Eliška Horáková

Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko

Vydalo nakladatelství Albatros v Praze v roce 2007.
Kniha obsahuje 141 stran.
Autor: Miloš Macourek
Ilustrace: Adolf Born
Je to dobrodružná pohádková kniha pro děti od šesti let. Četla jsem ji dva měsíce. Má 22 kapitol.
Nejlepší kapitoly: Mach a Šebestová v našem světě, Výprava do Číny, Hrozili Savojské královně blázincem, Jonatán byl pověřen bojovým úkolem a Pašek všechno rozkecal, Cilka se proměnila v bobtajla a královna skončila v baronově pytli.
Žáci 3. B Mach a Šebestová i se psem Jonatánem se pomocí sluchátka dostali do skutečného světa do rodiny Řeháčků. A s ním zažili spoustu dobrodružství. Jonatán se přeměnil na tatínka a přihlásil je do školy. A pomocí sluchátka se dostali do Číny za Jakubovými rodiči, kteří v Číně pracovali. Přivezl si s sebou čínského kamaráda Lina. Šebestová si chtěla sáhnout na korunu královny Žofie II. A tak si ji přičarovala z televize. Žofii se tu moc líbilo a s Jakubovou babičkou se skamarádila. Když jim spolužák Ludvík Rykl sebral sluchátko, pak si přičaroval Pažouta s Horáčkem, začaly problémy. Služebná Cilka se nejdříve proměnila v krávu a pak v bobtaila. Královna byla proměněna v ratlika. Obě pak málem upekl a pak sežral pobuda jménem Baron. Z učitelů byli neandrtálci a volali mamut, kde mamut. Nakonec vše dobře dopadlo díky Jonatánovi, který sebral Ryklovi sluchátko. A vrátil je Machovi a Šebestové, kteří vše zachránili.
Charakteristika postav: Mach a Šebestová jsou kamarádští a spravedliví a každému pomůžou. Jonatán je věrný pes, nikdy je neopustí. Horáček a Pažout jsou hloupí, myslí jen na sebe.
Knihu jsem si vybrala, protože jsem viděla seriál. Doporučila bych ji Páje Frošové, má ráda pohádky a příběhy.

Tajnosti Pobertova

Napsal Jurij Koval a ilustroval Jiří Kalousek.
Vydalo pražské nakladatelství Albatros v roce 1984.
Je to dobrodružná detektivka pro děti od šesti let.
Kniha má dva díly: Psí život s Pirátem a Pět ukradených mnichů. První díl, který má 90 stran, jsem četla dva týdny. Druhý díl má 134 stran a četla jsem ho tři týdny.
Názvy kapitol: Čuníci a knír, Instalatéři, Vůně medu, Pátek, Sobota, Neděle
Charakteristika postav: Vasja Kačerin je odvážný kluk, ničeho se nebojí. Pirát je statečný, zrzavý oříšek. Hodný a popletený kapitán Boldyrev a jeho spolehlivý pomocník strážník Švabenický. Ra-šple a Kačkin jsou vychytralí zloději a podvodníci. Preclík je statečný kluk, pustil se do pátrání. Jurka je věrný kamarád, co nezradí a vždy pomůže. Mona Kožený je zloděj a podvodník.
Příběh začíná tím, že Vasjova maminka si přeje prasátko. Aby jí udělal radost, tak se Vasja pro něho vydal do Pobertova na trh. Vybral si krásné růžové selátko a s prodavačem smlouval tak dlouho, až ho dostal za polovinu. Spokojený, že tak dobře nakoupil, pospíchal domů s čuníkem v pytli. Doma s mamkou pytel nedočkavě rozvázali. Ale místo chrochtajícího prasátka se vykulil chlupatý zrzavý pes. A to nemohl Vasja nechat jen tak. Za pomoci oříška z pytle, kterému dal jméno Pirát, se pustil do pátrání po prodavači Kačkinovi. Věděl, že má velký černý knír, ale to ovšem netušil, že je falešný. Když už si nevěděl rady, šel za kapitánem Boldyrevem a strážníkem Švabenickým a začalo velké pátrání po muži s velkým knírem. Nejdříve prozkoumali pytel po Pirátovi. Byl cítit medem. Za pomoci převleků, třeba za instalatéry, se dostali k partě zlodějů a podvodníků, kterým šéfoval sám Kačkin. Aby zmátli jeho komplice, převlékl se Vasja za něho. Jenže popleta Boldyrev ho zavřel místo Kačkina. Než zjistil svoji chybu, byl pravý zloděj pryč. Ale za pomoci Piráta vše dobře dopadlo. Kačkina vystopoval podle vůně medu až na nádraží, kde mu nacpali na hlavu odpadkový koš, aby neviděl na cestu a zas neutekl. Vše dobře dopadlo, jen Vasjova maminka se prasátka nedočkala.
Preclík je vášnivý holubář. Ze staré almárky udělal holubník pro svých pět holubů. Mají bílá křídla a černé hlavičky jako kapuce, a proto se jim říká mniši. A jednoho dne ti mniši zmizeli. Zůstalo po nich všude plno peří a taky jeden zláštní knoflík na zemi. Preclík se s kamarádem Jurkou rozhodli je najít. Pírka je dovedla až do bytu souseda pana Echa. Všude bylo tolik peří, že si mysleli, že je snědl. Ale naštěstí to byl omyl. Pan Echo byl pouze sběratelem peří všeho druhu. Tak se vydali pátrat na trh do Pobertova. Co kdyby je chtěl zloděj prodat? Dostali se k holiči jménem Kožený. Stříhal kradené holuby, aby je nikdo nepoznal. Když mu řekli, že hledají pět mnichů, tak se zalekl. Pak je ale zavedl do sklepa, kde bylo opravdu pět mnichů. Jenže to byli mniši opravdoví z kláštera a hráli loto. Preclík s Jurkou si nevěděli rady, a proto vyhledali kapitána Boldyreva. Všechno mu vyprávěli. Když kapitán uslyšel o mniších ve sklepě a o Koženém, tak zpozorněl a pak se usmál. Byli to totiž přestrojení lumpové a Kožený byl jejich vůdce. Na oplátku za dopadení lupičské bandy jim kapitán slíbil vypátrat zloděje holubů. A slib dodržel. Podle knoflíku nalezeného u almárky zjistil, že je ukradl známý zlodějíček. Lapil ho dříve, než stačil holuby prodat. Vše dobře dopadlo a Preclík s Jurkou byli štastní.
Kniha se mi líbila, protože byla napínavá a zábavná. Doporučila bych ji Markovi Pytlíkovi, protože je plná napínavého dobrodružství. Mně ji poradila mamka. Četla ji, když byla malá a líbila se jí.

Dcera Slunce

Pohádky převyprávěla Michaela Tvrdíková, ilustroval Josef Kremláček.
Vydalo pražské nakladatelství Albatros v roce 1976. Je to pohádková knížka pro děti od devíti let. Má 190 stran a četla jsem ji dva týdny.
Charakteristika postav: Lovec je sobecký, myslí jen sám na sebe. Jeho sestra je hodná a starostlivá, starala se o něho. Medvěd je silný, ale spravedlivý, dokázal odpustit.
Žili spolu bratr a sestra. On chodil na lov a ona doma hospodařila. Jednou, když byl bratr zase lovit, přišel do jurty medvěd. Sestra se polekala. Medvěd promluvil lidským hlasem, aby se ho nebála, že je také člověk a proměnil se v silného mladíka. Dívka se do něho hned zamilovala, ale nechtěla opustit bratra. Domluvili se, že když bratr odejde na lov, přijde medvěd za ní. Lovci bylo podezřelé, že ho sestra posílá stále pryč a přitom mají masa dost. A tak ji jednou poslal se saněmi pryč. Přestrojil se za ni a čekal, co se bude dít. Nečekal dlouho. Za chvíli se objevil veliký medvěd. Lovec na nic nečekal a vystřelil. Šíp zasáhl medvěda, ten se otočil a utekl. Dívka brečela. Řekla bratrovi, že je to mládenec proměněný na medvěda a mají se rádi. A odešla za ním. Lovec žil dlouho sám, ale neuměl se o sebe vůbec postarat. Rozhodl se proto sestru najít. Když ji našel, měla už dvě děti, malá medvídata. Jejich otec, lovcův švagr, se už na něho nezlobil, že ho střelil, a tak s nimi zůstal. Jednou se medvěd chystal na souboj s jiným medvědem. Vzal si na sebe bílé plátno a požádal švagra, aby až uvidí bílé plátno dole, střelil soupeře. Když se tak stalo a lovec střelil, objevilo se bílé plátno nahoře a šíp zasáhl nepravého. Naštěstí to nebylo smrtelné. Jenže medvěd řekl lovci, že už ho podruhé málem zabil, a proto by nebylo dobře, aby spolu žili. Lovec se rozloučil a odešel. A medvěd se svojí rodinou žil štastně.
Názvy dalších pohádek: Proč má veverka dlouhý ocas, Pán Černé hory, Volatý holoubek, Hězda zlodějka a jiné.
Knihu jsem našla na půdě a líbila se mi, protože je plná ponaučení a vše skončí spravedlivě. Doporučila bych ji Pavlínce Frošové, protože je nejen o lidech, ale i o zvířatech.

