek. Měl šedou barvu. Podíval se na své tři bratříčky a dvě sestřičky a zjistil, že všichni mají stejnou barvu. Lišáček Don byl malý neposeda, spát se mu nechtělo a tak se pomalu vybatolil z nory. Kolíbavě se vydal k pasece. Vtom se mezi stromy objevilo velké zvíře, které mělo na hlavě dva malé stromečky. Don se tak lekl, až si sednul na zadeček, nevěděl, že je to sám král lesa. Jelen uštipoval listí ze stromu a pomalu kráčel na paseku. Don se vydal pomalu za ním najednou BUM, BUM začaly padat shora malé střely. Don sebral všechnu odvahu a zavolal: „Kdo jsi a jak se jmenuješ?“ Tu se ozvalo: „Jsem veveřice Všudybylka.“ Don se ptá: „Co to děláš?“ „Čistím si svá hnízda. V jednom na mě čekají čtyři děti.“ Don si s nimi chtěl hrát, ale veveřice se zasmála: „To nejde! Zeptej se své maminky.“ „Zeptám se, ale budu rád, když mi to řekneš i ty.“ Veveřice odpověděla: „My skáčeme po stromech a lezem po kmenu a to ty nedokážeš. Až vyrosteš budeš šelma, budeme muset před tebou utíkat, tak praví zákon přírody.Víš, co jíme my? Náš jídelníček je bohatý na zrní, oříšky, šišky, bukvice, žaludy a také houby jíme!“ Veveřice Donovi vyprávěla všechno o sobě i hnízdě. „Neměl bys jít už domů? Já už také musím za svými dětmi, určitě tě bude tvá maminka hledat.“ Don se vydal zpátky do nory a cestou ho někdo chňapl za krk. Don se lekl a byl rád, že je to jeho ustrašená a ustaraná maminka. Dotáhla ho domů a potom ho pokárala: „Done, už nikdy nesmíš jít sám ven! Až budeš velký, to poznáš, když se ti změní srst na rezavou, pak už můžeš z nory ven!“ Don tedy poslechl a vypravoval svým sourozencům, co se mu venku přihodilo.
Charakteristika postav: Lišák Don je neposedný, jelen klidný, veveřice Všudybylka laskavá a chytrá, liška přísná a starostlivá.
Kniha se mi líbí, protože se v ní dočtu, jak vlastně žijí zvířátka v lese a jak se mezi sebou brání. Má velmi pěknou ilustraci.
Knihu bych doporučila všem začínajícím čtenářům, hlavně Zuzce, Martince, a Alence, protože mají rády zvířátka a pěkné obrázky. Kniha je určena dětem od sedmi let. Četla jsem ji jeden měsíc.
Honzíkova cesta
Napsal: Bohumil Říha
Ilustrovala: Helena Zmatlíková
Vydalo nakladatelství Axióma Praha v roce 2006.
Kniha má 73 stran.
Druh literatury: příběh s dětským hrdinou
Kapitoly: Babička posílá psaní, Ve vlaku, Dědeček veze Honzíka, Babička dostává kuličku, Vajíčko, Přišla koza, Honzík pouští draka, Honzíkův sen, O vepříku Princovi, Koza na silnici, Na cestě s obědem, Kulička se vrací, Ve škole, Za kocourem v lese, Vzhůru za Honzíkem! Přijíždí maminka, Honzíkovo rozloučení.
Honzíkův pobyt u babičky a dědy na vesnici je krásně popsaný. Babička i děda mají radost, že tam mají Honzíka. Honzík se seznamuje s životem na vesnici, který je úplně jiný než ve městě, kde žije. Seznamuje se se zvířaty na dvoře u babičky, s lesem a jeho obyvateli, s dětmi z vesnice. Nadšený je taky ze psa a kočky, které má babička s dědou. Ani se mu pak nechce vrátit zpátky do města.
Kapitola Dědeček veze Honzíka:
Když už Honzíkovi začalo být smutno, přiběhla paní průvodčí, s rachotem otevřela dveře a zavolala na chlapce: "Honzíku, pojď honem, budeš vystupovat!" Už budu u dědečka. Vlak už zatím zastavil. Průvodčí seskočila napřed, pak vzala Honzíka do náruče a postavila ho na zem. Honzík se sháněl po dědečkovi. A taky tu doopravdy byl. Dědeček přijel i s Punťou, hrnul se rovnou na Honzíka. Dědeček křičí Honzíku, kde máš kufřík! Honzík se podíval do pravé ruky a kufřík nikde. Podíval se tedy do levé ruky, ale ani Honzíkova levá ruka nic nedržela. Ale kufřík přece jen s vlakem neujel. Paní průvodčí slyšela dědečka, jak na ni křičí, tak kufřík přinesla. Dědeček zatím uklidnil koně. Vzal Honzíka i s kufříkem do náruče a posadil ho na sedadlo. Kůň s vozíkem vesele běžel rovnou do Konikovic. "Tak ty už jsi jel sám," řekl dědeček a usmál se.
Charakteristika postav: Honzík byl statečný, hodný, kamarádský, protože jel sám vlakem a s nikým se nehádal, měl rád kolem sebe spoustu dětí. Terezka je hodná, upřímná, kamarádská k Honzíkovi. Ferda je zlý, neposlušný, neochotný, pořád něco vymýšlel a vyváděl. Viktor je upřímný, kamarádský, hodný s nikým se nehádal a pomáhal Honzíkovi.
Kniha je pro děti od šesti let. Líbila se mi, protože je pěkně vymyšlená, s barevnými obrázky a velkými písmeny, pěkně se čte. Knížku jsem četla dva měsíce. Doporučila bych ji Káje, Míše a Alence, protože mají určitě taky rády psy a kočky.
Tučňáček Pingu a jeho přátelé
Autorka: Sibylle von Flüe - podle televizního seriálu Pingu od Otmara Gutmana
Ilustrace: Toník Vlk
Vydalo nakladatelství Příroda, s.r.o., Bratislava roku 2005.
Knížka má 37 stran ve třech kapitolách: Pingu lyžuje, Pingu a sáňky, Ztracená Pinga.
Druh literatury: pohádka
Kniha je určena dětem od šesti let, má velká písmena, dobře se čte. Vypráví o tučňákovi, který se jmenuje Pingo. Dostal k narozeninám lyže. Předvádí je Pinguovi, který by si také rád zalyžoval. Pingo mu povídá: „Postav se za mě a pořádně se drž.“ A už jedou. Pingu objeví sud. Najde pár hřebíků, kladívko a prkýnka, která přitluče na dvě dužiny. „Toto je nejnovější typ lyží,“ vyvolává Pingo. „Hned se přesvědčíme, která prkýnka jezdí líp! Daleko na tom nedojedeš, to se vsadím,“ tvrdí Pingo. Ale Pingu už stoupá na svých dužinách přímo do svahu. „Copak nemůžeš na mě počkat?“ volá. Konečně dorazil nahoru i Pingo. Chce ukázat Pinguovi, jak se lyžuje. Pingu pomalu sjíždí kopec, postaví dužiny do tvaru V a brzdí ještě hůlkami. „Uf, to je fuška,“ uleví si. Pingo jede první. Najel na bouli a zlomil si jednu lyži. Pingu jede druhý. „Pozor! Tady je to nebezpečný.“ Ale Pingu už leží na zemi vedle Pinga. Také si zlomil lyži. Každý si vzal jednu lyži a druhou nohou se odráží rovnou domů.
Charakteristika postav: Pingo je kamarádský, rád se chlubí s něčím novým. Pingu je veselý, vynalézavý, kamarádský, protože se chtěl naučit lyžovat a vyrobil si lyže.
Knížka je zajímavá tím, že i zvířátka si dokážou hrát jako děti. Vybrala jsem si ji, protože jsem ji dostala k Vánocům. Jsou v ní pěkné obrázky a velká písmena. Doporučila bych ji Adélce Milčinské a Markétce Dibelkové z druhé třídy, protože si myslím, že rády poznávají něco nového. Knihu jsem četla asi čtrnáct dní.
Záhadný hřebec
Autor: Sharon Siamon
Ilustrace: Jennifer Bell
Vydalo nakladatelství Stabenfeldt Praha roku 2009.
Druh literatury: román pro mladé milovníky koní
Knížka má 150 stran v 21 kapitolách, například Chřestýš, Náročná jízda, Diego, Opuštěná, Hadí kousnutí, Rozdílné názory, Doktor Tux, Návštěva, U Potoka divokých koní.
Kniha je určena dětem od deseti let, protože je dlouhá a má malá písmenka. Vypráví o Liv, Sofii, Shanovi, kteří jedou pouští. Všude kolem nich se rozprostírala arizonská poušť, která v podvečerních slunečních paprscích přímo zářila. Mladý kovboj Shan jel jako první, těsně následovaný svým černobílým psem Tuxem. Za ním jelo dvojče Sofie a jejich skupinku uzavírala Liv s nádherným koněm jménem Kaktus. Jak tak jeli, najednou se kůň zastavil a před nimi se ohříval chřestýš. Nemohli se otočit zpátky, jinak by skončili v kaňonu, proto museli čekat, než se had pohne. Had se rozvinul a zvedl mohutnou trojúhelníkovou hlavu. Teď viděli krásně hnědobílou kresbu po celém těle a na ocase řadu kulatých chřestítek jako korálky. Pes Tux zaštěkal, Shane skočil za psem, jediným rychlým pohybem vrazil klacek pod hada a vyhodil ho do vzduchu. Had dopadl Sofii na nohu, ucítila ostrou palčivou bolest. „Myslím, že mě had uštknul.“ Byla tak vyděšená, že nemohla mluvit. Noha jí nesnesitelně pálila. Tux nepřestal divoce štěkat a díval se do propasti, v níž had zmizel. Pomohli Sofii na koně a jeli vyhledat co nejbližšího lékaře. Všechno dopadlo dobře, vyhledali lékaře, ten jí pomohl. Všichni byli rádi, že už jí bylo líp. Musela dlouhou dobu odpočívat.
