Barbora Mašková

Příhody včelích medvídků

Knihu vydalo nakladatelství Albatros v Praze v roce 2002. Obsahuje 83 stran.
Ilustroval ji Ivo Houf a napsal Jiří Kahoun. Jedná se o hezky napsanou pohádku. Je o dvou čmeláčích chlapcích Brumdovi a Čmeldovi, kteří zažívají velká dobrodružství.
Třeba v kapitole Smůlovatá: Jednou si sedli na pařez a nemohli se odlepit. Maminka je odtrhla, a oni letěli sbírat sladkost. Ztratili hrníčky a když je našli, tak je rozlili - měli den plný smůly. Pak potkali cvrčka a ptali se ho, proč nehraje, a on na to, že nemá smůlu na smyčec. A protože smůly měli čmeláčci dost, předklonili se, cvrček si namázl smyčec o jejich zadečky a už fidlal ostošest. V kapitole Pavučinová si hráli na babu, až se Brumda zapletl do pavučiny. Zlý pavouk ho chtěl sníst, ale sluníčko to řeklo Čmeldovi a ten ho letěl s maminkou vysvobodit. Sluníčko se nad tím rozbrečelo až jedna slza omráčila pavouka a maminka s Čmeldou mohli Brumdu vysvobodit. V kapitole Počítavá počítali mravence. Když se dva mravenci srazili, slétli k nim na zem a chtěli je rozsoudit, ale mravenci je začali kousat, tak raději honem uletěli.
V hlavních rolích: Brumda, Čmelda, maminka, Pučmeloud, Cvrček, a pan Pavouk. Brumda je nevychovaný a zlobí, a proto ho musí všichni napomínat. Čmelda je hodný a poslušný, tahá brášku z bryndy. Maminka je spravedlivá a starostlivá. Pučmeloud je zloduch a zloděj.
Na knížce mne zaujaly příběhy, ve kterých je spousta legrace. Doporučila bych ji méně dobrým čtenářům, jako jsem já. Četla jsem ji a vybrala, protože nemá tak malá písmena a protože nejsem fantastik čtenář.
Knihu bych doporučila Markétce, protože má ráda takovéhle hezké příběhy jako já. Je určena pro menší děti od pěti do devíti let. Četla jsem ji čtyři týdny.
Jednotlivé kapitoly: Spavá, Sluníčková, Ubrečená, Počítavá, Zdravivá, Řešátková, Pavučinová, Strašidlová, Smůlovatá, Písničková, Kejchavá, Čtyřlístková a ještě pár dalších.

Malý princ

Knihu vydalo nakladatelství Albatros Praha v roce 1998. Obsahuje 94 stran.
Napsal a ilustroval ji Antoine de Saint-Exupéry. Je pro čtenáře od sedmi let.
Je to příběh bez kapitol. Hlavním hrdinou je pilot, který musí přistát v poušti, protože se mu porouchal motor. Je sám, a tak je rád, když se najednou objeví malý chlapec - malý princ. Je to chytrý kluk, kterému je osm let a nemá žádné rodiče ani kamarády. Obývá malou vzdálenou planetu, která je sotva větší než dům. Pilot si ho získá tím, že mu namaluje beránka. Od té doby jsou kamarádi. Malý princ mu vypráví, jaká je jeho planeta a co všechno zažil na ostatních planetách, které navštívil. Na každé z nich někoho zajímavého potkal a něco se dozvěděl.
Na jedné potkal obchodníka s pilulkami, které zahánějí žízeň. Člověk pak nemusí pít a týdně ušetří padesát tři minut času. Každý si pak s ušetřenými minutami udělá, co chce. Chytrý malý princ si pomyslí, že kdyby on měl padesát tři minut nazbyt, šel by docela pomaloučku ke studánce.
Na další zase potká lišku a chce si s ní hrát. Liška na to, že není ochočená. Malý princ se ptá: “Co je to ochočit?” Liška odpoví, že to znamená vytvořit si pouta. A prosí malého prince, aby si ji ochočil, aby se na něho mohla těšit a byla šťastná. Tak si ji malý princ ochočil. Ale když chtěl planetu s liškou opustit, liška řekla, že bude plakat. “Sama jsi chtěla, abych si tě ochočil,” řekl malý princ. Ale zjistil, že se mu po ní bude stýskat. Že to už není obyčejná liška, ale jeho kamarádka. Malý princ pochopí, že každý je zodpovědný za to, co k sobě připoutá a liška mu ještě prozradí tajemství: co je důležité, je očím neviditelné.
Charakteristika postav: Malý princ je malý zvídavý chlapec, který se snaží porozumět okolnímu světu, a proto cestuje z planety na planetu a na všechno se vyptává. Pilot je vážný muž, který už pomalu zapomněl, jaké je to být malý kluk.
Tuto knihu bych doporučila Elišce, protože má ráda takovéhle pěkné příběhy. Četla jsem ji týden a zaujala mne, protože nemá moc stran a není to dlouhé vyprávění.