O víle Amálce a žabce Márince

Napsal: Václav Čtvrtek
Ilustrovala: Olga Čechová
Vydalo nakladatelství Albatros v Praze roku 1992. Je to pohádková knížka pro děti od pěti let. Má 110 stran a přečetla jsem ji za necelé dva týdny.
Názvy kapitol: Jak potkala beránka Kudrnu, Jak zatančila králi, Jak vyléčila obra a ohniváče, Jak jim poradila bába ropucha, Jak přetančila obra Hrompace a další.
Hlavní postavy: Víla Amálka je chytrá a spravedlivá, všem pomůže a poradí. Obr Hrompac je hloupý a domýšlivý, myslel, že všechno dokáže. Kamarádský datel pomohl Amálce od obra.
Jednou přišla víla Amálka ke stromu, kde bydlel datel a zaťukala. Rozbil se jí střevíček a datel uměl botky dát do pořádku. Sotva střevíček opravil, vše se kolem zatřáslo, jako by hrom uhodil. Amálka si obula střevíc a rozeběhla se na mýtinu. A tam sedělo ohromné stvoření s hlavou jako balvan. To obřisko se otočí na Amálku a povídá, že se jmenuje Hrompac a že si ji vezme za ženu. Pak si oddychl, až se větvičky lámaly. Amálka řekla, že chce jen takového muže, který dokáže to, co ona. Hrompac se chlubil, že dokáže všechno. Víla teda začala tančit na špičkách, patičkách se závojem. Pak byla řada na obrovi. Pohnul se a hned klopýtl a bouchl sebou, až se les otřásl. Povídal, že mu to nejde, protože má těžké bukové boty. Pospíchal k datlovi a chtěl udělat měkké lipové střevíce. A pak si šel odpočinout do skal. Amálka zatím přiběhla k datlovi a řekla mu, proč chce Hrompac ty boty. Datel se jen usmál a řekl víle, ať se netrápí, že udělá obrovi takové botičky, až se bude divit. Svolal datly, strakapoudy, brhlíky a ukázal jim dva ohromné pařezy po starých lípách. Za chvíli tu byly taneční boty pro obra. A právě včas. Hrompac se už hnal, až to dunělo. Vklouzl do bot a chce tančit. Jenže boty se drží země nejmíň sedmi kořeny. A to je moc i na obra. Chvíli sebou cloumal, ale nic z toho nebylo. A tak povídá: "Udělal jsem si Amálko před tebou takovou ostudu, že už tě radši nechci." Vyskočil z pařezových bot a utekl po velikých palcích z lesa ven. Ono se říká, že obři mají sílu, ale o to míň rozumu. A je to pravda.
Knížka se mi líbila, je veselá a hezky ilustrovaná. Půjčila mi ji kamarádka. Doporučila bych ji Barunce Maškové, protože jsou v ní větší písmenka, hezky se proto čte a je plná pěkných obrázků a pohádek. V textu mě zaujalo, jak kamarádský datel spravoval rozbité boty a jak Amálka odešla spát do mlhy.

Malá medvědí knížka

Napsal Zbyněk Černík
Ilustrovala Alžběta Skálová
Vydalo nakladatelství Albatros v Praze v roce 2009.
Je to pohádková knížka plná veselých příběhů dvou medvědů a je pro děti od sedmi let. Má 85 stran a četla jsem ji dva týdny.
Názvy příběhů: Proměna, Medvědi jdou do voleb, Plyšová pohádka, Havaj aneb medvědi vědí, Výhodná koupě, Medvědí Vánoce.
Hlavní postavy: Nedvěd je starý medvěd a Miška malé medvídě. Jsou to popletové, ať udělají co udělají, vždy to dopadne jinak, než by chtěli. A taky mlsouni, vše sladké hned slupnou.
Starý Nedvěd a medvídě Miška spolu žili v jednom brlohu. Nebyl to však obyčejný brloh, ale přímo medvědí byteček s nábytkem, televizí a hlavně ledničkou plnou dobrot. Jednou za letní noci nemohl Nedvěd usnout. Přemýšlel o zimním spánku a o všem, co kvůli němu zmeškají. Třeba takové Vánoce. Ale co s tím? Sladkého zimního odpočinku se rozhodně vzdát nechtěl. A tak se rozhodl, že si je udělají teď. Co na tom, že je červen. Miškovi se představa vánočních oslav a hlavně dobrot moc zamlouvala. Řekli si, že si je pěkně užijí, a proto nepříjemný úklid vynechají. Najít stromek nebyl problém, bydleli přeci v lese. Nedvěd měl sehnat kapra a Miška dostal na starost ozdoby. Nedvěd se vydal k řece, ale žádnou rybu neulovil. A tak šel kapra koupit do města. Když se vracel, řekl si, že by měl zkontrolovat, jestli se v tom horku nezkazil. Ukousl kus ocasu. Pak si vzpomněl na přísloví, že ryba smrdí od hlavy a ukousl ji. Pak ho napadlo, že třeba smrdí výjimečně uprostřed. Ochutnával, až zbyla jen kostička. A tak šel domů s prázdnou. Miška na tom byl podobně. Čokoládové bonbony v pozlátku vypadaly hezky, ale dostal strach, jestli se v tom horku neroztekly. Proto jeden rozbalil a opravdu, byl rozměklý, a tak ho musel sníst. Stejně to dopadlo i s těmi ostatními. Nakonec neměli kapra ani ozdoby. Ale čekaly je dárky. Oba dostali to nejlepší a nejsladší, co si mohli přát, sklenici medu. O vánoční osvětlení se jim postaraly hvězdy na nebi a světlušky. Bylo jim krásně a sladce usnuli.
Knihu jsem si vybrala v nabídce Albatrosu. Nejvíc se mi líbilo, jak legračně všechno medvědi řeší. Doporučila bych ji Pavle Frošové, protože má ráda zvířata a určitě se u ní zasměje stejně jako já.

Velká knížka o malých skřítcích

Napsala Katja Eppesová, ilustroval Miguel Eppes.
Knihu vydalo nakladatelství Fortuna Print v Praze v roce 2002. Je to pohádkový příběh pro děti od šesti let.
Kniha má 109 stran a četla jsem ji týden.
Hlavní postavy: Sarlon a Safina jsou odvážná dvojčata, která se vydají na nebezpečnou cestu, aby zachránila vesnici. Gulo a Zimi jsou obětaví kamarádi, neopustí dvojčata a vydají se na cestu s nimi.
Jedno deštivé odpoledne si skřítci hráli u pařezu. Byli zvláštní tím, že měli všichni vousy. Kluci i holky. Nejraději dováděli v kalužích. Když byli v nejlepším, zavolala je maminka domů a tvářila se velmi vážně. Když se posadili kolem stolu, řekla jim špatnou zprávu. Zastavil se u nich zpravodaj Čimčara a oznámil, že do jejich lesa vtrhli trolové. Hledají si bydlení na zimu. Skřítkové dostali strach, protože trolové jsou zlé obludy a mnohem větší než oni. Těžko se jim ubrání. Babičku napadlo, že by jim mohly poradit moudré sestry Mochomůrky z daleké mýtiny. Jenže ty se baví pouze s dětmi. A tak se tedy na cestu vypravila dvojčata Sarlon a Safina. Byli nejodvážnější a nejchytřejší ze všech. Jejich přátelé Gulo a Zimi jim dělali doprovod. Vydali se na zastávku šnečí dráhy. Na vozíku taženém šneky chtěli překonat kousek dlouhého putování. Cestou přisedla zahalená stařenka, skřítčí čarodějnice. Naučila Zimi zaklínadlo, které je ochrání před nebezpečím. Skřítci poděkovali a vyskákali z vozu. Setmělo se, a tak přenocovali v jehličí. Po snídani se vydali na západ, až došli k lesnímu jezeru. Nastoupili na přívoz z veliké mušle. Převozník jim zakázal se vyklánět a máchat ruce ve vodě, protože by je mohly stáhnout zlé vodní panny, které žijí v jezeře. Ale Sarlon neposlechl a spadl do vody. Panny ho hned chytily a stáhly pod hladinu. Až teprve, když jim Safina dala všechny bonbony a zásoby, co měli na cestu, ho pustily. Na břehu se vydali k mýtině, kde Mochomůrky bydlely. Po pár krocích na ně zaútočilo hladové káně. Chtělo je chytit do svých drápů. Zimi si naštěstí vzpomněla na kouzelné zaklínadlo. Třikrát mlaskla jazykem a řekla: Houkání sovy a ohnivá výheň nemají nade mnou žádnou moc, když třikrát mlasknu jazykem, jdou mi dobré síly na pomoc! Jen to dořekla, dravec ztratil sílu a rozzlobeně se vznesl k obloze. Skřítkové ušli ještě kousek cesty a ocitli se u cíle. Před velkým hřibem. Bylo to obydlí dvou sester Mochomůrek, které už je netrpělivě čekaly, aby jim poradily, jak se ubránit zlým trolům. Trolové jsou sice silní, ale rozumu moc nepobrali. Vyzrát na ně jde chytrostí. Stačí, když přemluví krtka, aby vyhrabal kolem jejich pařezu plno děr a tak troly zmatou. A kdyby to přeci jen nestačilo, mají zapálit jedlové šišky a jehličí. To prý trolové přímo nesnáší. Skřítkové poděkovali a spěchali domů. A dorazili právě včas. Trolové se už přibližovali. Udělali vše, jak jim Mochomůrky poradily. Trolové byli z těch děr tak zmatení, že nevěděli, kam vlézt dřív. A když ucítili vůni páleného jehličí, bylo toho na ně už moc. Se zuřivým křikem a prskáním utíkali rychle pryč. Skřítkové se radovali, jak nad nimi vyzráli. Ale pro jistotu si nadělali zásobu jedlových šišek. Co kdyby troly zase něco napadlo.
Knížku jsem dostala od mamky a nejvíc se mi líbilo, jak malincí skřítkové byli stateční a ničeho se nebáli. A je moc hezky ilustrovaná. Doporučila bych ji Markétce Řezáčové, protože jsou v ní velká písmenka, krásné obrázky a moc hezky se čte.