Charakteristika postav: Liv je veselá a zvědavá, protože chtěla vidět chřestýše zblízka. Sofie je statečná a kamarádská, protože jí uštknul had a nezpanikařila. Shan je přátelský a statečný, nebál se, odhodil hada a zachránil tím svého psa.
Knížka je zajímavá tím, že je s napětím a pěkně se čte. Četla jsem ji dva měsíce. Doporučila bych ji Nikole Lupoměské, protože má určitě také ráda koně. Já je mám ráda, proto jsem si ji vybrala.
Zuzanka
Ilustrace: Petr Koruna
Text: Kateřina Metzmeyer
Vydalo nakladatelství Junior Bratislava roku 2009.
Počet stran: 97
Názvy kapitol: Zuzanka v bouři, Zuzanka v loutkovém divadle, Zuzanka se svou sestřenkou, Zuzanka pouští draka, Zuzanka vypouští balonek, Zuzanka u cukráře
Jednoho dne Zuzanka šla kolem novinového stánku. Najednou uviděla plakát oznamující soutěž v pouštění draků. Prodavač jí vysvětlil, že se může taky zúčastnit. Stačí vyrobit krásného draka a vypustit ho na oblohu. Zuzanka napsala své jméno a adresu na přihlášku k pouštění draků. Příštího dne se Zuzanka ve třídě nemůže vůbec soustředit. Přemýšlí, jakého draka si má vymyslet. Přitom si v lavici chystá věci z aktovky. Paní učitelka vypráví o motýlcích a ukazuje je na obrázcích v učebnici. Zuzanka pozorně naslouchá a dostává nápad - inspiraci z toho krásného barevného motýlka. Jmenuje se paví očko. Panečku to, ale bude drak! Zazvonilo na přestávku. Děti na chodbě hlasitě křičí, ale Zuzanka je mimo. Nezajímá ji nic. Kreslí si. Šárka je ohromně překvapená, že Zuzanka zůstala sama sedět v klidu na lavičce. I Jirka. Zuzanka povídá Jirkovi, že se připravuje na soutěž v pouštění draků. Jirka se přihlásil taky. Rozdělí si svoje úkoly. Další den si dají schůzku po vyučování. Pracují ze všech sil na drakovi. Motýl vyrostl do krásy. Ale déšť přerušil soutěž. Zuzanka s Jirkou musí navázat provázek. Připravují se na druhý pokus. Motýl stoupá a stoupá. Děti pozorují s úžasem oblohu s drakem. Jeden z uzlů na provázku se uvolnil a drak ulítl do oblak a už se nikdy nevrátí. Možná že někdo našeho draka najde. Zuzanka s Jirkou dostali od pořadatelů tenisovou raketu a nádhernou knížku o ptácích. Měli z toho velkou radost.
Charakteristika postav: Zuzanka je pečlivá a starostlivá, starala se o svého pejska Ňufku. Jirka je hodný, pomáhal, se Zuzankou si rozdělili práci. Ňufka se zamotal do provazu od draka. Novinář byl hodný, protože je zapsal do soutěže v létání draků. Paní učitelka dětem vyprávěla o motýlech a tím pomohla Zuzance vybrat draka do soutěže v létání draků.
Knihu jsem četla čtrnáct dní. Doporučila bych ji Patriku Šustrovi, protože by si ji asi také rád přečetl. Kniha je určena pro děti od osmi let. Vybrala jsem si ji, protože jsem se chtěla dozvědět, o čem vypráví.
Druh literatury: příběh s dětským hrdinou
Kniha je zajímavá tím, že je o holčičce, která se ráda zapojuje do veškerých akcí a zkoumá, jak to má provést. Zaujalo mě v textu, jak Zuzanka vše pověděla svému kamarádovi Jirkovi a spolu se snažili vytvořit draka. Nakonec dostali odměnu.
Kubula a Kuba Kubikula
Napsal: Vladislav Vančura
Ilustroval: Zdeněk Miler
Vydalo nakladatelství Albatros, a. s. Praha 2001.
Knížka má 87 stran.
Druh literatury: pohádka
Kniha je určena dětem od šesti let.
Medvědář Kuba Kubikula s medvídkem Kubulou putovali po světě, kde jednoho zimního večera našli nocleh v kovárně. Kovář měl čtyři děti, které se s medvídkem spřátelily, zejména pak nejmladší Lízinka. Protože v noci se medvídkovi nechtělo spát, vymýšlel si medvědář strašidelné příběhy o strašidle Barbuchovi. Medvídek se bál a uprostřed noci se opravdu objevil Barbucha tak, jak ho Kuba vylíčil. Kovář se ráno rozzlobil, že mu Barbucha postrašil holčičku a vyhnal medvědáře s medvídkem na mráz. Po putování přes závěje a zamrzlé potoky, okolo a srázů došli do městečka Vařečky a Hrnce. Z městečka je chtěl vyhnat pyšný rychtář Randa, ale zastal se jich Barbucha, který rychtáře postrašil a nasázel mu do kožichu žihadla. Strhla se mela, do které se zapojili místní kluci, hasiči a sousedé a která skončila zřícením lávky a bitvou sněhovými koulemi. Medvědáře s medvídkem a s Barbuchou nechal Randa zavřít do šatlavy. Protože strašidlo se dokáže proplížit kdejakou skulinou, mohl Barbucha udržovat spojení s Lízinkou a nosit kamarádům dopisy i něco na zub. Aby svým kamarádům pomohl z vězení, Barbucha se rozhodl pana rychtáře znovu důkladně postrašit. Představovali si, že rychtář pak bude nucen požádat Kubu o pomoc proti strašidlu. V rychtářově domě se spřátelil Barbucha s rychtářovými dětmi a vesele s nimi dováděl. Přitom se mu nedopatřením podařilo odnést s sebou nejmenší holčičku, Marjánku, do šatlavy ke Kubovi a Kubulovi. Stalo se to proto, že se Marjánka pevně držela Barbuchy v okamžiku, kdy ho Kuba s Kubulou zavolali. Marjánku brzy vrátili mamince a rychtářova žena svého muže varovala, aby si s medvědářem nezahrával, protože mu pomáhají mocné síly. Kubu Kubikulu, medvídka a strašidlo však čekal soud. Soud se konal na rybníku uprostřed návsi za přítomnosti veškerého obyvatelstva Vařeček a Hrnců. Shromáždění se ovšem zvrtlo ve veselou taškařici, medvídek, medvědář i strašidlo se osvobodili z okovů a rozpoutala se veliká bitva sněhovými koulemi. Medvídek byl znovu polapen drábem. V té chvíli přišla medvídkovi na pomoc Lízinka se svými sourozenci. Dětem se podařilo rozesmát nejen drába, ale všechny lidičky z Vařeček a Hrnců a nakonec si udobřili i rychtáře. Všichni společně se radovali z rychtářova rozhodnutí, že se Kuba vyučí kovářskému řemeslu, aby se nemusel celý život trmácet světem a Kubula půjde do školy. Jakpak se Kubula učil? Nestálo to za mnoho, měl trojku ze psaní. Barbucha taky nechtěl zůstat strašidlem, tak ho přečarovali na psíka pudlíka, všem dětem pro radost.
Charakteristika postav: medvědář Kuba Kubikula byl hodný, laskavý a učil Kubulu k dobrému chování. Kubula byl hajdalák, mlsoun, nečesal se, nemyl a chodil jako opice. Barbucha byl zlobidýlko, rád strašil děti.
Knihu jsem četla jeden měsíc. Kniha je zajímavá tím, že to dobře dopadlo a najdou se i dobří lidé, kteří dokážou pomoct v nouzi. Zaujalo mě, jak si Kubula našel přátele, kteří mu pomohli dostat se z vězení ven. Knihu bych doporučila Alence, protože má ráda pohádky a určitě by chtěla také vědět, o čem je a jak vše dopadlo.
Říkání o víle Amálce
Napsal: Václav Čtvrtek
Ilustroval: Václav Bedřich
Vydalo nakladatelství Albatros a.s. Praha 1999.
Druh literatury: pohádka
Kniha je určena dětem od pěti let. Má 82 stran a 13 kapitol, například: Jak víla Amálka nechala stát myslivce Mušku v lese, Jak potkala beránka Kudrnu, Jak našla kámen mutáček, Jak seděla v zelené klícce, Jak pomáhala ježčí tlapce, Jak zatančila králi, Jak obrátila potok, Jak si řekla mlynáři o čepici, Jak přetancovala obra Hrompáce, Jak se udělala ptáčkem.