Anička Malířka

Knihu vydalo nakladatelství Albatros Praha v roce 1985.
Tato kniha obsahuje 124 stran. Ilustrovala ji Helena Zmatlíková a napsal Eduard Petiška.
Anička Malířka je hezky napsaný příběh o holčičce, kterou baví kreslit. Její oblíbená barva je tmavě žlutá. Jednou v neděli si Anička namalovala žlutou nedělní kočku, ale to nebyla žádná obyčejná kočka, ona uměla mluvit, protože byla nedělní. Jednou si usmyslila, že chce být první modrá kočka na světě, a tak poručila Aničce, ať ji přemaluje na modro, ale Anička řekla ne, že to nepůjde, ale kočka na to: když se chce, tak to jde. A tak Anička vzala modrou pastelku a snažila se kočku přebarvit na modro. Ale když Anička kočku přebarvila, tak ne na modrou, ale na zelenou. Protože když smícháte modrou s žlutou, tak vyjde zelená. Anička řekla kočce, ať se koukne do zrcadla. Kočka se podívala a co nevidí, když uviděla zelený kožíšek, tak se polekala hrůzou. Anička jen odpověděla, že co chtěla, to teď má.
Charakteristika postav: Anička je hodná, protože splnila všechna kočiččina přání. Kočka je všechtivá, protože vše chtěla.
Knihu jsem si vybrala, protože je o holce, která ráda maluje jako já. A protože nemá úplně nejmenší písmenka. Aničku bych doporučila Dorče, je to pravdu hezký příběh a mohl by se jí líbit.
Je to knížka pro čtenáře od osmi let. Četla jsem ji pět dní.