Halo, Jácíčku

Napsala a ilustrovala Daisy Mrázková.
Vydalo nakladatelství Albatros v Praze v roce 1995. Je to dobrodružná pohádková knížka pro děti od šesti let. Kniha má 79 stran a obsahuje 22 příběhů: Tajné heslo, Slon na horní pěšině, Tajemství, Staré sloní lesní pohádky, Zlatá tráva a další.
Hlavní postavy: Jácíček je malý zvědavý zajíček, vše nové musí hned prozkoumat. Veverka je jeho spolehlivá kamarádka, která ho všude doprovází.
V suché trávě daleko za městem žil v zaječím pelíšku se svojí maminkou a tatínkem roztomilý zajíček. Jmenoval se Jácíček. Dokud byl malý, musel sedět doma schovaný. Ale když povyrostl, vyrazil na průzkum opravdového světa. To bylo divení, když uviděl vážku nebo malou žabičku. A co krásných nových vůní mu šimralo čumáček. Třeba mateřídouška. A to byl teprve začátek. Vydal se dál k lesu a tam na kmeni borovice seděla ta nejhezčí malá veveruška, jakou kdy viděl. On totiž ještě žádnou jinou ani neviděl. Byla stejně jako Jácíček poprvé venku z hnízda. Hned se spolu skamarádili a prozkoumávali tak ve dvou les a louku. Jednou se vydali malou pěšinkou, až došli k širokému starému buku. Byl krásně zkroucený a vypadal jak slon. Měl i očičko, ale to moc smutně koukalo. Jácíček s Veverkou strom slušně pozdravili a zeptali se, proč je tak smutný. A buk jim odpověl, že je smutný, protože se už 50 let snaží vypadat jako slon, ale nikdo si toho nevšímá. Jen jednou jedinkrát šel kolem chlapeček s tatínkem. Chlapeček si strom prohlížel a pak zavolal: "Tati, tady je slon!" Ale tatínek mu nevěřil a řekl: "Nemluv hlouposti!" a odešli. Od té doby si ho nikdo nevšímá. "Ale my si tě všímáme!" vykřikla najednou zvířátka. Jakmile to buk uslyšel, vypadal hned veseleji. Jácíček s Veverkou se rozhodli, že si budou slona všímat co nejvíc, aby už nebyl smutný. A tak nebyl den, aby nehopsali malou pěšinkou k lesu, odkud se pak ozýval smích a veselé šumění bukového listí.
Knížku jsem si vybrala ve školní knihovně. Moc se mi líbilo, jak se k sobě zvířátka chovají a pomáhají si. Doporučila bych ji Pavlínce Frošové, protože má ráda přírodu tak jako já. Četla jsem ji s přestávkami necelé dva týdny.

Zlatovláska a jiné pohádky

Napsal Karel Jaromír Erben a ilustroval Artuš Scheiner. Vydalo nakladatelství Cesty v Bratislavě roku 2003.
Je to pohádková knížka pro děti od osmi let. Má 64 stran a přečetla jsem ji za necelý týden. Obsahuje sedm českých pohádek: Zlatovláska, Rozum a Štěstí, Dlouhý, Široký a Bystrozraký, Obuchu, hýbej se!, Dobře tak, že je smrt na světě, O třech přadlenách, Otesánek.
V pohádce Otesánek jsou hlavní postavy: Otesánek je mlsný a věčně hladový, sní vše, na co přijde. Muž a žena jsou obětaví, běhají po vsi, aby nakrmili Otesánka.
Ve staré chalupě žili muž a žena. Neměli děti, a proto jim bylo často smutno. Jednou se muž vydal do lesa a našel pařez, který se podobal malému dítěti. Trošku ho otesal a donesl domů ženě. To bylo radosti. Podle toho, jak přišel na svět, mu dala jméno Otesánek. Hned dřevěné miminko zavinula do peřinky. Najednou se ozve: "Mámo já bych jedl!" Máma běžela k peci a uvařila kaši. Dala ji Otesánkovi a ten ji slupl na to tata . A znovu křičí: "Mámo já bych jedl!" Máma se zděsila a běžela k sousedce pro krajáč mléka. Jenže i to bylo málo. Šla tedy do vsi vyprosit pecen chleba. Chtěla k němu uvařit polévku. Jenže ještě dřív, než na ni připravila, byl pecen pryč. Otesánek ho spolkl jak malinu a zase křičí tu svojí, že má hlad. Nešťastná žena už mu neměla co dát, a tak než se nadála, putovala za pecnem i ona. Za chvíli přišel domů táta a polekal se obludy s velkým břichem. Než mu došlo, kdo to je, otevřel Otesánek pusu a táta byl v něm. Hlad byl stále větší, a protože v chalupě už nic nebylo, vydal se Otesánek do vsi. Doufal totiž, že tam najde něco k snědku. A taky že ano. Zhltnul vše, co cestou potkal. A tak v jeho obrovitém břiše skončila děvečka s trakařem jetele, sedlák s koňmi i vozem, pasák s prasátky a dokonce i ovčák se stádem ovcí. S takhle plným žaludkem se odkolíbal do polí, kde babička okopávala zelí. Začal hlávky vytrhávat a polykat. Babička mu vynadala, že dělá takovou škodu. Otesánek jí začal vyjmenovávat, co vše snědl a že ji také sní. Babička se rozzlobila a bacila ho motyčkou do břicha a rozpárala mu ho. Ten se svalil mrtvý na zem, až to zadunělo. A z bachoru postupně vyskakovali všichni, které Otesánek spolkl. Nakonec vyskočili muž se ženou a v ruce nesli pecen chleba. Přišli domů a už nikdy si neříkali: "Kdybychom tak měli nějaké děťátko!"
Druh literatury: pohádky
Knížku jsem dostala od mamky a v pohádce se mi nejvíc líbilo, jak stará babička vyzrála nad takovým obrem pouhou motyčkou. Knížku bych doporučila Markétce Řezáčové, protože má ráda pohádky.
Zlatovláska: Sloužící Jiřík se vydal do světa svému králi pro nevěstu.Princeznu Zlatovlásku. V hledání mu pomáhali zvířátka, kterým on sám pomohl. Když Zlatovlásku našel a od jejího otce si ji pro svého krále vysloužil, vydali se na cestu domů. Jiřík se ale do princezny zamiloval a králi ji dát nechtěl. Král se proto rozzlobil a dal ho popravit.Ale Zlatovláska Jiříka díky živé a mrtvé vodě oživila. A byl ještě krásnější než dřív. Král chtěl také omládnout a tak si nechal useknout hlavu. Jenže měl smůlu. Zázračné vody bylo málo a král zůstal mrtev. Na jeho trůn se posadil Jiřík se Zlatovláskou a vládli šťastně.
Rozum a Štěstí: Rozum a Štěstí se dohadovali, kdo z nich je lepší. A tak Rozum vstoupil do chudého oráče Vaňka. Mladíkovi se začalo vše dařit. Stal se zahradníkem u krále, který měl krásnou, ale němou dceru. Kdo by ji vrátil řeč, dostal by ji za ženu. Vaňkovi se moc líbila a proto se rozhodl to zkusit. A podařilo se. Jenže králi se chudý ženich nelíbil a nechtěl dodržet slovo. Vaněk se na krále rozzlobil a ten ho za to dal popravit. Jenže ve chvíli, když kat zvedal meč, vstoupilo do Vaňka místo Rozumu Štěstí a meč se zlomil. Král uznal chybu a byla svatba. A Rozum se Štěstí vyhýbá, aby nemusel uznat porážku.
Dlouhý,Široký a Bystrozraký: Mladý kralevic se vydal do světa hledat princeznu, do které se zamiloval, když ji uviděl na obrazu. Cestou potkal tři zajímavé chlapíky. Bystrozrakého, který dokázal prokouknout i skálu. Dlouhého,který se uměl natahovat a dělat mílové kroky. Širokého,který měl tak velké břicho, že se mu do něho vešlo celé jezero plné vody. Řekl si,že by se mu mohli hodit a tak je vzal sebou. A udělal dobře. Díky nim se mu podařilo najít princeznu a vysvobodit ji ze zajetí zlého černokněžníka.
Obuchu,hýbej se!: Starý a velmi chudý švec se vydal do kraje na žebrotu,aby mohl nakrmit své děti. Potkal starého pastýře, který se nad ním slitoval a daroval mu beránka, kterému stačilo říct: "Beránku, otřes se!" a začali padat dukáty. Pastýř mu radil, ať jde rovnou domů a nikde se nezastavuje. Jenže švec neposlechl a stavil se na noc v hostinci a pochlubil se beránkem. Jakmile usnul, hostinská beránka vyměnila. Když to pak švec doma zjistil, vypravil se za pastýřem. Ten se nezlobil a dal mu ubrousek, co sám prostírá samé dobroty. Jenže to dopadlo stejně jak s beránkem. Švec šel do třetice za pastýřem a ten mu krásnou hůl. Stačilo říct: Obuchu, hýbej se!" a vyskočili dva siláci a začali ho bít, dokud neřekl: "Obuchu, dost!". Švec hned věděl, co s tím. Poděkoval a namířil si to rovnou do hostince a tam díky silákům z obuchu dostal nazpět beránka i ubrousek.

Rumcajs, Manka a Cipísek

Napsal Václav Čtvrtek a ilustroval Radek Pilař.
Vydalo nakladatelství Albatros v Praze v roce 2007.
Knížka má 96 stran a je určena pro děti od šesti let. Četla jsem ji dva týdny. Jsou to krátké pohádky.
Hlavní postavy: Rumcajs je dobrák, pomáhá lidem i zvířatům. Manka je pracovitá a skromná, stará se o jeskyni a má radost i z malé kytičky. Cipísek je neposeda, pořád někde běhá a leze.
Než se stal Rumcajs loupežníkem, byl ševcem. Měl v Jičíně malý krámek, kde šil boty. Jednou přišel starosta Humpál, aby si nechal udělat střevíce na své ohromné nohy. Byl na ně pyšný, protože si myslel, že jsou ze všech největší. Jenže Rumcajs se mu vysmál. Šil už na mnohem větší a ta starostova je proti tomu jen pacička. Humpál se tak rozzlobil, že nechal krámek zavřít a ševce vyhnat z Jičína. Rumcajs si to namířil rovnou k lesu Řáholci, kde se usadil v jeskyni a stal se loupežníkem. Prvním koho oloupil, byl právě Humpál. Když starosta odpočíval v mechu a usnul, sebral mu Rumcajs boty. To bylo nářku, když musel Humpál jít bos domu. Rumcajsovi bylo v jeskyni smutno a tak udělal ze slunečních paprsků zářivý prstýnek. Položil ho na cestu a ta panenka, která ho najde, bude jeho ženou. Šla tudy Anka s Mankou. Anka si zlatý prstýnek hned nasadila, a že si Rumcajse vezme. Jenže když večer sluníčko zapadlo, prstýnek zčernal. Anka ho zahodila a utekla. Ale Mance se prstýnek líbil a tak zůstala v jeskyni hospodyní. Brzy se jim narodil syn Cipísek. Běhal po lese a lezl s veverkami po stromech. A taky s taťkou plašili zvěř, když šel pan kníže na lov. Knížepán měl hrozný vztek a chtěl loupežníka potrestat. Nechal proto udělat sochu z kamene, jak Rumcajs klečí u jeho nohou a poníženě prosí za odpuštění. Když byla socha hotova, přikryli ji plátnem. Kníže pozval nejen všechna známá hrabata a knížata, ale i obyvatele Jičína, aby se jim svým nápadem pochlubil a Rumcajse přede všemi zesměšnil. Jenže když plátno strhli, tak zůstali všichni zděšeně stát. Místo kamenného loupežníka vyskočil opravdový a knížepánovi dal takový pohlavek, že ten se svalil na zem. A tak místo Rumcajse měl z ostudy kabát sám pan kníže a hned tak se v Řáholci neukázal.
Knížku jsem dostala od mamky a moc se mi líbilo, jak si Rumcajs se vším poradil a ještě se u toho nasmál. Doporučila bych ji Pavle Tvrzické, protože má ráda veselé příběhy a myslím, že by se jí líbila.
Názvy kapitol: Jak se švec Rumcajs stal loupežníkem, Jak dal Rumcajs Mance sluneční prstýnek, Jak si Rumcajs koupil novou pistol, Jak Rumcajse přivedly boty k poctivosti, Jak Rumcajs připravil knížepána o všechnu vážnost, Jak Rumcajs kočíroval sumce, Jak se narodil Cipísek, Jak se ukázalo, že Cipísek má dobré srdce, Jak Cipísek stavěl knížepánovy kuželky, Jak Cipísek přechytračil lišku a dalších sedm kapitol.