Jednou jela víla Amálka lesem na jelenu Větrníkovi. Na třetí pasece jelen Větrník klopýtl, div Amálka nesletěla do ostružiní. Vtom je slyšet štířivý hlásek. Před nimi stál lesní mužík Trneček. Něco pošeptal Větrníkovi. Potom Amálka a Větrník jeli dál. Amálka seskočila do mechu a jelen se ztrácel v lese. Amálce to bylo všechno divné, nasedla na vítr jako do kočáru a tajně se vydala za jelenem. Tam na něj čekal Trneček. Dovedl ho na mýtinu, kde měl myslivnu myslivec Muška. Ukázal mu přibité parohy ve štítě. Byly to parohy dvacaterácké. Jelen svěsil hlavu a povzdychl. Stydí se za své parohy, měl jen šestnácterácké. Zaslechla to Amálka a chtěla jelena potěšit. Ale nakonec spolkla slzičku a odešla. Trneček vedl jelena do hustého lesa, kde jeleni už sto let chodili shazovat parohy. Byly tam šestatřicaterácké. Větrník uhodil o strom a parohy mu spadly. Opřel se kopyty a zatroubil. Z lesa se ozvala trubka. Přijel král na vysokém koni. Namířil na jelena. Větrníku odtikává poslední vteřina. Vtom tam vítr přinesl vílu Amálku. Spustila před králem svůj taneček. Král se díval a díval. Jelen odskočil do lesa a víla Amálka ta tam taky nebyla. A tak král ulovil Trunečka.
Charakteristika postav: Amálka je hodná, veselá, měla ráda jelena. Jelen je smutný, přátelský. Lesní mužík Truneček je zlý, protože ubližoval jelenovi.
V této knize se mi líbilo, jak Amálka pomohla utéct jelenovi. Tato kniha má pěkné obrázky, velká písmena a dobře se čte. Doporučila bych ji Alence, protože má ráda pohádky. Četla jsem ji tři týdny.
Staré pověsti české
Napsala: Jana Eislerová
Ilustroval: Antonín Šplíchal
Vydalo nakladatelství Fragment, s.r.o. v Praze roku 2009.
Druh literatury: pověsti
Kniha je určena dětem od osmi let. Má 45 stran a 21 kapitol, například O praotci Čechovi, Krok a jeho dcery, Libuše a Přemysl, Silák Bivoj, Dívčí válka, Oldřich a Božena, Svatopluk a jeho synové, O Horymírovi.
Za panování kněžny Libuše se vědělo, že hlubiny české země skrývají mnoho drahocenných kovů, hlavně stříbra, ale i zlata, které se dokonce rýžovalo v řekách. Muži přestali obdělávat pole, začali dobývat drahé kovy – proto se jim říkalo kovkopové. Zanedlouho bude v zemi hlad, vykládali si mezi sebou. Horymír promluvil s knížetem a ten nechal načas stříbrné doly zavřít. Dělníci v noci přepadli Horymírovu tvrz, uloupili zásoby obilí, odvedli dobytek a zapálili vesnici. Horymírovi se jen tak podařilo uniknout plamenům na svém oblíbeném koni Šemíkovi. Horymír se pomstil tak, že zapálil hornické chatrče, jeho lidé ničili nástroje i vše, co horníkům patřilo. Doly zavalili velkými kameny. Křesomysl už o všem věděl. Horymír musí být upálen, žádali kovkopové. Nakonec se dohodli, že bude sťat vlastním mečem. Horymír měl poslední přání, projet se na svém koni Šemíkovi. Když mu koně přivedli, něco mu zašeptal, a kůň jakoby mu porozuměl. Objel třikrát nádvoří a náhle zamířil k hradební zdi. „Vzhůru, Šemíku,“ zvolal Horymír. „Drž se, pane,“ promluvil náhle věrný kůň a mohutným skokem se přenesl přes hradbu, pod níž se černala vysoká skála končící ve Vltavě. Přeplavali řeku. Po tomto činu byl Horymírovi prominut trest, ale Šemík si natolik ublížil, že se s ním Horymír musel navždy rozloučit. Dodnes je v Neumětelích kámen, pod kterým si vladyka pohřbil svého zachránce Šemíka.
Charakteristika: Horymír je odvážný, spravedlivý a věrný. Postavil se proti nepřátelům, aby nebyla bída. Šemík je poslušný, věrný ke svému pánovi. Naslouchal, co mu jeho pán řekl a udělal to.
Kniha se mi líbila, protože je napínavá a dost se v ní dozvím. Četla jsem ji dva měsíce. V této kapitole se mi líbilo, jak Horymír promluvil k Šemíkovi a on věděl, co má dělat. Tím zachránil svého pána. Knihu bych doporučila Káje, Míše, Patrikovi, Alence a Monice, protože se o tom budeme učit v historii.
Večerníček slaví narozeniny - To nejlepší z večerníčků
Napsala: Marie Kšajtová
Ilustrace: Václav Bedřich, Adolf Born, Ladislav Čapek, Gabriela Dubská, Ivo Houf, Vladimír Jiránek, Markéta Juza, Zdeněk Miler, Miloš Noll a další
Vydalo nakladatelství Albatros, a.s. Praha 2005.
Knížka vyšla ke 40. výročí vzniku televizního pořadu Večerníček.
Druh literatury: pohádky
Kniha je určena dětem od čtyř let a všechny čtenáře, kteří vyrostli s televizním večerníčkem a dokážou být stále dětmi.
Počet stran: 148 a 20 kapitol, například Jak Rákosníček vyhnal z Brčálníka lenost, Jak dal Rumcajs Mance sluneční prstýnek, Jak uvízla v leknínu, Pavučinová Růženka, Jak je přešla legrace, Maxipes Fík ve škole, Štaflík a Špagetka chůvami.
Jednou přiletěla vrána k našim psíkům už brzo ráno. Poskakovala od Štaflíka ke Špagetkovi a lísala se k nim. „Nemaž nám med kolem čenichu vráno, a řekni, co od nás chceš?“ Vrána vyšla s pravdou ven a vypravovala, že každý rok se na hradě Vranově slétnou a zvolí si novou královnu. Já se nemohu zúčastnit, protože mi nemá kdo pohlídat vráňátka. Ničeho se nebojte moje vráňata jsou hodná. Proč je nedáš sově? Ta celý den spí. Za dveřmi se ozvalo naléhavé pípání. Vráňata byla tady! Vráňata se vrhla na psy jako na svoje hračky. Jedno tahalo Špagetku za ocas, druhé sedělo na hlavě. Ostatní tři poskakovala Štaflíkovi po hřbetě a klovala ho do uší. Musíme je nakrmit, uděláme švestkové knedlíky a ty létaly po domku. Hlavním terčem byli Štaflík a Špagetka. Přišel se podívat křeček a ten jim poradil: Pošlete pro strýčka havrana, byl učitelem v lesní škole. Budeme si hrát na schovávanou. Vy si vlezete do skříně a my se schováme. Vráňata souhlasila, vlezla si do skříně a Štaflík skříň zamkl. Rozčílená vrána přiletěla. My ti náš domek dáme. Vracíme se domů, oznámili překvapené vráně Štaflík a Špagetka. Už se náramně těšili!
Charakteristika postav: Vrána je mazlivá, tulivá, lísavá, protože něco potřebovala. Štaflík a Špagetka jsou hodní, laskaví, starostliví, kamarádští, protože se ujali vráňat a museli od nich všechno vydržet. Vráňata jsou hravá, zlobivá, ubližovala Štaflíkovi a Špagetce.
Knihu jsem četla tři měsíce. Je zajímavá tím, že jsou v ní pěkné obrázky a vždy vše dobře dopadne. Nejvíce mě zaujalo, jak se Štaflík a Špagetka ujali vráňat, aniž by věděli, co je čeká. Už by si to určitě zopakovat nechtěli. Jak praví přísloví: Všude dobře, doma nejlíp.
Knihu bych doporučila Alence, protože vím, že má ráda večerníčky.
Broučci
Napsal: Jan Karafiát
Ilustrace: Vlasta Švejdová
Vydalo nakladatelství SiD& NERo, Praha 1997
Počet stran: 94
Druh literatury: pohádkový příběh malého hrdiny
Kniha je určena dětem od šesti let.
Je to příběh Broučka, který se narodil pod Jalovcem. Byl to malý neposeda a často maminku zlobil. Jednou vylezl na střechu a foukal mamince do komína, až měla plnou kuchyň kouře. Dostal výprask a sliboval, že už to nikdy neudělá. Na druhý den rozlil polévku. Pak zase lezl na hromadu dříví a sesypalo se to s ním. Měl veliké štěstí, že si nepolámal ruce nebo nohy. Jednoho dne Brouček vyrostl a nastaly mu povinnosti. Musel s tatínkem každý večer vylétat z domečku a svítit lidem na cestu. Na svých cestách zažíval různá dobrodružství. Jednoho dne došlo k nebezpečí. Zabloudil a málem přišel o život, když ho napadla žluna. Zachránilo ho jen to, že spadl pod listí, kde ho žluna nenašla. Od té doby nebyl Brouček lehkomyslný a poslouchal rady tatínka a kmotříčka.
Charakteristika postav: Brouček je neposlušný a zlobivý, protože neposlouchal maminku. Maminka a tatínek byli hodní, starostliví, protože měli o Broučka strach a radili Broučkovi, jak se má chovat a co má dělat.