Čínské pohádky

Knihu Čínské pohádky vydalo nakladatelství Brio v roce 2007.
Počet stran: 541
Pohádky přeložila Lenka Mikolášková, ilustrovala Renáta Fučíková.
Kniha se skládá z 21 pohádek (kapitol). Každou pohádku doprovází mnoho pěkných ilustrací. Stejně jako v ostatních pohádkách, i v této knize bojuje dobro se zlem, hloupost s chytrostí, lenost s pracovitostí a lež s poctivostí. Čínské pohádky jsou velmi podobné českým pohádkám, jen se odehrávají v Číně a postavy mají složitá čínská jména, která se špatně vyslovují a pamatují.
Moc se mi líbila pohádka O jednorohém buvolu. Vysoko v horách žil jeden malý sirotek, který neměl nic než kousek rýžového pole. Toužil malovat, tak jednou ve městě vyměnil rýži za uhel na kreslení. Doma pak namaloval dřevěný dům, a najednou se jeho stará rákosová chýše změnila v dům, který namaloval. Velmi ho to překvapilo, tak po chvilce namaloval mohutného jednorohého buvola s moudrýma očima, který by mu mohl pomáhat na poli. Vyšel ven z domu a strnul: před domem stál buvol, kterého namaloval. Chlapec byl šťastný, že má kamaráda a pomocníka. Dlouho tak spolu žili, až jednou šel kolem oddíl císařského vojska. Vojáci chtěli buvola chlapci vzít pro císaře, že prý bude mít dobré maso. Chlapec prosil, aby mu přítele nechali, ale vojáci jeho prosby neslyšeli. Odvedli buvola do císařského paláce. Chlapec před branami prosil stáže, aby ho pustili dovnitř a on mohl zachránit kamaráda. Ti se mu vysmáli, a když vyhodili jeden buvolí roh a hromadu kostí, řekli mu: ”To zbylo z tvého přítele. Císař si prý moc pochutnal.” Chlapec kosti a roh posbíral a odnesl je zpátky domů. Tam kosti zahrabal do země a zanedlouho na tom místě vyrostl bambus. Byl vysoký až do nebe. Chlapec po něm vyšplhal, v nebi spatřil krásnou vílu, do které se zamiloval. Ale bambus se najednou zmenšil a on se ocitl zpátky na zemi. Stále myslel na vílu a nevěděl, jak se k ní dostat. Ve snu mu jeho přítel buvol poradil, ať ji namaluje a pak zatroubí na jeho roh, že obrázek víly ožije. Tak se také stalo a chlapec s dívkou pak spolu šťastně žili až do smrti.
Názvy pohádek: O chytré nevěstě, Prosťáček Lang a dívka z vějíře, O kameníkovi, O malé Pchu-mej, O jednorohém buvolu, O slavnosti vábniček, Dcera dračího krále, Jitřenka a Skřivánek, Minia, O nebeském flétnistovi, O žabákovi který se stal císařem a ještě dalších deset pohádek.
Knihu jsem si vybrala, protože se mi líbí pohádky z celého světa. Doporučila bych ji Pavle Tvrzické, protože taky ráda čte pohádky a příběhy. Četla jsem ji čtyři týdny.
Charakteristika postav: Buvol je hodný, pomohl chlapci na poli. Chlapec nechtěl dát buvola císaři. Hlavní postavou je hodný chlapec.
Kniha je určena pro čtenáře od deseti let.

O veveřici - románek šedé veverky

Knihu O veveřici vydal nakladatel Bohumil Z. Nekovařík v Praze v roce 1923.
Počet stran: 118
Napsal a ilustroval: Ernest Thompson Seton
Kniha obsahuje 37 krátkých kapitol a 5 celostránkových ilustrací. Protože je tato kniha velmi stará, některým slovům jsem příliš nerozuměla a museli mi trochu pomáhat rodiče.
Knížka vypráví o životě malé stříbrné veverky, která prožívá spoustu dobrodružství a příhod. Některé jsou veselé, jiné trochu smutné. Z knížky jsem se dozvěděla spousty nových věcí ze života veverek: co jedí, jak se chovají, jak si staví hnízda a pelechy, jak vychovávají mláďata, jak si dělají zásoby na zimu a sází les.
Nejvíce se mi líbila kapitola Domov ve vysokém ořešáku. Když se Veverčák seznámil se Stříbřitkou, začali si spolu hledat nový domov. Zalíbila se jim dutina, kterou ve starém vysokém ořešáku vyklovala žluna. Protože pro ně byla dutina malá, tak dlouho hlodali, až ji dostatečně zvětšili. Pak si nové hnízdo začali vystýlat vším, co našli: kůrou, jehličím, peřím, větvičkami, suchou trávou i kousky hadrů, které posbírali v lese. Stříbřitka si do hnízda nanosila i pár žaludů, aby, až bude mít malé veveřičky, měla co jíst a nemusela pelech opouštět. V hnízdě byli šťastní do té doby, než je z něj vyhnali blechy. Zapomněli totiž na to, že do hnízda se musí nanosit i větvičky cedru a sasafrasu, které blechy odpuzují.
Charakteristika hlavních postav: Veveřáka vychovala kočka, tak se ze začátku musel naučit, jak žít sám v lese, kde se ukrýt a kde sehnat jídlo. Proto si myslím, že byl statečný, chytrý, učenlivý, starostlivý, ale někdy i vzteklý a nerozumný. Stříbřitka byla spíš plachá a starostlivá.
Názvy kapitol: Nalezenec, Šťastné mládí, Červená hrůza, Nový osamělý život, Čechrání chvostu, První ořechová žeň, Sluneční píseň Veverčákova, Zimní spánek, Přelstěná Ohňoočka, Rezavá veverka - hašteřilka lesů, Veverčák a hlas ozvěny, Stříbřitčiny námluvy a další.
Kniha je určena čtenářům každého věku. Vybrala jsem si ji proto, že jsem ji dostala jako dárek k Vánocům a protože mám ráda povídání o přírodě.
Knížku bych doporučila Pavlovi a všem dalším milovníkům přírody. Četla jsem ji dva týdny za pomoci rodičů.
Literatura: příběh se zvířecím hrdinou - veverčím chlapci.