Ilustrované pohádky

Napsal Hans Christian Andersen a ilustroval Aleksander Karcz.
Vydalo nakladatelství GEN v Liberci v roce 2005.
Knížka má 96 stran a jsou to pohádky pro děti od sedmi let. Přečetla jsem ji za dva týdny.
Názvy pohádek: Ošklivé káčátko, Malá mořská víla, Malenka, Císařovy nové šaty, Sněhová královna a Děvčátko se zápalkami.
Ošklivé káčátko: Hlavní postavou je malé hloupé káčátko, které si myslí, že když je ošklivé, tak ho nemůže mít nikdo rád. Káčátko se vylíhlo jako poslední z vajíčka v kachním hnízdě. Bylo jiné než ostatní. Velké, nemotorné a ošklivé. Všichni ho odstrkovali a odháněli, a tak se vydalo škvírou v plotě do světa. Přišlo k velkému jezeru, kde uvidělo krásné bílé ptáky. Byly to labutě. Káčátko si přálo být jako oni. Chtělo na ně zavolat, ale najednou se ozval rachot a labutě odletěly. Byli to lovci, co stříleli kachny na jezeře. V rákosí našli schoulené káčátko a odnesli ho domů. Jenže jemu se tam nelíbilo a uteklo rovnou k jezeru. Stále myslelo na bílé ptáky a doufalo, že je zase uvidí. Když se objevili, dodalo si odvahy a plavalo k nim. Trochu se bálo, že se mu budou posmívat. Ale stalo se něco jiného. Labutě nemohly vynachválit jeho krásu. Káčátko si myslelo, že se mu vysmívají. Řekli, ať se podívá do vody, když jim nevěří. Podívalo se a nestačilo se divit. Vidělo tam krásného bílého ptáka, jakým si přál být. A tak se z ošklivého káčátka stala nádherná bílá labuť, kterou nikdo neodháněl.
Malá mořská víla: Hlavní postavou je obětavá malá víla, která pro lásku obětovala svůj hlas a pak i život. Podmořský král měl dcery. Jakmile jim bylo patnáct, mohly vyplout na hladinu a podívat se, jak žijí lidé na pevnině, ale nesměl je nikdo spatřit. Když vyplavala nejmladší víla, spatřila potápějící se koráb. Zachránila z lodi prince, do kterého se hned zamilovala. Vytáhla ho na pevninu a rychle se schovala, aby ji neviděl, protože jinak by se proměnila v mořskou pěnu. Za chvíli přišla princova nevěsta a sklonila se nad ním, pohladila ho a v tu chvíli otevřel oči. Myslel, že ho zachránila ona a ještě víc se do ní zamiloval. Když to víla uviděla, zesmutněla. Vklouzla do vody a plula za mořskou čarodějnicí. Ta ji výměnou za její krásný hlas dala nohy, aby mohla jít na pevninu za princem. Když by se princ do ní zamiloval, zůstala by navždy mezi lidmi. Ale kdyby se tak nestalo, proměnila by se v písek. Zachránit by ji mohla pouze kapka princovy krve. Bohužel princ měl rád svoji princeznu a mořská víla byla ztracena. Pro svoji záchranu ho však bodnout nedokázala. Proměnila se v písek, který hladí mořské vlny.
Děvčátko se zápalkami: Hlavní hrdinkou je statečné obětavé děvčátko, i když je velký mráz vydá se ven prodávat sirky, aby mělo na chleba nejen pro sebe, ale i pro rodiče. Chudé děvčátko žilo se svými rodiči v malém studeném podkroví. Otec ztratil práci a maminka nemohla kvůli vánici do tržnice. Děvčátko se snažilo prodat aspoň pár sirek, aby měli na kousek chleba. Jenže zápalky nikdo nepotřeboval. Chodilo ulicemi, až se unavené schoulilo do rohu mezi domy. Aby se holčička zahřála, zapálila sirku. Zavřela oči a představovala si hořící krb. Když se ho chtěla dotknout a ohřát, sirka zhasla a krb zmizel. Rychle škrtlo druhou a uviděla krásnou jídelnu připravenou k večeři. Misky a talíře plné dobrot.Když natahovala ruku, aby ochutnala, vše zmizelo. Lidé kolem chodili a přáli si šťastný nový rok, hodně štěstí a zdraví. V oknech svítily vánoční stromečky. Děvčátko se ještě víc schoulilo a zapálilo třetí zápalku. Najednou uslyšelo zvonění mnoha zvonečků. Sedělo pod nejkrásnějším vánočním stromečkem vedle hromady dárků. Jakmile se chtělo dotknout zvonečků, zápalka zhasla a vše bylo pryč. Holčička se podívala se na nebe a uviděla padat hvězdu a pomyslela si, že někdo umřel. Tak to vždycky říkala její babička. Děvčátko zapálilo čtvrtou zápalku a ta hvězdička se začala snášet dolů k jejím nohám. Vystoupila z ní nějaká žena. Byla to její babička. Objala vnučku a řekla: "Už nepoznáš nikdy hlad, ani bídu, ani chlad. Nestrachuj se dítě milé, právě přišla naše chvíle, budeme už spolu jen. Věř mi, tohle není sen." A vznesli se doprostřed hvězd. Druhý den našli lidé na chodníku tělo malého děvčátka s vyškrtanými zápalkami.
Knížku jsem dostala od mamky a moc se mi líbila. Jsou v ní krásné obrázky a hezky se čte. Doporučila bych ji Markétce Řezáčové, protože má ráda pohádky.

Pražské legendy

Napsal František Langer a ilustroval Cyril Bouda.
Vydalo pražské nakladatelství Albatros v roce 1979.
Jsou to pověsti pro děti od 12 let.
Kniha má 99 stran a četla jsem ji měsíc s přestávkami.
Názvy kapitol: Vodník pod vyšehradskou skálou, Vodník od Karlova mostu, Pan Jindřich - vodník na Františku, Vinohradská legenda, Bezhlavý templář, Kamenní ochránci, Kampské válečky, Pražské děti a meč svatého Václava.
Vinohradská legenda
Charakteristika postav: Víly, skřítkové a bludičky jsou obětaví, udělají vše proto, aby Praha byla zase krásné a veselé město.
V dřívějších dobách byla Praha světlé město. Ale časem se tu usadili chamtiví lidé, kteří skupovali dvory a zahrady. Vymýtili vše, co se zelenalo a místo toho začali stavět domy a obchody, jen aby zbohatli. Praha se tak stala jen bezduchým předměstím. Tento hřích chamtivosti lidem neodpustily víly a rusalky, co obývaly lidské studánky, studně a nádrže s vodou. Vadilo to i žínkám a pannám, které vládly stromoví a sadům, skřítkům a šotkům, kteří žili v hustých křovinách a ve stodolách starých dvorců. Jednou v noci se tyto bytosti sešly na posledním Vinohradském poli, co tam ještě zůstalo, aby si tu zatancovaly svůj poslední tanec. Dotančili a prokleli toto město velkou strašlivou kletbou. Touto kletbou způsobili to, že je tohle město tak suché a bez pořádné zeleně. Vinohradší obyvatelé měli vodu jen z vodovodu, kterou si musili přivážet až z Jizery. A proto je voda tak drahá.
Bezhlavý templář
Charakteristika postav: Bezhlavý templář byl spravedlivý, každého podle zásluhy odměnil. Juliana byla statečná, nebála se bezhlavého rytíře.
Templáři měli obrovský majetek, který se zamlouval církvi. Aby ho získala, začala templáře pronásledovat a popravovat. Došlo i na jejich pražského mistra. Než mu kat usekl hlavu, tak se zapřísahal, že bude na věčné časy svědkem a výčitkou všech zlých lidí. A opravdu se stal nesmrtelným duchem. Bydlel v Templové ulici. V noci tam bylo slyšet a cítit jeho koně. Hodinu před půlnocí vyjížděl do pražských ulic, aby dohlížel na pořádek. Useknutou hlavu držel v podpaží. Při dlouhých vyjíždkách mu vždycky tak vyprahlo, že se zastavoval v krčmě na oblíbené pivo. Když mu ho donesli, vzal hlavu do náruče a dával ji pít, jako maminka miminu. Jenže pivo hned proteklo dírou v krku na zem a strašná žízeň zůstala. Bylo by tomu tak napořád, kdyby nebylo krčmářovy dcery Juliany. Slitovala se nad ním, překonala strach a nasadila mu hlavu na ramena. A tak se po mnoha letech templář konečně napil a zahnal ukrutnou žízeň. Za odměnu daroval Julianě zlatý prsten s velkým kamenem. Za něj si Juliana s otcem postavili krásný dům za Týnským chrámem. Do jeho znamení dali prsten a dodnes se tam říká U zlatého prstenu.
Templáři byli nejmocnější rytíři středověku. Žili v klášteře. Chránili svoji zemi proti nevěřícím nepřátelům. Nosili bílý plášt s červeným křížem. Bojovali s mečem a štítem.
Knihu jsem našla v kufru na půdě. Líbilo se mi, jak si nadpřirozené bytosti dokázaly poradit s námi lidmi. Doporučila bych ji Báře Maškové, protože má ráda víly a skřítky.