Knihu jsem si vybrala, protože se rychle čte a vypráví o životě svatojánských broučků. Nejvíce se mi líbilo, jak se brouček učil létat. Doporučila bych ji Alence, Káje a Monice, protože je rychle přečtená a určitě by je pobavila. Četla jsem ji dva měsíce.
Krása nesmírná
Ruské lidové pohádky ilustroval Václav Fiala.
Vydalo Lidové nakladatelství Praha roku 1989.
Druh literatury: pohádka
Kniha je určena dětem od osmi let.
Počet stran: 225
Názvy pohádek: Dva Ivanové, O věrném vraníkovi, Kuzma Brzobohatý, O měděném, stříbrném a zlatém carství, Marko boháč a Vasil Nuzák, O překrásné Vasilise a dalších 18 kapitol.
Tato kniha vypráví o carevně a caru, kterým se kdysi narodil syn carevič Ivan. Chůvy ho kolébaly, ale ne a ne ho ukolébat. Zavolaly tedy matku. Carevně se to však také nedařilo, tak zavolala cara. Car kolébá, kolébá, až carevič Ivan usnul. Za devět dnů se probudil a jel si vyhledat Krásu Nesmírnou, svoji ženu. Ještě byl malý, a přesto se vypravil hledat svoji vyvolenou s bohatýrským koněm. Carevič Ivan dojel k pevnému hradu, kde přivázal koně a prosil o jídlo. Žila tam baba Jaga, která mu ho dala a potom ho uložila ke spánku. Ráno se probudil, bába zahvízdala. Ptala se mořských živlů, jestli neviděli Krásu Nesmírnou. Nikdo nic neviděl, ani neslyšel. Sotva vešli do chalupy, přiletěl pták Mogul, klesl k zemi, a za okny se rázem setmělo. Strojil Krásu Nesmírnou, šla na návštěvu. S Ivanem se vznesl a vyletěl vysoko převysoko. Letěl tři roky, až doletěl k paláci, kde žije Krása Nesmírná. Slezl a vydal se na náměstí. Spatřil tam Krásu Nesmírnou, uklonil se před ní. Když se vraceli zpátky, Krásu Nesmírnou někdo unesl. Dobře věděli kdo, a tak šli hledat. Cestou potkali zvířata - medvěda, jestřába, štiku, která se jim v nouzi odměnila. Přišli na Kostějův dvůr. Vzali si tři koně a jeli domů, kde měli svatbu.
Charakteristika postav: Carevič Ivan je netrpělivý, statečný, protože si jel pro svou nevěstu a v cestě mu stály kdejaké překážky. Baba Jaga je hodná, pomohla Ivanovi. Krása Nesmírná je krásná, líbila se Ivanovi.
Knihu jsem četla dva měsíce. Je zajímavá tím, že to vždy dobře dopadne a jsou tam napínavé děje. V knize mě zaujalo, jak Kostěj Nesmrtelný unesl Krásu Nesmírnou a Ivan o ní s pomocí kamarádů bojoval. Doporučila bych ji Alence Vtípilové, protože by se jí určitě také líbila.
Bylo, nebylo...
Napsal: Karel Blažek
Ilustroval: Carlos Busquets
Vydalo nakladatelství Junior, s.r.o. Říčany, roku 1997.
Počet stran: 167
Druh literatury: pohádka
Kniha je určena dětem od šesti let.
Názvy kapitol: Kráska a netvor, Sněhurka a sedm trpaslíků, Honza a kouzelná fazole, Tři malá prasátka, Aladdinova kouzelná lampa, Statečný cínový vojáček
Tato kniha vypráví o třech malých prasátkách, která si na zimu stavěla domečky. Nejmladší prasátko se rozhodlo postavit domeček ze slámy. Prostřední prasátko ze dřeva a to nejstarší prasátko, které bylo nejmoudřejší, nic neříkalo. Bratříčci se ho začali vyptávat, z čeho si postaví domeček on. Já si postavím domeček z cihel a střecha bude z vypálených tašek. Měl to být baráček pro ochranu proti vlku. Prasátka se dala do práce podle své fantazie. Nejmladší a prostřední se radovali, že už mají baráček postavený a nejstaršímu se posmívali. Nejstarší začal od základu až po střechu. Konečně ho také postavil. Jeho baráček byl pevný a bylo v něm teplo. Jednoho dne se u slaměného domečku objevil vlk, zaťukal na proutěné dveře a chtěl jít dovnitř. Protože měl hlad a chtěl si dát prasátko k obědu. Prasátko ho nechtělo pustit dovnitř, a tak se vlk rozzlobil, zadupal, zafoukal a domeček se rozpadl. Prasátko utíkalo ke svému prostřednímu bratříčkovi do dřevěného domečku. Prasátko ho uvidělo a rychle mu otevřelo dveře. Vtom přiběhl vlk, zabouchal na dveře a křičel otevřete prasátka a pusťte mě dovnitř. Prasátka zavolala: „Dovnitř tě nepustíme, my se vlků nebojíme!". A vlk zafoukal, zadupal. domeček zavrzal, ale držel pohromadě. Prasátka se začala radovat, že jsou zachráněna. Ale když vlk zadupal a zafoukal ještě jednou, domeček se pořádně otřásl. Nakonec vlk zadupal a zafoukal do třetice a s domečkem byl amen. Dočista se rozpadl, hřebíky a dřeva se rozlétly do všech světových stran. Prasátka utíkala ke svému nejstaršímu bratříčkovi. Ten je zahlédl a otevřel jim dveře. Za chvíli přiběhl rozzlobený a zuřivý vlk ke třetímu prasátku, zabouchal na dveře a zařval ať ho pustí dovnitř. Prasátka se nezalekla a odpovídala: „Dovnitř tě nepustíme, my se vlků nelekneme!“ Vlk zadupal a zafoukal párkrát za sebou, ale s domečkem to nehlo. Tak lezl na komín, že sjede dolů. Jenže nejstarší prasátko zatopilo v krbu a vlk spadl do rozpáleného ohně, kde dostal na kožich pohrabáčem. Vlk utekl a už ho nikdo neviděl. Tři malá prasátka se veselila a radovala, že nejstarší prasátko vyhnalo vlka. Hrála na harmoniku, tancovala a mlsala sladkosti. Prasátka chtěla od nejstaršího bratříčka, aby je naučil postavit si také pevné baráčky z cihel a tašek.
Charakteristika postav: Nejmladší prasátko bylo uspěchané, protože chtělo mít více času na hraní. Prostřední prasátko bylo hloupé, protože si myslelo, že ho jeho domeček zachrání před zlým vlkem. Nejstarší prasátko bylo chytré, protože si postavilo domeček z cihel. Vlk byl zlý, protože chtěl sníst prasátka, ale nepodařilo se mu to.
V této knize se mi líbilo, jak si prasátka stavěla domečky a vyzrála nad vlkem. Četla jsem ji tři týdny. Doporučila bych ji Alence Vtípilové, protože má ráda pohádky.
Knihu jsem si vybrala, protože mne zaujal její název.
Žofka
Napsal: Miloš Macourek
Ilustrace: Adolf Born
Vydalo nakladatelství Albatros, a.s. Praha v roce 2000.
Je určena pro děti od pěti let.
Druh literatury: pohádky
Kniha má 106 stran. Četla jsem ji jeden měsíc.
Obsahuje sedm kapitol: Jak Žofka pořádala maškarní ples, Jak Žofka pořádala sportovní den, Jak Žofka uspořádala slavnostní představení, Jak Žofka dosáhla mravní převýchovy, Jak Žofka zachránila pana Levharta, Jak Žofka zavedla ochranné zbarvení, Jak Žofka umožnila panu Mrožovi cestu na sever.
Tato kniha vypráví o opici jménem Žofka Orangutanová. Zoologická zahrada není žádná zahrada, ale spíš velikánský činžák plný bytů. Má tam sví kamarády. Jsou to Ježkovi, Bažantovi, Liškovi, Vydrovi, Dudkovi, Papouškovi, Krokodýlovi, Zubrovi, Tuleňovi... Žofka vymýšlí samé bláznivé nápady. Navrhla, že budou vystupovat v cirkuse, ale ředitel jim to nechtěl dovolit. Tak najdou na jednom smetišti vyhozenou figurínu, do které vleze Karolína dírou v patě a začne jí řídit levá, pravá figurína mašíruje. S ředitelem sepsala smlouvu o tom, které zvíře ze zoologické zahrady bude hostovat ve večerním představení a co za to dostane. Hudba vyhrávala, praporky vlají, obecenstvo přichází, usedá na svá místa. V manéži se objeví Žofka s prapodivným zvířetem, které vypadá jako koza, jenže má na sobě divné fleky. Diváci mají uhodnout, které je to zvíře, začali se smát. Vždyť je to obyčejná flekatá koza! Její krk se začne natahovat, napřed je dlouhý půl metru, pak metr a nakonec dva metry. Není to žádná flekatá koza, ale paní Žirafa. Obecenstvo tleská, tohle jsme ještě neviděli. Ředitel byl spokojený a Žofce dal peníze. Vydali se do obchodu s koženým zbožím koupit panu Pávu bílé rukavičky. Chyběl jim desetník, tak se slon nabídl, že obchodníkovi zatroubí nějakou písničku. Obchodník souhlasil, a tak jim desetník potom slevil. Pan Páv je rukavicemi doslova okouzlen, půjčil Žofce dvě paví oči, aby krtek mohl spatřit svojí maminku a sluníčko. Nasadili mu je na oči a moc se mu to líbilo. Čas uplynul a paví oči se musely vrátit panu Pávovi. Krtek byl zase ve tmě, ale už nebyl tak smutný, měl radost, že vidí černou tmu, jako je jeho maminka, a jeho maminka je přece ta nejkrásnější.