Anička na horách

Knihu vydalo nakladatelství Albatros v Praze roku 2011. Obsahuje 119 stran.
Ilustrovala ji Eva Mastníková a napsala Ivana Peroutková.
V knize vystupuje holčička jménem Anička, ale protože u nich doma roztál sníh, tak ji kamarádka Dita pozvala ke strýci na chatu do Liberce. Ale taky na chatu pozvala Julju a pro Aničku nafrněnou Kačenu. Ale Anička byla ráda, že Kačena přijede až ve čtvrtek, a proto si dny s holkami chtěla užít. A hned druhý den vyrazily na dlouhou cestu. Když nastoupily do autobusu, Dita vytáhla z kapsy bublifuk a začala foukat obrovitánské bubliny. Holky si to taky chtěly zkusit a tak se začaly o ten bublifuk hádat, ale Anička byla rozumnější, a tak se do té hádky nepletla. Najednou si vzpomněla na Tarka. Tarek je její nejlepší kamarád. Oni totiž spolu hrají loutkové divadlo s upíry, a tak si na něj vzpomněla. Ale mezitím si Julja konečně vybojovala bublifuk tím, že si s Ditou utrhla kousek papíru a nakreslila na něj legračnější zvíře. Ale když začala foukat bubliny, tak jich v autobuse bylo asi sto. Když dorazili na konečnou zastávku, už je vítal strýc Alois u Jednoty pod střechou. Holčičky nastoupily do malinkatého autíčka a už si to frčely na chalupu. Když přijeli na chalupu, tak se Dita trochu začala vychloubat, jaké má strýc s tetou koně a když se všichni seznámili a představili, tak jim teta ukázala koně, o kterých jim povídala Dita, a strýc Alois jim ukázal psi a kočky. Když holkám teta ukázala jejich pokoj, tak Dita k tomu všemu řekla jména. Aničce se nejvíce líbilo jméno koně Mína a také ho poznala díky černé tečce blízko zorničky. Hned druhý den holky šly lyžovat na nejbližší sjezdovku v okolí. Když Julja poprvé jela na kotvě, tak se ji málem roztrhly kalhoty, když jela podruhé, tak se i s ní utrhla celá kotva. Holky vyprskly smíchy a Julja nakonec taky. Když jim trochu vyhládlo, tak si jely koupit tatranky do stánku. Potom se holky zase učily jezdit na kotvě, a když Julja konečně vyjela na vrchol sjezdovky, zavolala “hip hip hurá”. Ale najednou Julju smích přešel. On do ní totiž omylem strčil nějaký pán hůlkou a ona si to frčela rovnou na strom. Holky podruhé vyprskly smíchy, ale Julja měla místo pusy obrácený rohlík.
Názvy kapitol: Jak Dita pozvala Aničku na hory, U Tarka - a co si Anička málem zapomněla sbalit, Veselá cesta autobusem a dalších 14 kapitol.
Knihu bych doporučila Pavle Tvrzické, protože četla předchozí díly například : Anička a její kamarádky, Anička ve městě, Anička u moře.
Knihu jsem si vybrala protože jsem si ji objednala. Četla jsem ji dva týdny.
Charakteristika postav: Anička je přátelská, snažila se skamarádit s Kačenou.
Kačena je nafrněná, musela být nejkrásnější ze třídy. Dita je hodná, pozvala kámošky na chalupu do hor. Julja je ochotná, každému vždy pomohla.
Kniha je určena pro čtenáře od sedmi let. V textu mne hlavně zaujalo, jak holky dováděly na chalupě.
Druh literatury: příběh s dětským hrdinou
V knize se mi líbilo, že se děj odehrává na horách a tam se hodně lyžuje, což mne baví.