Pohádky pro rozcáplíky

Napsala Marie Kubátová, ilustroval Miloslav Jágr.
Vydalo nakladatelství Arista v Praze roku 2001.
Knížka je pro kluky a holky od šesti let a je plná veselých pohádek: O Hajadlech, O klukovi, který se nerad myl, O drápatém klukovi, O mlsném klukovi, O dudlavém klukovi, Nepořádná pohádka, O Velikém Zimníkovi, O brečivce a Nežravkovi a O žalobném koláčku.
Má 67 stran a četla jsem ji týden.
Hlavními postavami jsou neposlušné děti, co se nechtějí mýt, stříhat nehty, uklízet a co by jen mlsaly a pak jsou zato nějak potrestáni.
Třeba takový kluk jménem Ušmudlánek. Ten se strašně nerad myl. Pokaždé, když ho mamka vedla k umyvadlu, tak křičel, jako by ho na nože brali, že by chtěl být radši vrabcem, aby mohl ulítnout pryč. Ten jeho křik uslyšela ježibaba za devatero horami. Už to nemohla poslouchat a Ušmudlánka v toho vrabce proměnila. Vyletěl ven, přidal se k hejnu vrabců a vesele prozpěvoval, že už se nebude nikdy mýt. Jenže se spletl. Hned ráno je vrabčí máma hnala vykoupat se do kaluže. I když nerad, musel poslechnout, protože by jinak nedostal snídani. Když se cákal ve špinavé louži, tak si vzpomněl na mámino čisté umyvadlo. Když snídal jen zrní ze země, myslel na horké kakao s křupavými rohlíčky a nevšiml si, že všichni vrabci najednou uletěli. Pak uviděl něco černého v křoví. Byla to jejich kočka Míca, která se vydala na lov. Ušmudlánek na ni zavolal, jenomže Míca ho nepoznala. Mlsně se olízla a hop na něj. Naštěstí stačil včas ulítnout. Vylekaný Ušmudlánek už vrabcem nechtěl být. Rozbrečel se a naříkal, že chce domů a že se už bude mýt. Zaslechla to Ježibaba za devatero horami. Slitovala se nad ním a proměnila ho zpět na kluka. Jen se tak stalo, běžel Ušmudlánek rovnou k umyvadlu. Měl strach, aby se nestal znovu vrabcem.
Jiný kluk byl zase strašně mlsný. Nejedl bramborovou kaši, nad škubánky ohrnoval nos. Když byla polévka s nudlemi, tak kňukal, že by raději rýžovou a naopak. Maminka se rozzlobila a řekla, že když nechce jíst, co je na stole, tak ať se živí sám. Dala mu penízky a vystrčila mlsouna ze dveří. Kluk se zaradoval a namířil si to rovnou do cukrárny. Koupil si nanuka a dort se šlehačkou a liboval si, jaký měl dobrý oběd. Jenže za chvíli měl zase hlad. A tak si v uzenářství koupil párek s hořčicí, který zajedl okurkou a zapil malinovkou, kterou měl tak rád. A za zbylé peníze si koupil svačinu do školy - tvrdé cucavé bonbony. Když je cumlal, bylo mu dobře. Jenže těm dobrotám v jeho břichu se to moc nelíbilo. Nanuk se tam hádal s horkým párkem, aby šel od něho dál, nebo se rozpustí. Párek se zase zlobil na nanuka, že ho studí. Šlehačce se nelíbilo být vedle pálivé hořčice. Kyselá okurka přišla na pomoc hořčici, protože se jí nelíbila sladká šlehačka. Malinová limonáda se na to nemohla dívat a pustila na ně své bublinky, ve kterých se začaly rozpouštět bonbony. Všechno se v mlsounově bříšku mlelo, hádalo a honilo nahoru a dolů. To už klukovi nebylo moc dobře. Byl celý zelený a bříško ho bolelo. Jenže na takovou bitvu mezi nanukem s párkem a hořčicí se šlehačkou maminka nestačila. Musel přijít pan doktor s dlouhou hadicí a vypláchnout to zlobivé mlsání z žaludku ven. A bylo dobře.
Knížku jsem dostala k Vánocům. Líbilo se mi, jak je legračně napsaná. Doporučila bych ji Markovi, protože je trochu i o něm.

Alice a… Dóst dobrá ségra

Napsala Karen McCombierová.
Vydalo nakladatelství Fragment v Praze roku 2012.
Je to román pro dívky od 11 let. Vybrala jsem si ji z nabídky Albatrosu. Kniha má 200 stran a četla jsem ji s přestávkami dva týdny.
Hlavními postavami jsou čtyři sourozenci - hodná a obětavá Alice, která udělá vše, aby pomohla starší Jable z průšvihů. Jabla se totiž chová a obléká nemožně. Lota je nejstarší a nejzodpovědnější. Stará se o mladší sourozence. Tor je malý bráška, který miluje zvířata.
Alice žije se svými sourozenci, tatínkem a babičkou ve starém domě. Mamka od nich odešla daleko za prací. Taťka má obchůdek s jízdními koly, jenže zrovna se mu moc nedaří a peněz se nedostává. Nejstarší dcera Linn mu chce pomoci a tak si sežene brigádu v butiku. Dokonce ani Alice nezahálí a ptá se po práci. Jenže jí je teprve 13 a na brigádu může až od 14 let. Tor by chtěl být také užitečný a tak se stará o všechna zvířata. Jen Jabla se nestará o nic. Zajímá ji jen to, jak vypadá a co nemožného by na sebe navlékla. Každou chvíli přijde v něčem novém a ještě šílenějším. Prý to dostala od kamarádky. Alice si všimla, že se Jabla poslední dobou chová ještě víc divně než obvykle. S každým se hádá a všechno ji vytočí. Ali se dozví, že chodí i za školu. Dokonce kvůli ní musela lhát, že je nemocná, jen aby neměla průšvih. Na Alici se usměje štěstí a dostane práci v obchůdku s dárkovými předměty. Jenže radost jí zkazí zpráva, že s Jablou je zle. Najde ji ubrečenou na chlapeckých záchodech, kam ji zatáhly spolužačky Lisa s Taschou. Dozví se, že jí holky už dlouho ubližují, ale ona se bojí něco říct, aby to nebylo ještě horší. Vše řekly Linn a ta slíbila, že to tak nenechá. Jenže pak se stala ještě jedna hrozná věc. Když byla Alice první den v práci, přišla za ní Jabla s Torem. Jakmile se Ali nedívala, Jabla vzala pohlednici a strčila ji do kapsy. Jenže si toho všimla majitelka a všechny vyhodila. Alice křičela na sestru, proč to udělala. Ona se rozbrečela, že neví proč, ale prý to není poprvé. Vždy když ji holky ubližovaly, tak si někde něco vzala. Chtěla si jen udělat nějakou radost. Alici bylo jasné, že je nejvyšší čas zatočit s těmi darebnicemi, ale tak, aby se nedozvěděly, že to na ně Jabla řekla. Proto ředitel školy před všemi promluvil o šikaně a hlavně o jejím potrestání tak důrazně, že to ty dvě, Lisu a Taschu, tak zastrašilo, že si Jably už nevšimly. A z Jably se stala zas ta usměvavá a praštěná ségra. A taťkovi se v obchodě začalo také dařit.
V knížce mě nejvíc zaujalo, jak si sestry vzájemně pomáhaly. Doporučila bych ji Báře Maškové, protože si myslím, že by se jí mohla také líbit.

Kaňkáč řádí v abecedě

Napsala Hana Vrbová a ilustroval Josef Kremláček.
Vydalo lidové nakladatelství v Praze roku 1978.
Je to pohádkový příběh pro děti od šesti let.
Kniha má 100 stran a četla jsem ji týden. Dala mi ji mamka a ta ji dostala, když byla malá.
Hlavními postavami jsou statečná holčička Ažka a Písmeňáček, kteří se vydají zachránit abecedu. Zlý Kaňkáč, který chce zničit písmenka.
Názvy kapitol: Písmeňáček, Nenadálá pomoc, Záhadný nápis, Trápení se služebnictvem, Hurá na nepřítele, Stateční zachránci, Vesele domů a další.
Vše začalo, když Ažka psala dopis tatínkovi, aby se pochlubila, jak umí hezky psát. Jenže písmenka všelijak poskakovala a nechtěla sedět na řádku. A tu najednu z papíru vyskočil malý klouček Písmeňáček. Bylo to písmenko A. Vysvětlil Ažce, že dopis nemůže napsat proto, že se do abecedy dostal zlý skřítek Kaňkáč a všechna písmenka rozhádal. Ž a K dokonce unesl a tak by Ažka nemohla dopis ani podepsat. Místo nich tam nasadil své děti, tety a jiné příbuzné - vypasené kaňky. A to nemůžou jen tak nechat. Vydali se proto do abecedy s Kaňkáčem bojovat. Hned u brány potkali bublu Bertu. Aby je pustila dál, museli ji nafoukat dlouhou řadu bublin. Pak potkali dva cestáře Cika a Čaka, kteří jim ukázali, kudy zlý skřet pospíchal. Vydali se tím směrem a narazili na Datla. Ten ho sice neviděl, ale znal tři trpaslíky Eliáše, Filiáše a Griliáše, kteří běhají celé dny po lese a třeba Kaňkáče zahlédli. Jenže u nich také nepochodili. Prý možná hejkal Hugo, který se tu toulá v noci, poradí. Hugo by jim moc rád pomohl, ale bohužel, také ho neviděl. A tak Ažka a Písmeňáček bloudili abecedou, až se dostali k ještěrce, co bydlela pod písmenem J. Ta jim řekla, že Kaňkáč unesl jejího souseda K na samotu u jezírka. Když tam přišli, našli ho svázaného ve staré kůlně. K bylo rádo, že je vidí a vydalo se s nimi zachránit písmenko Ž. Cestou se k nim přidávala ostatní písmenka. Všichni si to namířili ke kouzelníku Ypsilonovi, protože doufali, že když umí čarovat, tak jim pomůže. Kouzelník vyčetl z křišťálové koule, že písmenko Ž je uvězněno v hladomorně starého hradu a klíč od brány je na nejvyšším kopci a na nejvyšší větvi toho nejvyššího dubu. Jen to dořekl, uháněli na kopec. Kocour Mňouk vylezl na strom a klíč shodil. Popadli ho a utíkali k jezeru. Doufali, že není pozdě a Ž se jim podaří včas zachránit. Když bránu odemkli, tak s leknutím zjistili, že kamarád je dně hluboké hladomorny. Co teď, když provazy ani žebřík neměli? Nakonec to vyřešily malé myšky. Jedna za druhou slézaly dolů, chytaly se za ocásky a tak ze sebe udělaly dlouhý provaz, po kterém Ž vylezlo. To bylo radosti. A co bylo s Kaňkáčem? Chytili ho a hodili do hladomorny stejně tak, jak to dělal on jiným. A Ažka se vrátila domů, aby dopsala tatínkovi dopis.
Knížka se mi líbila, protože je veselá a je hezky ilustrovaná. Doporučila bych ji Báře Maškové, protože má ráda veselé příběhy.