Charakteristika hlavní postavy: Žofka je nápaditá, bláznivá, pořád něco vymýšlela.
V této knize se mi líbí, jak Žofka dokáže všechno okecat. Knihu bych doporučila Alence, protože četla podobné pohádky. Knihu jsem si vybrala, protože jsem si ji půjčila od kamarádky. Je zajímavá tím, že jsou v ní hezké obrázky a zajímavá zvířata. Dobře se čte.
Mach a Šebestová na prázdninách
Napsal: Miloš Macourek
Ilustrace: Adolf Born
Vydalo nakladatelství Albatros, a.s. Praha v roce 1999.
Je určena pro děti od šesti let.
Druh literatury: dobrodružná pohádka
Četla jsem ji jeden měsíc a dva týdny. Tuto knihu bych doporučila Monice Švadlenkové, protože už četla nějaké knihy z pohádkových večerníčků, což tato kniha je.
Kniha má 157 stran, 13 kapitol: Jak Mach a Šebestová jeli na prázdniny, Jak Jonatán chytil na venkově blechu, Jak Mach a Šebestová udělali z dědečka Tarzana, Jak Mach a Šebestová prožili deštivé dopoledne, Jak Mach a Šebestová potrestali paní Tláskalovou, Jak Mach a Šebestová zavinili zmizení Lukáše Tůmy, Jak Mach a Šebestová splnili životní sen staré paní Janderové, Jak Šebestovi přijeli za dcerou na víkend, Jak Mach a Šebestová navštívili cirkus, Jak se stal Jonatán hrdinou dne, Jak se Mach a Šebestová vrátili z prázdnin.
Mach a Šebestová mají právě teď prázdniny. Sedí v plavkách u řeky a dívají se na Jonatána, který se právě čvachtá ve vodě. V tu chvíli Šebestová povídá, Machu, zapomněla jsem ti něco říct, že mi paní Kadrnošková půjčila Jonatána na dva měsíce. Mach se smutně podíval na Šebestovou, protože jemu ho nechtěla půjčit. Paní Kadrnožková říkala, že pes je ve městě chudák a na venkově mu to jenom prospěje. Budeme celé ty dva měsíce na venkově spolu, budeme mít oba jak Jonatána, tak sluchátko. Bude se ti tam líbit, babička je sice přísná, ale hodná a s dědou je samá legrace. Za chalupou je rybník s kachnami. Ty ses zbláznila já mám zítra letět do Itálie vše je už zaplacený. Taky pojedeš, od čeho máme kouzelné sluchátko? Ráno Mach seběhl k Šebestové do sklepa, kde na něj čekala. Šebestová vytáhne sluchátko a řekne, prosím, my bysme potřebovali, aby Mach byl dvakrát, aby ten jeden byl tady ve sklepě a druhej zvonil nahoře u Machů, a ze sluchátka se ozve, ale prosím, jak si přejete, v tom okamžiku se ozve u Machů zvonek, pan Mach otevře dveře a když uvidí syna, tak ho pochválí, že umí poslouchat, načež začnou nosit všichni kufry do výtahu a potom do taxíku. Taxík se rozjede a Machovi jsou pryč. Mach odjel vlakem do Slámový Lhoty. Šebestová jede s rodiči autem, kde jí povídají, dědovi a babičce se snaž pomáhat a ne se nechat obskakovat, jsou to přece jenom staří lidé. No jo odpoví Šebestová. Dojedou k chaloupce a naproti vyběhne pes Rek a Šebestová volá, vezu ti kamaráda! Mach mezitím nastoupí podle lístečku, co mu Šebestová napsala, do autobusu, na kterém je napsáno Medosudy- Matlafousy- Slámová Lhota. V cíli ho čeká Šebestová s dědečkem, babičkou, Rekem a Jonatánem. Dědeček vítá Macha a povídá, tvoje kamarádka mi vyprávěla, že tvý rodiče odjeli k moři a ty jsi zůstal sám chudinko. Neboj se, u nás budeš mít hezké prázdniny. Mach se usměje, ba ne, tady budu mít nejkrásnější, nejbáječnější a nejsenzačnější prázdniny na světě.
Charakteristika postav: Šebestová je mazaná, chytrá, kamarádská, hodná, protože by pro Macha udělala vše, jen aby byli spolu. Mach je veselý, protože měl radost, že může prázdniny strávit s Šebestovou, sluchátkem a Jonatánem.
Vybrala jsem si ji, protože jsem tuto pohádku viděla ve večerníčku a hned napoprvé se mi zalíbila. V tomto ději se mi líbilo, jak Šebestová poprosila kouzelné sluchátko, aby byl Mach dvakrát.
Julie a bílý poník
Napsala: Christiane Gohlová
Ilustrovala: Magdalena Martínková
Vydalo nakladatelství Albatros, a.s., Praha 2009.
Druh literatury: dobrodružství pro dívky
Kniha je určena dětem od deseti let. Četla jsem ji jeden měsíc. Doporučila bych ji Míše Šlitrové, protože už četla knihy o koních a určitě by se jí zalíbila.
Kniha má 123 stran ve dvanácti kapitolách: Uprchlíci, Krasavice, Zmatek na jízdárně, Stěhování, Dopis pro Julii, Kam s bílým poníkem?, Na divokém západě, Koňský trh, Závodní horečka, Poslední pokus, Hrdinky dne, Ilustrovaný slovníček jezdectví.
Julie spolu se svou kamarádkou Katy pilně trénuje u Stefanie, v jejímž sousedství se objevují a zase mizí různí koně. Děje se tak ovšem hlavně kvůli polámané ohradě – koně zkrátka neustále utíkají. Jednoho z nich, bílého poníka, dívky schovají, aby daly majiteli koní za vyučenou. A pak přijde Julie čirou náhodou na to, že koně jsou kradení. Policisté zazvonili u Stefanie a vytrhli jí z práce. Ty koně, co jste nám pomohla chytit, jsou na okružní silnici! Je otázka času, kdy některý z nich vběhne pod auto. Děvčata se je snažila chytit, ale bez úspěchu. Stefanie s hudrováním vypnula počítač. Zatracený Šnajdr! To si ty kobyly nemůže uhlídat? Divky se soustředily na bílého poníka. Opatrně je hnaly k nejbližší křižovatce. Julie silnici dobře znala. Na silnici se objevila Stefanie s uniformovanými průvodci, děvčata už byla i s koňmi u křižovatky. Naštěstí s sebou vzala vědro s ovsem, které šimlíka rychle přivedlo k rozumu. Druzí dva koně ho následovali. Lidě v okolí jsou vzteky bez sebe, že jim zdupou zahradu. Julie s Katy schovají bílého poníka do stáje, která patří Pretty. Dívky šimlíkovi podestlaly vrstvu slámy a daly mu kupku sena. Poník se pustil do jídla.
Dívky se rozhodly dát poníkovi jméno Tulák, i když nějaké má. Na kdejaký pokyn dokázal přikývnout hlavou ano nebo ne, na poplácání po pravé noze se tulák svalil na zem. Kdo ho to naučil? Šnajdr? To sotva, nejspíš předchozí majtel. Možná býval u cirkusu. Byli za jedno, že mají neobyčejné zvíře. Jak rády by si ho pár dní nechaly! Doufají, že se pan Šnajdr tak rychle neohlásí.
Charakteristika postav: Julie byla chytrá, laskavá, protože jim pomohla najít cestu na pastvinu. Bílý poník je neposlušný, vycvičený, protože si mysleli, že je to obyčejný kůň a on přece v sobě něco měl. Stefanie byla pracovitá, protože se starala o koně. Šnajdr byl zloděj první třídy, protože kradl koně a neuměl je uhlídat.
Knihu jsem si vybrala, protože mám ráda koně a tato kniha je zajímavě napsaná. Zaujalo mě, jak správně se má pečovat o koně a je tam také ilustrovaný slovníček jezdectví.
Sůl nad zlato a jiné pohádky
Napsala: Božena Němcová
Ilustroval: Zdeněk Mézl
Vydalo státní pedagogické nakladatelství, n. p., Praha 1965.
Druh literatury: pohádky
Kniha je určena dětem od devíti let.
Knihu jsem četla dva měsíce s přestávky. Doporučila bych ji Alence, protože by se jí určitě zamlouvala.