Dívky v sedlech - Dostihový kůň

Napsala Bonnie Bryantová.
Vydalo nakladatelství ALPRESS ve Frýdku-Místku v roce 2006.
Je to román pro dívky od 10 let. Kniha má 112 stran a četla jsem ji necelé dva týdny. Dostala jsem ji od tety k Vánocům. Moc se mi líbilo, jak si hlavní hrdinky, kamarádky Carol, Lisa a Stefi, pomáhají, drží spolu za všech okolností a jak se starají o koně. Jen mě trochu mrzí, že v knížce nejsou obrázky.
Carol, Lisa a Stefi jsou nejen nejlepší kamarádky, ale také členky klubu Moudrých jezdců ve stáji pana Maxe v Borovicovém údolí, kde tráví každou volnou chvíli. Každá má na starost svého koně. Carol hřebce Meteora, Stefi plnokrevníka Topsida a Lisa šedého dobráka Pepře. Pepř je už starý, který se hodí už jen na krátké vyjížďky, ale Lise to vůbec nevadí. Ba právě naopak, o to víc se mu věnuje. Jednou, když děvčata hřebelcovala a ošetřovala koně, všimla si Carol, že má Meteor nad kopytem oteklou nohu. Zavolala veterinářku Judy. Ta zjistila, že to není sice tak vážné, jak to vypadá, ale je třeba koně držet v klidu, dávat obklady a masírovat. Carol se péče s chutí ujala. Protože nemohla na Meteorovi jezdit a zbýval ji čas, nabídla ji veterinářka, jestli by nechtěla pomáhat při návštěvách okolních stájích. Carol byla nadšením bez sebe, aspoň se něčemu novému přiučí. Jen nevěděla, co tomu řeknou kamarádky. Ale Lisa a Stefi měly radost s ní, protože věděly, jak moc se o léčení koní zajímá. S Judy objížděly stáje, farmy a ranče, pomáhaly nemocným koňům. Ale jak to už bývá, některým už bohužel pomoci nedokázaly. Jednou si je pozval pan McLeod na Maskee farmu. Čekala je povinná prohlídka dvou dostihových koní před závodem. Byla to krásná kobylka Tanečnice a plnokrevník Vytrvalec. Vytrvalec byl na první pohled divoký kůň připravený zvítězit. Tanečnice naopak vypadala znuděně a jako by jí bylo všechno jedno. Ale jakmile na ni Carol promluvila, hned ožila. Judy i McLeoda to velmi udivilo. Požádali Carol, aby se na Tanečnici projela. Vše bylo v pořádku. Vypadalo to, jako kdyby se ty dvě znaly od malička. Obě se hned spřátelily. Proto McLeod dívku poprosil, jestli by přišla na závody a byla Tanečnici nablízku. Carol samozřejmě souhlasila. Když o tom vyprávěla Stefi a Lise, málem brečela štěstím. Ale moc ji mrzelo, že tam kamarádky nebudou s ní. V den závodů ji Judy vyzvedla a odjely na závodiště. První závodil Vytrvalec a doběhl na krásném třetím místě. Teď byla řada na Tanečnici. Když uviděla Carol, zastříhala ušima a vesele odfrkávala. Carol měla za úkol provést koně i s jezdcem v sedle kolem tribuny a dovézt ho do startovacího boxu. Když procházela pod tribunou, uslyšela své jméno. Ohlédla se a uviděla Lisu se Stefi a jejími rodiči v první řadě. Byla šťastná, že v tak velký den jsou kamarádky s ní. Když Carol dovedla Tanečnici do boxu, tak ji pohladila a políbila. Tanečnice cítila při závodech její blízkost, a proto se snažila ze všech sil vyhrát. Běžela nádherně, když tu najednou klopýtla, bolestivě zaržála a svalila se na zem. Jezdec ležel opodál. Judy s McLeodem k nim okamžitě běželi. Jezdci se naštěstí nic nestalo, jen byl pořádně vyděšený. Ale Tanečnice se pohnout nemohla. Měla zlomenou kost v kopytě a tím pro ni závodění úplně skončilo. Carol se rozbrečela, protože věděla, co koně, který je pro chovatele nepotřebný, čeká. Nechá se utratit. Stefi a Lisa se ji snažily uklidnit, že se určitě najde jiné řešení. A našlo se. Jelikož byl Pepř už moc starý a zasloužil si odpočinek, nechali ho už jen pást se v klidu na pastvinách a na jeho místo koupil Max do stáje Borovicové údolí uzdravenou Tanečnici. A tak zachránili život jednoho dostihového koně.
Tuto knížku bych doporučila Pavle Frošové, protože má ráda koně.

Léto jako když vyšije

Napsala Eliška Horalová, ilustroval Zdeněk Mlčoch.
V roce 1995 vydalo pražské nakladatelství Albatros.
Je to román pro dívky od 11 let.
Knihu jsem dostala od tety, má 260 stran a četla jsem ji dva týdny.
Hlavní hrdinkou je pražská holka Zuzka, která ohrnuje nos nad životem na vesnici. Pak je tu parta bezvadných dětí, které vezmou Zuzku mezi sebe a ukáží jí, že i na vesnici se dají zažít bezva prázdniny.
Příběh začíná na konci školního roku, když se osmáci mezi sebou chlubí, kam pojedou na prázdniny. Každý jedeněkam k moři, jen Zuzka Ledvinová, které přezdívají Ledvino, bude sedět doma. Rodiče totiž staví dům. Ale než aby to přiznala, vymyslí si, že pojede do Španělska. Všichni jí to uvěří. Jenže o prázdninách Zuzka potkává na každém kroku spolužáky, kteří se ptají, kdy už do toho Španělska pojede. A proto Zuzka uvítá pozvání tety Pavly na prázdniny k nim do Bábor. Dřív nad vesnicí ohrnovala nos, ale teď s radostí odjíždí. Po pár dnech zjistí, že to zase tak hrozné prázdniny nebudou. Díky bratranci Leošovi se dostává do jezdeckého oddílu pana Davida. Ten není z pražské slečinky ze začátku nadšený. Když však vidí, jak se snaží, začne ji nejen učit jezdit, ale i se starat o koně. Jenže Zuzce se nelíbí jen koně, ale i Davidův pomocník Adam. Jenže po něm pokukuje i Vladěna z oddílu. Holky proto spolu nemluví a Vladěně vadí, že s nimi Zuzka pojede na týdenní puťák. Když nasedli na kočár tažený krásnými koňmi a vyjeli na dlouhou cestu, Zuzka úplně zapomněla na Prahu. A když dostala do rukou opratě a řídila celý kočár sama, byla nadšením bez sebe. Než se dostali do Matěšovců, kde se měli utábořit a pomáhat s vysazováním stromků, museli přespat na seně. Ráno je místo budíku budily slepice, které hledaly místo pro snesení vajec. A zahřáté spacáky se jim k tomu moc zamlouvaly. V Matěšovcích je čekal lesní pomocník Pavel. Ten se hned zalíbil Vladěně a ta hned zapomněla na Adama. Po práci v lese se koupali v řece a pak vyjížděli kočárem do okolí. Tam kde zastavili, se sbíhaly děti. Za pamlsek pro koně se mohli projet. Ke konci týdne se pan David v lese zranil a skončil v nemocnici s otravou krve. Na zpáteční cestě do Bábor velel Adam. Zuzka napsala kroniku jejich putování. Byl konec prázdnin a Zuzka se musela, i když nerada, rozloučit s novými kamarády. Slíbili si, že příští rok se určitě sejdou. Nastal první školní den a Zuzka se trochu bála toho, co řeknou spolužáci až zjistí, že jim o Španělsku lhala. Jenže jakmile začala vyprávět o koních, jízdě kočárem, spaní na půdě a o krásných rybnících, ke kterým jezdí cizinci a jsou z nich u vytržení jako my býváme z moře, tak všichni poslouchali a ani nedutali. Když domluvila, tak někdo řekl: „To muselo být krásný- Ledvino!" A taky že bylo. A Zuzka už teď věděla, že se tam vrátí.
V knize se mi nejvíc líbilo, jak parta dětí vzala Zuzku mezi sebe a to jak cestovali kočárem. K přečtení bych ji doporučila Páje Frošové, protože má ráda koně a dobrodružné příběhy.

Madynka

Napsala švédská spisovatelka Astrid Lingrenová, ilustrovala Jarmila Marešová.
Vydalo nakladatelství Albatros v Praze roku 2009.
Knížka je určena dětem od osmi let a je plná veselých příběhů: Léto na letním vršku, Richard, Madynka a Líza si udělají výlet doma, Docela smutný hezký den, Líza má v nose hrášek, Madynka zkouší, jestli je jasnozřivá, Nad krajem zavládly mrazy a vánice, Vánoce na letním vršku, Josef v studni.
Objednala jsem si ji z nabídky Albatrosu, má 110 stran a četla jsem ji týden. Hlavními postavami jsou rozpustilé sestry Madynka a Líza, které vymýšlejí všelijaké lumpárny.
Madynce je sedm a už se moc těší do školy. Líze je teprve pět. Jednou si holky na břehu řeky hrály na Mojžíše. Líza si vlezla do starého škopku od praní a sestra ji odstrčila do rákosí a odskočila si domu pro něco na sebe, aby vypadala jak faraonova dcera. Přinesla maminčin župan. Když přišla na břeh, s hrůzou zjistila, že škopek i s Lízou je příliš daleko. Chtěla běžet pro pomoc, když tu slyší, jak někdo zpívá: ,,Krásné je houpat se na vlnách, volný jak pták v oblacích..." Byl to Abbe od sousedů, který je celou dobu pozoroval a přišel na pomoc. Podá Madynce, která vlezla do vody pro Lízu, dlouhou tyč. Ale Madynka na ni nedosáhne, protože jí Líza visí na zádech a odmítá se pustit a spadnout do vody. Abbe je nakonec vytáhne obě najednou. Druhý den šla Madynka poprvé do školy. Dostala slabikář, ve kterém byl kohout, který když byl žáček pořádný, vyseděl pětník, a když se mu nevedlo, tak kokrhal. Po týdnu přišla Madynka ze školy s novinou, že pojedou na výlet a budou šplhat na horu. Líza byla smutná, že ona nikam nepojede. Madynce jí bylo líto, a tak se rozhodla, že si udělají malý výlet na nějaké vysoké místo s pěknou vyhlídkou. A tak vyrazily. Rozhlížely se po nějakém místě, až uviděly dřevník. Vzaly žebřík a vylezly na střechu. Páni, to byla vyhlídka. A tu si Madynka vzpomněla na příběh o pánovi, který skočil z letadla s deštníkem. A tak to zkusila. Jenže spadla na hlavu a měla otřes mozku. Celý týden musela ležet. Jednou, když měli k obědu hrášek, si Líza jeden hrášek strčila do nosu. Madynka se s ní vypravila ke strýčkovi, který byl doktorem. Cestou potkali Matyldu, která křikne na Lízu, že je usmrkanec. Ta si to nenechá líbit a řekne, že je holka pitomá. A začala rvačka. Madynka přiběhla sestře na pomoc, ale vtom Matylda zavolala také svou starší sestru Miu. Mia dala Madynce pěstí do nosu a v tu chvíli jí začala téct krev z nosu. Honem běžely k doktorovi, a ten místo Lízy nakonec ošetřoval Madynku. Líze totiž při té rvačce ten hrášek z nosu vypadl. Druhý den se Madynka vypravila k Abbemu, aby mu vyprávěla o té rvačce. On ji na oplátku vyprávěl o duchovi prapradědečka. A že s ním mluví, protože je jasnozřivý. Madynka chtěla vědět, jestli je taky jasnozřivá. Domluvili, že to vyzkouší. Měli se o půlnoci sejít v prádelně, kam prý duch v tu dobu chodí. Jenže Madynka dostala strach a tak Abbe vymyslel na ducha lest. Posunul budík o tři hodiny napřed a natáhl ho. Za tmy vcházeli do prádelny. Madynka nikoho neviděla, ale Abbe na někoho mluvil a najednou zmizel. Za chvíli se v koutě objevila bílá osvětlená postava. V Madynce by se krve nedořezal. A ke všemu do toho začal drčet budík. To už vzala nohy na ramena a s jekotem pelášila domů. Druhý den se dozvěděla, že ten duch byl Abbe. O Velikonocích dostaly holky každá čokoládového panáčka. Líza si toho svého snědla a loudila po Madynce, aby ji dala kousek ze svého. Ale ta si ho schovala. Když jednou přišla ze školy, byl panáček bez hlavy. Hrozně se na Lízu rozzlobila. Zavedla ji ke staré prázdné studni a řekla, ať sleze dolů, že si budou hrát na Josefa, co ho bratři prodali do otroctví. Líza poslechla a Madynka odendala žebřík. Pak běžela domů pro chleba, papír a tužku. Chleba hodila Líze. Na papír napsala: PĚKNÝ MALÝ OTROK NA PRODEJ, dala to na studnu a odešla. Když se vrátila, bylo tam připsáno: TOHOTO OTROKA JSEM KOUPIL ZA PĚTNÍK. SULAJMÁN OBCHODNÍK S OTROKY. A Líza pryč. Madynka z toho byla celá bez sebe. Domů se bála, a tak běžela k tetě Idě. Ta když viděla, jak je Madynka splavená, uložila ji do postele. A ta usnula. Když se probudila, první koho viděla, byla Líza. Madynka si oddechla. Myslela, že Líza tomu otrokáři utekla a slíbila, že už nikdy nic takového neudělá a nikomu ji neprodá. Ona totiž nevěděla, že ten Sulejmán byl Abbe.
V knize se mi nejvíc líbilo, jak Madynka bránila svoji sestru před zlou Matyldou a kvůli ní se i poprala. Myslím, že knížka by se líbila všem holkám a hlavně Báře Maškové, protože tam jsou veselé příběhy.

3D pohádky

Napsala Tereza Čechovská a ilustrovala společnost 3D Fairy Tales.
Vydalo pražské nakladatelství Svojka roku 2009.
Je to pohádková knížka pro děti od osmi let a má 63 stran. Četla jsem ji dva dny.
Názvy pohádek: Červená Karkulka, Sněhurka a sedm trpaslíků, Šípková Růženka, Jeníček a Mařenka.
Koupila jsem si ji ve školní nabídce knih. V knize mně zaujaly 3D obrázky a v textu mě potěšilo, že dobro zvítězilo nad zlem.
Červená karkulka: Karkulka je neposlušná, neuposlechla maminku a sešla z cesty. Vlk je zlý, přelstil babičku i Karkulku a pak je snědl.
Pohádka vypráví o malé holčičce, která se stále toulala po lese. Aby ji bylo lépe vidět, tak ji maminka ušila červený čepeček. Od té doby jí nikdo neřekl jinak, než Červená Karkulka. Jednoho dne ji maminka, která měla moc práce, poslala k nemocné babičce. Ale varovala ji před zlým vlkem, který číhá v křoví. Proto nesmí sejít z vyšlapané cestičky. Karkulka kývla, že rozumí, ale cestou se rozběhla za motýlem a zatoulala se. Potkala zlého vlka, který ji chtěl sníst. Karkulka nikdy vlka neviděla, tak si myslela, že je to jen zaběhnutý pes ze vsi a dala se s ním do řeči. A tak se vlk dozvěděl o nemocné babičce. Rychle se s Karkulkou rozloučil a běžel do chaloupky a spolkl babičku. Navlékl si čepec, brýle, noční košili a zalezl pod peřinu. Za chvíli se otevřely dveře a vstoupila Karkulka. Sotva se stačila podivit, proč má babička tak velkou pusu a už putovala do vlčího žaludku. Přecpaný vlk usnul a chrápal tak hlasitě, že to přilákalo myslivce, který šel okolo. Nakoukl do chaloupky a hned mu došlo, co se tu stalo. Přiskočil a vlkovi rozpáral břicho. Z něj vyskočila Karkulka s babičkou. Místo sebe naplnili břicho kamením. Když se vlk probudil, šel se napít k rybníku. Jakmile se naklonil, kamení ho převážilo a žbluňk, vlk se utopil.
Sněhurka a sedm trpaslíků: Sněhurka je hodná a skromná dívka, nikdy by nikomu neublížila. Královna je zlá, chtěla ji zabít jen proto, že byla hezčí.
Jedna překrásná dívka měla pleť bílou jak padlý sníh, a proto jí dali jméno Sněhurka. Maminka jí brzy zemřela a tatínek král se po čase znovu oženil. Nová královna byla sice krásná, ale strašně zlá. Uměla i čarovat. Měla kouzelné zrcadlo, které jí říkalo, že je nejkrásnější na světě. Ale jednou uslyšela, že krásnější je Sněhurka. Od té chvíle dělala vše, aby se děvčete zbavila. Dokonce poslala myslivce, aby dívku v lese zabil a na důkaz, že tak učinil, měl donést její srdce. Jenže myslivci se Sněhurky zželelo. Všechno jí řekl. Sněhurka ze strachu utekla do lesa a zabydlela se v malé chaloupce sedmi trpaslíků, kde spokojeně hospodařila. Jenže macecha brzy přišla na to, že ji myslivec oklamal a donesl jí srdce z laně. Otrávila půlku jablka, přestrojila se za ošklivou stařenu a vydala se do lesa za Sněhurkou. Ta jen jablíčko uviděla, dostala na něj velikou chuť. Jakmile do něho kousla, padla bez dechu na zem. Nešťastní trpaslíci princeznu položili do skleněné rakve, kde by byla dodnes, kdyby nepřijel krásný princ a nevzal ji do náruče. Jakmile ji obejmul, zakašlala a otravené jablko bylo venku. A jak to už v pohádkách chodí, byla velká svatba. Když to královna zjistila, její srdce puklo zlobou a závistí.
Jeníček s Mařenkou: Jeníček a Mařenka jsou chytří, obelstili zlou ježibabu, která je chtěla upéct a sníst.
Jeníčkovi a Mařence zemřela maminka. Otec se znovu oženil, jenže macecha neměla děti ráda. Když měli málo peněz a nebylo co jíst, chtěla macecha po otci, aby děti odvedl hluboko do lesa a nechal je tam. Moc se mu nechtělo, jenže se své nové ženy bál. Když šli do lesa, pohazoval Jeníček na zem oblázky, aby našli cestu zpět. Když se vrátili domu, macecha zuřila a otci nadávala, že je nezavedl dost hluboko. Ráno šla tedy s ním. Tentokrát měl Jeníček v kapse jen kousek tvrdého chleba a tak značil cestu drobečky. Jenže když je rodiče v lese opustili, děti najít cestu už nedokázaly. Ptáčkové totiž všechny drobečky vyzobali. Po dlouhém bloudění došli k chaloupce celé z perníku. Žila tam zlá babka, co jedla děti k snídani, svačině, k obědu i k večeři. Ježibaba chytila Jeníčka i Mařenku zrovna, když loupali střechu. Zavřela je do klece na vykrmení. Když už ji připadali dost kulatí, řekla Mařence, aby se podívala do pece, jestli je už dost rozehřátá. Jenže Mařenka byla chytrá a řekla, že do pece nikdy nelezla a tak neví, jak se to dělá. Ježibabu rozčílilo, že je tak hloupá. A aby ukázala, jak je to lehké, sedla si na kraj pece. Jenže Mařenka na nic nečekala a šup... už čarodějnice se pekla. Děti v chaloupce našly bednu zlata. Nabraly si plné kapsy peněz a perníku a vrátily se domů. Tatínek radostí brečel a zlou macechu vyhnal.
Knihu bych doporučila Báře Maškové, protože má ráda české pohádky.