Má 101 stran v 15 kapitolách: O Nesytovi - práce udělal za deset a snědl za deset, O hloupém Honzovi - byl tak hloupý, až zvítězil nad králem, Chytrá Horákyně - byla žena z hor tak chytrá, že se stala paní prokurátorovou a soudila sama, O dvanácti měsíčkách - kde zlá macecha posílala Marušku pro něco do lesa, potom to dobře dopadlo, O perníkové chaloupce - Jeníčka s Mařenkou nechali v lese, kde našli perníkovou chaloupku. Nakonec se šťastně vrátili domů, Čert a Káča - v jedné vesnici byla stará děvečka jménem Káča. Měla chaloupku, zahradu a k tomu ještě pár zlatých peněz, ale kdyby byla celá v zlatě seděla, nebyl by si ji ani ten nejchudší chasník vzal, protože byla jako čert zlá a hubatá, O kocouru, kohoutu a kose - jeden táta měl tři syny; nejstarší se jmenoval Martin, druhý Matěj a nejmladší Michal. Otec umřel a tak se chlapci museli o sebe postarat sami. Rozdělili si bohatství, jeden dostal kosu, protože s ní uměl sekat, druhý kohouta a třetí kocoura. Nakonec obelstili lidi a měli z čeho žít, Sůl nad zlato - byl jeden král a měl tři dcery.
Byl jednou jeden král, a ten měl tři dcery. Jednoho dne si král zavolal své dcery k sobě. Král byl už starý, a tak musel zvolit jednu ze svých dcer po jeho smrti královnou. Dříve ale chtěl vědět, jak ho mají rády. Dcera nejstarší ho milovala jako zlato. Ta prostřední ho měla ráda jako vínek zelený. Ta nejmladší, které říkali Maruška, ho měla ráda jako sůl.. Otec se rozhněval, že ho má ráda jako obyčejnou sůl, a tak Marušku vyhnal ze zámku. Maruška tedy odešla. Jak tak šla s pláčem cestou necestou kam jí nohy táhly, najednou se před ní objevila babička. Maruška pozdravila a babičce vše vypravovala, co se stalo na zámku, a jak jí otec vyhnal. Babička ji vzala do své lesní chýše. Tam jí dala nejprve najíst a napít. Potom se zeptala jestli umí pást ovce a dojit, nebo tkát. Maruška nic neuměla. Babičce to nevadí, a tak ji to naučí. Mezitímco Maruška u babičky sloužila, na zámku se děly věci. Všechna sůl se rozmočila, neměli čím solit. A tak se vařila jídla neslaná. Moc se jim to nelíbilo, a tak dali poslat posly pro jinou. Všichni se vrátili s prázdnem. Také dobytek trpěl a málo dojil, lidé začali být nemocní. Král najednou také onemocněl, a teprve potom si uvědomil, jak Marušce ublížil. Že je sůl vzácnější než zlato. Moc by si přál, kdyby se vrátila a byla tak u něj. Ona jediná se o něj vždy postarala, když potřeboval. Babička vše už věděla, a tak jednoho dne povídá Marušce, že by se měla už vrátit na zámek. Poctivě babičce sloužila, a tak se jí za to odměnila. Ta nechtěla nic než hrstku sole, aby donesla otci vejslužku. Babička dala Marušce proutek a poradila jí, co má s ním udělat, až začne vát vítr od jihu. Zem se jí otevře, vejde do ní, co tam uvidí, svoje věno. Babička jí dala ještě plnou mošnu soli. Maruška se vydala na zámek, kde jí nechtěli pustit, že je král nemocný. Nakonec jí ke králi pustili. Maruška poprosila o krajíc chleba. Král dal přinést chléb, ale neměl sůl. Maruška sůl měla. Odkrojila si chleba a posolila. Podala ho králi i s mošnou. Král se chtěl Marušce odměnit. Maruška nic nežádala, jen aby jí měl rád jako tu sůl a odkryla si šátek. Otec uviděl Marušku a prosil o odpuštění. Sypali, ale z mošny neubývalo. Hned se Maruška stala královnou. Najednou zavál teplý vítr, a tak si vzpoměla na babičku, co jí povídala. Řekla to otci a vydali se na cestu, když dojeli na místo švihla proutkem o zem a země se otevřela. Maruška vlezla dovnitř a tam byli skřítkové permoníci. Měli ji tam provést a všechna sůl byla z ledu, jako krápník. To bylo její věno. Maruška na babičku nezapoměla, a tak dala zapřáhnout a jela si pro ni do lesa. Jako by se po ní slehla zem, i když si pamatovala cestu, chatrč už tam nebyla. Maruška teprve pochopila, co to bylo za babičku. Starší sestry Marušce nic nepřály, ale nebylo jim to nic platné. Každý ji miloval, děkoval. Ona ale zůstala vždy skromná a hodná, jako bývala a do smrti na babičku nezapomněla.
Charakteristika postav: Král je náladový, mocný, zlý, protože byl k Marušce nespravedlivý. Maruška je skromná, hodná, protože nechtěla všechno a pomáhala babičce. Sestry jsou fifleny, nic Marušce nepřály a chtěly jenom zlato a šperky. Babička je milá, laskavá, pomohla Marušce v nouzi a ukázala jí cestu zpět.
Knihu jsem si vybrala, protože jsem chtěla vědět, jaké byly pohádky dříve. Zaujalo mě, že v každé kapitole je o něčem jiném a dobro zvítězí nad zlem. Jsou v ní černobílé obrázky.
Knížka plná pohádek
Napsal: Bohdan Šeda
Ilustroval: Carlos Busquets
Vydalo nakladatelství Slovart Print s.r.o. Bratislava 2010.
Knihu bych doporučila Monice Švadlenkové, protože tu jsou neznámé pohádky a určitě by se ji líbila.
Kniha je určena pro čtenáře od šesti let.
Druh literatury: pohádka
Počet stran 116 v 16 kapitolách: Zlatovláska a tři medvědi, Žabí princ, Paní zima, Pasáček vepřů, Janek Fazole, Aladinova kouzelná lama a Statečný cínový vojáček, Kráska a netvor, Princezna na hrášku, Sněhurka a sedm trpaslíků a další.
Knihu jsem četla jeden měsíc s přestávkami. Zaujalo mě, jak zrcadlo pořád odpovídalo, že je nejkrásnější Sněhurka. Vybrala jsem si ji, protože jsem si chtěla přečíst jiné pohádky, které neznám a ty, které znám, jsou pokaždé jinak napsané.
Jednoho dne se narodilo malé děvčátko s černými vlasy a bílou pletí, proto jí říkali Sněhurka. Královna brzy zemřela a tak se král oženil. Sněhurčina macecha byla sice krásná, ale měla zlé srdce. Proto se často ptala, kdo je na světě nejkrásnější. Zrcadlo vždy odpovědělo, že je nejkrásnější Sněhurka. Macecha nechala hned přivést hajného a tomu poručila, ať zaveze Sněhurku do lesa a tam ji zabije. Hajný tedy vzal Sněhurku a zavezl jí do lesa a tam ji pustil, povídá, aby utíkala, kam ji nohy ponesou, ale ať před macechu se ani nepostaví. Sněhurka tedy šla, kam ji nohy táhly, až přišla k domečku, který byl dočista prázdný. Sněhurka byla slušně vychována, tak zaťukala a vešla dovnitř. V domečku nikdo nebyl, tak se najedla a šla si zdřímnout. Po nějaké době přišlo sedm mužíčků, trpaslíků. Sněhurka o nich vůbec nevěděla, jenom spala a spala, byla po dlouhé cestě hodně unavená. Najednou Kejchal si kýchnul a probudil Sněhurku. Trpaslíci se představili. Sněhurka naučila trpaslíky uklízet a umývat se. Po nějaké době se objevila macecha proměněna za stařenku, která nabídla Sněhurce jablko. To jablko nebylo obyčejné, ale jedovaté. Sněhurka se zakousla a najednou usnula. Navečer přišli trpaslíci k domečku a uviděli Sněhurku ležet na zemi, dotáhli jí do domečku a probudili vodou. Macecha se zase ptala, kdo je na světě nejkrásnější. Zrcadlo odpovědělo, že je nejkrásnější Sněhurka za sedmero kopci a sedmero lesy u sedmi trpaslíků. Macecha tedy opět se převlékla za stařenku a šla za Sněhurkou, opět jí nabídla sponu do vlasů. Sněhurka si sponu vzala a dala do vlasů, opět usnula. Trpaslíci se vraceli domů a viděli Sněhurku ležet na zemi, polili jí vodou, ale nepomohlo to. Najednou jel kolem princ, a tak zastavil. Políbil Sněhurku a ona se zase probudila. V tu chvíli se macecha zeptala zrcadla, kdo je na světě nejkrásnější. Zrcadlo odpovědělo, že je nejkrásnější Sněhurka. A najednou se objevila Sněhurka ve dveřích pokoje. Macecha ji uviděla a hodila hřeben do zrcadla, to se vysklilo. Král vyhnal macechu ze zámku, byla svatba. Sněhurka s princem se vzali a žili spolu štastně až do smrti.
Charakteristika postav: Sněhurka je pracovitá, protože naučila trpaslíky umývat se a uklízet. Hajný je dobrosdrečný, měl rád Sněhurku a nenechal by ji zabít za každou cenu. Macecha je zlá, měla zlé srdce a myslela jen na svou krásu. Trpaslíci jsou pracovití, šmudlové se nechtěli umývat.
Zlatovláska a tři medvědi vypráví holčičce, která se procházela lesem. Měla dlouhé blond vlasy, a tak jí říkali Zlatovláska. Když byla unavena, uviděla chaloupku. Vešla dovnitř a zde tři mističky. V poslední místnosti seděli medvědi, skamarádili se se Zlatovláskou, ale nakonec se s nimi musela rozloučit a ptáček jí ukázal cestu domů. Žabí princ - žába se proměnila v krásného prince. Pasáček vepřů vypráví o princi, který chtěl získat princeznu ze sousedství, a tak se hlásil o práci. Dostal práci jako pasáček vepřů. Nakonec princezna platila hubičkami, ale princ už o ni nejevil zájem. Aladinova kouzelná lampa - žil chudý chlapec Aladin, někdo mu daroval jablíčko a slíbil mu, že nahradí jeho otce. Aladin byl uzavřen v jeskyni, kde našel lampu začal ji třít a vtom se mu zjevil džin, byl to sluha každého, kdo najde lampu. Statečný cínový vojáček - chlapec dostane 25 vojáčků a postaví je na desku stolu. Jeden voják stojí na jedné noze, protože byl poslední z várky a nezbylo na něj dost cínu. Vojáček sleduje nedaleko stojící papírovou baletku, která také stojí jen na jedné noze, a zamiluje se do ní. Dalšího dne vojáček spadne z parapetu a přistane na ulici. Dva chlapci ho najdou, umístí ho do papírové loďky. Ryba ji spolkne. Je chycena a vykuchána a vojáček se nakonec znovu ocitne na stole nedaleko baletky. Chlapec, který vojáčka dostal k narozeninám, jej z nejasných důvodů hodí do ohně. Zavane vítr a ten do ohně přinese i baletku. Příštího dne služka v popelu najde kus cínu v podobě srdce. Kráska a netvor vypráví o chudobě a Krásce, která se obětovala a jela večer do zámku k netvorovi. Vešla do komnaty, kde měla nachystáno vše k jídlu a spánku. Netvor se do Krásky zamiloval a ona také. Nakonec se proměnil v prince a vzali se. Princezna na hrášku – princ si chce vzít princeznu. Královna chtěla poznat, jestli je to skutečná princezna, tak nechala dát na postel dvacet matrací a dospod dala jeden hrášek.
Timur a jeho parta
Napsal: Arkadij Gajdar (ruský spisovatel)
Ilustroval: Kamil Lhoták
Vydalo Lidové nakladatelství Praha 1977.
Počet stran: 116
Druh literatury: dobrodružná povídka
Kniha je určena dětem od devíti let. Četla jsem ji dva měsíce.
Kniha vypráví o válce a má ukázat mladým lidem, jak se mají chovat. Olga (18) a Žeňa (13) jsou sestry a žijí v Moskvě. Jejich otec je na frontě a napsal jim, aby odjely na chatu nedaleko Moskvy. Olga je velmi panovačná, svoji starost o mladší sestru bere až příliš vážně. Poručila Ženě, aby před odjezdem uklidila celý byt a sama odjela na chatu. Je ale už noc, Žeňa se ještě na chatě neobjevila a Olga má starost. Žeňa ale mezitím přijela, zůstala v zahradním domku, kde usnula na pohovce a ráno našla vzkaz od neznámého Timura, aby za sebou zamkla. Postupně se Žeňa seznamuje s Timurem, který si založil partu stejně starých chlapců. Timurova parta pomáhá tajně rodinám, jejich muži jsou na frontě (těm nakreslí na vrata rudou hvězdu) nebo dokonce ve válce zemřeli (potom hvězda je černě orámovaná). Skládají dříví, nosí vodu do necek, hledají kozu apod. Proti nim stojí Kvakinova parta, co si říká Čapinoha, která bez ohledu na vojenské zásluhy krade ve všech zahradách jablka, šlechtitelské odrůdy a tropí další škody. Po vyhrožování dopisem Timura a jeho party, kterého Kvakinovci nevyužijí, dojde k boji a samozřejmě Timurova parta vyhraje. Olga nemá Timura ráda, i když ho vůbec nezná, je proti němu zaměřená a přikazuje Ženě, aby se s ním stýkala. Timurova parta pomůže Ňurce, kterou zlá babka mlátila, že se jí ztratila koza. Jednoho dne kozu ukradli a na rohy přivázali kus lepenky, kde bylo napsáno: Já jsem koza strašlivá, kdo mě vidí, omdlívá. A kdo Ňurku uhodí, neštěstí si přivodí. A v koutě za plotem se mohli rozsypat smíchy kluci. Síma Simakov zatloukl do země klacek a začali kolem něho tancovat a zpívat: My nejsme ta banda lotrů, co vám ničí zahrady. Jsme veselí kamarádi z pionýrské armády. Hurá! Olga jednoho dne potká Jiřího, Timurova strýce, který je jí sympatický, a ten ji s Timurem usmíří. Dívky dostaly telegram, aby přijely do Moskvy za otcem. Olga chtěla Žeňu vytrestat, a tak večer bez jediného slova odjela do Moskvy. Žeňa zaspala a o telegramu se dozvěděla, až když odjel poslední vlak. Timur si bez dovolení půjčí Jiřího motorku, do Moskvy Žeňu odveze a vše je zachráněno.
Charakteristika postav: Olga je panovačná, rozkazuje, žárlivá, ubližuje sestře. Žeňa je pracovitá, vtipná dělala si srandu ze starší sestry Olgy. Timur je přátelský, kamarádský, hodný, pomáhal se svojí partou každému, kdo to potřeboval.
V této knize se mi líbilo, jak Timurova parta držela za jeden provaz a pomáhala slabším.
Vybrala jsem si ji, protože ji měla moje mamka za povinnou četbu. Knihu bych doporučila Míše, Monče a Alence, protože by je určitě také zaujala.
České pohádky
Napsal: Karel Jaromír Erben
Ilustroval: Václav Karel
Vydal Albatros, nakladatelství pro děti a mládež v Praze 1976.
Druh literatury: pohádky
Počet stran: 145
Kniha je určena dětem od šesti let. Četla jsem ji dva měsíce.
Název kapitol: Otesánek - tento příběh vypráví o manželech, kteří dlouho byli bez dětí a po dítěti velmi toužili. Otec vytesal pro utěšení své ženy dítě z dřevěného samorostu, který nalezl v lese. Dřevěné dítě ožilo. Říkali mu Otesánek. Postupně stále více jedl a když ho rodiče nestačili krmit, křičel. Otesánek postupně snědl všechny osoby ve svém okolí včetně mnoha věcí. Nakonec se babka s motykou sníst nenechá a za pomoci motyky Otesánka zabije. Všichni vylezou a manželé už nikdy netoužili po dítěti.
Dvojčata - vypráví o jedné královně a králi, kteří nemohli mít žádné děti. Jednoho dne k nim přijde stará žena se sedmi dětmi a prosí je, aby jí dali něco pro ty děti. Královnu to rozesmutnilo. Žena jí poradila, aby dala vylovit jednu rybu z rybníků pana krále. Tu rybu sní, co nedojí, dá kobyle, co kobyla nesní, dá psici, a co nesní psice, tak ty kůstky zakope do zahrady. Když přijde čas, královně se narodí dvojčata, byli to chlapci, kobyla měla dvě hříbata běloušky, psice dva pejsky hnědoušky a v zahradě vyrostou dva proutky jako mečíky samorosty. Za rok vyrostou chlapci jako za sedm let, za dva jako za čtrnáct let a za tři jsou už jako dospělí mládenci. Rozhodli se, že pojedou do světa. Vyměnili si své koně, psy a meče. Přijeli do hustého lesa. V lese stál velký dub, který rozděloval cestu na dvě. Každý princ se vydal jednou cestou.
Hrnečku, vař! vypráví o chudé vdově, která má jedinou dceru. Vdova chodila v zimě do lesa na dříví, v létě na jahody. Dcera nosila do města vejce na prodej. Když měla hrnec plný jahod, došla ke studánce, usedla, vyndala si ze zástěry chléb a chtěla obědvat. Najednou se objevila odněkud stará žena. Požádala jí, jestli by neměla kousek chleba k snědku. Dcera jí dala celý kus svého chleba. Žena jí poděkovala a za odměnu jí dala hrneček a pověděla jí, že když hrneček postaví na stůl a řekne: „Hrnečku, vař!“, hrneček jí navaří tolik kaše, kolik bude chtít. A když bude mít kaše dost, tak řekne: „Hrnečku, dost!“ a hrneček přestane vařit. Dcera se vrátila domů a pověděla matce vše, co se jí přihodilo v lese. Hrneček postavila na stůl a řekla: „Hrnečku, vař!“ a když měli kaše s matkou dost, poručila hrnečku: „Hrnečku, dost!“. Když se najedly, šla dcera do města prodat několik vajec. Matka se nemohla dcery dočkat a měla už také hlad, postavila hrneček na stůl a sama řekla: „Hrnečku, vař!“. Matka však ale zapomněla, co má říct, aby hrníček přestal vařit. A tak se kaše valila z hrníčku na stůl, ze stolu na lavici, z lavice na zem, ze světnice, z chaloupky, až na náves. Dcera se mezitím vrátila a hrnečku poručila: „Hrnečku, dost!“ Ale na návsi bylo už tolik kaše, že si sedláci museli cestu domů prokousat.