Nejkrásnější filmové pohádky

Na motivy klasických pohádek zpracovala Marie Formáčková.
V knize jsou použity filmové fotografie doplněné ilustracemi od Markéty Stinglové.
Pro čtenáře od devíti let vydalo pražské nakladelství XYZ s. r. o. v roce 2010.
Knihu jsem dostala k Vánocům, má 391 stran a četla jsem ji tři měsíce. Obsahuje 24 krásných pohádek: Princ a Večernice, Byl jednou jeden král, Jak se budí princezny, Tři oříšky pro Popelku, S čerty nejsou žerty, O statečném kováři, Dařbuján a Pandrhola, Labakan, O Janovi a podivuhodném příteli a mnoho dalších.
Labakan: Tento příběh se stal v egyptském přístavním městě Alexandrii. Hlavním hrdinou je krejčovský tovaryš jménem Labakan. Byl moc šikovný, ale také pěkně líný. Když se mu chtělo, ušil široko daleko nejhezčí šaty, ale někdy ho přepadla taková lenora, že se ani nehnul a jen ležel a snil o tom, že je bohatý. Myslel si o sobě, že mu v žilách koluje modrá krev a je z ušlechtilého rodu. A proto si nevšímal prosté dívky Fatmy, která do něho byla zamilovaná a připadala mu moc obyčejná. Jednou přišel do krejčovství sultánův vyslanec a nechal ušít šaty pro prince, který se vracel po 21 letech domů, aby usedl na trůn. Když byly šaty hotovy, Labakan si je oblékl a připadal si jako princ. Vyšel do ulic a všichni se mu klaněli. Rozhodl se, že ho je v dílně škoda, koupil si koně a vyrazil do světa. Cestou se k němu přidal mladík Omar. Byl to očekávaný sultánův syn, který měl namířeno k mramorovému majáku na ostrov Pharos, kde se měl prokázat zdobenou dýkou. To ale neměl říkat Labakanovi. Ten vzal v noci spícímu Omarovi dýku i jeho rychlejšího koně a cválal k majáku. Sultán v domnění, že je to jeho syn, kterého od dětství neviděl, ho s radostí objímal. Najednou se objevil pravý Omar, který se jim snažil vysvětlit, že nalítli falešnému krejčímu, jenže mu nikdo nevěřil. Za tu troufalost vzali Omara s sebou, aby byl potrestán. Když přijeli do paláce, tak se sultánova žena, která přišla syna přivítat, při pohledu na Labakana zarazila. Nevypadal totiž jako ten, kterého viděla ve svých snech. Naopak se mu velmi podobal Omar, který stále tvrdil, že on je pravý princ. Řekla o tom sultánovi, jenže on o tom nechtěl ze začátku ani slyšet, ale nakonec dal oběma mládencům možnost dokázat své tvrzení. Sultánka dala oběma stejný úkol. Jeden na druhého měli ušít šaty z brokátu. Labakan se zaradoval, pustil se do díla a šaty byly za chvíli hotové. Ale Omar si nevěděl rady, a tak jeho výtvor nestál za nic. Sultánce bylo hned vše jasné, ale sultána to nepřesvědčilo. A tak se vydal pro radu k víle Adolzaid, která zemi často pomohla. Dala mu dvě krabičky. Na jedné byl nápis "čest" a na druhé "bohatství". Každý z mladíků si měl vybrat a podle toho, co bude uvnitř, poznají, kdo je ten pravý. Labakan neváhal a ukázal na bohatství. Naopak Omar si vybral čest, protože tu mu, na rozdíl od bohatství, nemůže nikdo vzít. Pak otevřeli krabičky a jaké bylo překvapení. V Omarově krabičce na sametovém polštářku ležela zlatá korunka a žezlo. A v Labakanově byla jehla s navlečenou nití. Palácem zavládlo takové překvapení, že si nikdo nevšiml, jak ponížený krejčovský tovaryš prchá do rodné Alexandrie. Celý udýchaný padl na lože a usnul. Když se ráno probudil, nevěděl v první chvíli, kde vlastně je. Ale když uviděl šaty pro prince v pořádku na věšáku, tak si oddechl. Došlo mu, že vše se mu jen zdálo. Ale i z toho snu se poučil a přestal se povyšovat nad druhé. Začal si víc všímat Fatmy, která do něho byla stále zamilovaná a uvědomil si, jak je krásná a milá, i když není princezna. Netrvalo dlouho a vzal si ji za ženu.
V knize se mi moc líbily fotografie, díky kterým jsem si při čtení mohla představit, jak to bylo v televizi. Doporučila bych ji nejen Dorče, která má ráda pohádky, ale i ostatním.

Klub záhad - Kluk ze záhrobí

Napsal Thomas Brezina a ilustrovala Nora Nowatzyková.
Vydalo nakladatelství Fragment v Praze roku 2001.
Je to napínavý příběh pro čtenáře od 11 let.
Knihu jsem si vypůjčila od kamaráda. Má 118 stran a četla jsem ji dva týdny.
Hlavní hrdinové, Jupiter, Nick a jeho sestra Vicky jsou členové party, která si říká Klub záhad. Všichni jsou chytří, nebojácní a zvědaví, každé záhadě se snaží přijít na kloub, i kdyby se měli poprat s duchy.
Vše začalo, když Ronni a Honza, kterým říkali Čingischán a Hloupý Honza, vzali praky a vydali se do lesa střílet ptáky. Jenže Ronni místo nich trefili černou kočku. Zůstala nehybně ležet, jen se divně na kluky dívala. Najednou se Ronni zatřásl a padl k zemi. Kočka naopak vstala a utekla a chlapce odvezli do nemocnice. Za pár dní se nedaleko toho místa zjevil před projíždějícím autem duch chlapce. A to byla už práce pro partu z Klubu záhad. Vicky, její bratr Nick a bratranec Jup se pustili do pátrání. Sestavili portrét ducha a zjistili, že to je kluk špatné pověsti, který před třiceti lety padl záhadně do bezvědomí potom, co zastřelil černou kočku. Až moc se to podobalo příhodě, která se stala Ronnimu. Nick se rozhodl propátrat okolí lesa. Dostal se k černé věži. Vlezl dovnitř a uviděl kočičí stopy, které vedly ven, ale ne už dovnítř. Ucítil velký chlad a měl pocit, že ho někdo sleduje. Nasedl na kolo a uháněl za kamarády. Ale cestou se zvedl silný vítr a objevil se chlapec. Vypadalo to, že chce Nicka zastavit a před něčím uchránit. Najednou se vytvořil oblak dýmu, z kterého vystoupil duch hipík s železnou tyčí v ruce. Nick se vzpamatoval a ujížděl co mohl. S Jupiem a Vicky se jim podařilo dát dohromady pomocí počítače podobu ducha z lesa. S obrázkem hipíka se vydali za babiččinou kamarádkou, která dříve patřila mezi děti slunce. Od ní se dozvěděli, že se jmenoval Carlos. Scházeli se právě staré věže. Jednou se sfetovaný Carlos pomátl a rozbil tyčí zeď věže. Z díry vyskočila černá kočka a on ji tou tyčí zabil. V tu chvíli padl bez dechu na zem, ale kočka se vzpamatovala a utekla. Partě už začínalo být jasné, oč tu jde. Dřív, než to někomu řeknou, se chtěli ještě poradit, a tak se domluvili, že Jupiter přespí u Nicka a Vicky a jel si domů pro věci. Jeho ochočený havran Kox seděl na kůlně a rozčíleně kloval do okapu. Jup se tam šel podívat a najednou ucítil ledový vítr. Dveře se zabouchly a v té tmě chlapec shodil těžkou polici. Ozvalo se pronikavé zavřískání a pak Jupiter ucítil, jak padá k zemi. Když se probudil, s hrůzou zjistil, že má čtyři nohy, ocas a černou srst....stal se kočkou. Mezitím ho začali hledat kamarádi. Bylo jim totiž divné, že se ještě nevrátil.Napadlo je, že se šel podívat do staré věže. Jup se v těle kočky dozvěděl, jak to s ní všechno začalo. Před sto lety žila na jednom statku zrzavá dívka. Protože jí bylo smutno, povídala si často s černou kočkou.A kvůli tomu a jejím vlasům ji nazvali čarodějnicí a postavili na hranici k upálení i s kočkou v kleci u nohou. Ta sebou mlela, až klec rozbila. Vyskočila na rameno dívky a ta ji poprosila, ať zachrání její duši a shodila ji do ohně. Všichni mysleli, že kočka uhořela. Jenže ona najednou vyskočila z plamenů živá, ohněm nedotknutá. Duše dívky, která ji zabila, vstoupila do ní. Lidem se podařilo kočku chytit a zazdili ji do staré věže. Až teprve Carlos ji vysvobodil a když ji zabil, vstoupila jeho duše do ní. A tak se z ní stal upír duší. Jupiter se vydal k věži a setkal se tam se zbytkem party. Poznali ho podle očí. Na podlaze bylo velkým písmem napsáno NEHODA! Najednou se začali objevovat duchové a sápali se na kočku. Najednou bylo Jupiterovi vše jasné. Jedině nehodou zabitá kočka ztratí svou moc. Začal hrabat packama, všude bylo prachu, že se nedalo dýchat. Kočka se začala dusit. Jakmile naposled vydechla, všichni duchové zmizeli a Jupova duše se vrátila do těla. Nikdo si ale nevšiml, že v chlapcově pokoji přibyl plyšák. Černá kočka. Jestlipak bude pořád sedět tak tiše?
V knížce se mi moc líbilo, že pomocí superlupy a otázek se stanu členem Klubu záhad. Doporučila bych ji nejen Markovi, který už některé díly četl, ale všem, co mají rádi napětí.