O třech předlenách: Macecha bije svou dceru Lidušku. Zaslechne to královna a ptá se, proč to dělá. Macecha si vymyslí, že Lidušku bije za to, že nesedává u kolovratu a nepřede zlato. Královna si vezme královnu na zámek. I když je úplně líná, dá ji královna příst zlato. Jenže Liduška to neumí a pořád pláče. Svým pláčem přivolá tři ošklivé babice. Liduška jim za to slíbí, že mohou jít na svatbu.
Jezinky: Byl jednou chlapec jménem Janeček, hledal práci.Najde ji až u starého dědouška, který je slepý. Janeček jde ráno pást, ale má zakázáno jít na louku u hor. Byly by tam Jezinky a vylouply by mu oči. Janeček si utrhne tři ostružinové proutky a jde na louku k horám. Za chvíli přijdou tři Jezinky a chtějí ho uspat. Janeček jednu chytí a říká: "Když nedáte dědouškovi oči, hodím vás do vody na splav." Úplně ty poslední oči, co měly jezinky schované, to byly. Ta třetí a poslední Jezinka mu je nakonec dala. Janeček hodil dvě do vody a ta třetí se na louce už nikdy neukázala.
Král Tchoř - v Čechách měly prý slepice v obcích svá území a svého kohouta, který je chránil a staral se o ně. Kohouti se dozvěděli, že žáby si zvolily za svého krále čápa a rozhodli se, že chtějí také svého panovníka. Svolali tedy schůzku. Bohužel každý kohout chtěl nad všemi panovat, a tak se poprali. Jeden starý kohout jim řekl, že by si měli vybrat nějakého panovníka z ciziny a doporučil jim pana Tchoře. Kohouti tedy poslali pro tchoře. Tchoř jim slíbil, že zachová všechna práva a svobodu, bude je chránit před luňákem, kunou i vrabci. Kohouti i slepice byli rádi, že mají tak mocného krále. Bohužel dostal král Tchoř chuť na slepičí krev, a proto hledal na kohoutech vinu, aby je pod touto záminkou mohl zakousnout. Povolal k sobě tedy nějakého pěkného kohouta, zeptal se ho, jestli něco cítí. Kohout odpověděl, že cítí smrad. Tchoř ho tedy zakousl. Povolal k sobě dalšího kohouta a dal mu stejnou otázku. Kohout uviděl svého druha a řekl, že cítí líbeznou vůni. Tchoř ho také zakousl. Král poslal pro dalšího kohouta, ten byl ale chytrý a králi řekl, že má rýmu. Král ho tedy propustil.
Charakteristika postav: Tchoř je zlý, protože sežral kohouty. Kohout byl mazaný a chytrý, protože přelstil tchoře.
Tato kniha se mi líbí, protože tam jsou pěkné obrázky a veselé příběhy. Vybrala jsem si ji, protože mám ráda pohádky. Doporučila bych ji Monice a Alence, určitě by se jim zalíbila také a pobavila je.
O chytré kmotře lišce
Napsal: Josef Lada
Ilustroval: Jan Vrána
Vydalo nakladatelství Albatros a.s., v Praze 1993.
Počet stran: 92
Druh literatury: pohádka
Je pro čtenáře od šesti let. Doporučila bych ji Míše Šlitrové, protože by se jí mohla líbit. Četla jsem ji jeden měsíc s přestávkami.
Kapitoly: V hájovně U pěti buků, Nový domov, Nezdařený rybolov, Dobrodružství s kouzelným stolečkem, Čertovský gramofon, Sláva telefonu, Smělý dopis a sázka, Nebezpečná výprava do Nohavic a další.
V hájovně U Pěti buků se nevedlo bystrému liščeti špatně. Bylo vychováno mezi lidmi. Od lidí se naučilo mluvit, číst a psát. Ale když vyrostlo, chtělo do světa. Tak liška utekla a zabydlela se v blízkém lese. Protože byla nejen chytrá, ale i vynalézavá a odvážná, pustila se do neuvěřitelných dobrodružství. S uzenářem Špejlíkem třeba uzavřela smělou sázku o výtečnou šunku, kterou samozřejmě vyhrála, a ještě přitom stačila provést pěkné kousky v celém městečku. Jelikož však liška byla poctivá a spravedlivá, získala si přízeň samotného knížepána. A když se dostala na svobodu, proslavila se svými šprýmovnými kousky tak, že se nakonec stala vzorným hajným.
Charakteristika postav: Liška je chytrá, protože si uměla poradit, jak obelstít uzenáře Špejlíka. Uzenář Špejlík byl hloupý, protože se vsadil s liškou a přitom věděl, že je chytrá.
Četla jsem ji, protože jsem se ráda dívala na pohádky Josefa Lady a chtěla jsem si přečíst i nějakou jeho knížku. Kniha je zajímavá tím, že jsou v ní hezké obrázky, které ji doprovází. V textu mě zaujalo, jak se liška dorozumívala s lidmi. A se vším si uměla poradit.
Heidi, děvčátko z hor
Napsala: Johanna Spyriová
Ilustrovala: Jarmila Marešová
Vydalo nakladatelství Axióma Praha s.r.o., roku 2009.
Počet stran: 171
Kniha je určena dětem od šesti let.
Kniha popisuje osudy malé Heidi, která ztratila oba rodiče. Nejprve byla na vychování u tety Běty, ale později ji přivedla do hor za jejím dědečkem Konrádem. Starý Konrád není touto situací nadšen, zpočátku se sblížení s vnučkou brání, ale brzy si ji oblíbí, stejně jako si Heidi zamiluje hory a lidi v nich žíjící. Heidi u něho v chalupě uklízela, pomáhala mu a vždy se těšila hlavně na večer. To si s dědečkem vyprávěla a pak šla spát. Měla svoji postýlku na seně u malého okýnka a tam se jí líbilo. Ráno chodívala s Petrem pást kozy na palouček. Tak tomu bylo po tři roky. Po třech letech přišla pro Heidi teta Běta a donucením ji odvezla do bohatého domu ve městě, aby dělala společnici slečně Kláře, která nemohla chodit. S Klárou i sluhou Sebestiánem se Heidi docela spřátelila. Jen s paní Majerovou, domácí, nevycházela dobře. Té vadily hlavně její vesnické způsoby chování. Později se Heidi velmi začalo stýskat po dědečkovi. Chtěla se vrátit do hor. Po čase přijel domů pan Hofman, Klářin tatínek. Heidi ho dlouho prosila, aby ji pustil domů, alespoň na nějaký čas. Nakonec pan Hofman návštěvu povolil, měl totiž strach, že Heidi steskem onemocní. Heidi se vrátila k dědečkovi, ale s Petrem na pastvu už nechodila. Měla mnoho práce, neboť Klára slíbila, že k nim do hor přijede. Jednoho dne přijel pan Hofman s Klárou na návštěvu, prostředí hor je okouzlilo. Dědeček pana Hofmana přemluvil, aby tu Kláru nechal na celé dva měsíce, že se o ni postarají. Klára byla velmi ráda, líbilo se jí tady. Zato Petr se urazil, protože se mu Heidi již nevěnovala jako dřív. Petr si myslel, že Klára je líná městská slečinka, a proto nechodí a nechá se druhými vozit. Jednoho dne, když nikdo nebyl venku, shodil samotné křeslo pro Kláru vzteky dolů ze svahu a ono se rozbilo. Petr se polekal a utekl rychle na pastvu. Dědeček s Heidi museli Kláru na palouček odnést. Posadili ji na deku a dědeček pak odešel za svou prací. Petr se s děvčaty nebavil. Heidi našla v trávě jahody a mnoho rozkvetlých petrklíčů, chtěla je Kláře ukázat. Ale sama by ji neunesla. Zavolala na pomoc Petra. Tomu se nechtělo, ale nakonec se rozhodl, že Heidi pomůže. Klára však byla těžká. V polovině cesty už neměli sílu ji nést. Heidi řekla Kláře, aby se pokusila postavit a udělat krok. Klára to zkusila a s podpěrou pomalu šla. Chodit se v horách nakonec naučila. Když přijel pan Hofman, měl velikou radost, že Klárka chodí. Teprve teď poznal, jaké štěstí mu přišlo do domu. Poslal Kláru na studia, Heidi i Petra na vyučení, které sám zaplatil. Heidi měla strach, jestli jí nebude smutno po dědečkovi, ale dědeček jí odpověděl, že za ní bude jezdit a o prázdninách ona i s Klárkou zase k dědečkovi do hor. A až skončí školu, tak se vrátí zase do hor.
Charakteristika postav: Heidi je laskavá, hravá, ochotná, pracovitá, měla ráda dědečka a pomáhala Petrovi pást kozy. Klára je nemocná, snaživá, veselá, protože našla kamarády, kteří jí pomohli chodit. Petr je žárlivý, hravý, veselý, rád se uměl naštvat, ale hned ho to přešlo. Dědeček je bručoun, ale měl svojí vnučku moc rád.
V této knize mě zaujalo, jak se Heidi vydala za dědečkem do hor, kde našla své kamarády a krásnou přírodu. Prožila tam své dětství.
Knihu jsem si vybrala, protože při výběru knížky v knihkupectví mě zaujal její název a chtěla jsem se dozvědět, o čem vypráví.
Druh literatury: příběh s dětským hrdinou
Tuto knihu bych doporučila Monče a Alence určitě by je zaujala také. Četla jsem ji tři měsíce.