Jak se Lišáček stal Lišákem (indiánské příběhy)

Knihu Jak se Lišáček stal Lišákem vydalo nakladatelství MAŤA roku 2003 v Praze.
Počet stran: 400
Napsal i ilustroval: Jaime de Angulo
Kniha vypráví o tom, jak malý Lišáček, Antilopa, Medvěd a jeho malá sestra Křepelka šli navštívit sestru mámy Antilopy a také vlastně Lišáčkovu tetu. Ten první den, co byl v knize popsán, byl takovýto: Ne! Ne! A ne já nikam nejdu já nikam nechci říkal zlostně Lišáček. A Antilopa na to řekla vezmi si nové mokasíny a pojď a medvěd k tomu dodal, jestli s námi nechceš jít, budeš hlídat dům do té doby, dokud se nevrátíme. Ano? Ale Lišáček na to. Ne! Ne! A ne, já tu nechci být. Ne! Ne! A ne. A Medvěd řekl Antilopě, to má Lišáček zase tu svou dobrou náladu. Antilopa akorát přikývla a trochu se pousmála. Antilopa si navlíkla nosítka s malou křepelkou, Medvěd si vzal luk a šípy, proužky masa, pevný košík, aby v něm mohli uvařit žaludovou kaši a také vzali žaludovou mouku. A vyrazili na dlouhou cestu, ale Medvěd se ještě musel ujistit, zda sbalil všechno jídlo, co měli připraveno na cestu. A tak šli, ale když zmizeli za první zatáčkou, uslyšeli Lišáčka, jak utíká za nimi a přitom brečí a slzy mu stříkají z očí jako třpytivé perly. Medvěd s Antilopou se ohlídli a řekli, tak pojď s námi. A tu si Lišáček vzpomněl, že si doma zapomněl svůj luk a šípy, tak běžel zpět, do domu vklouzl kouřovou dírou a začal hledat, ale nenašel nic jiného než zlomený hrot šípu, ale mezitím na něho zavolal Medvěd, aby už šel a prý že mu vyrobí nějaký luk a šípy po cestě k tetě a že i prý mnohem hezčí, ale teď pojď, ať stihneme ujít aspoň jednu, dvě míle. Lišáček na to se slzami v očích tak jo. A vyšli pravou nohou vpřed a Lišáček řekl křup, křup, křup, tati jdeme na západ a Medvěd na to, ano Lišáčku. Tak jdeme a jdeme dál na západ. A tak šli dál, až potkali šamana, starého kojota, chviličku u něho byli a Lišáček řekl, nemyslete si, že jsme přišli s prázdnou na návštěvu a dal mu váček plný bílých kamínků přátelství a starý kojot mu za to dal hnědý váček tmavě modrých kamínků, aby ho ochraňovaly po celou tu cestu a ať si na ostatní přijde sám a aby už šli, protože je to dlouhá cesta a taky je vždycky lepší dojít dřív a trochu se tam zdržet. A tak už běžte, běžte ať to stihnete co nejdřív, řekl kojot. Ale víte co, já půjdu s vámi. A tak jim do party přibyl starý kojot a šli dál a dál.
Kniha je určena čtenářům od deseti let. Vybrala jsem si ji, protože mi ji četl taťka, když jsem byla malá. Doporučila bych ji Davidovi, protože by ho mohl zajímat způsob vydělávání králičí kůže a jiných věcí. Četla jsem ji jeden týden s přestávkami.
Charakteristika postav: Lišáček je paličatý, na všechno odsekával, ale cestou zmoudří a stane se z něj správný kluk. Antilopa je trpělivá, všechno odsekávání vydržela. Medvěd je hodný - každé ráno rozdělával oheň. Starý Kojot je moudrý šaman, který rád vypráví staré příběhy a legendy.
V knize mne zaujalo, že tam není napsáno, jestli to jsou lidé nebo zvířata. V ději mne zaujalo, jak navštěvují cestou k tetě Lišáčka kmeny zvláštních lidí, například trávové lidi, lidi ohně, lidi vody.
Literatura: dobrodružný román pro děti i dospělé.

Z deníku kocoura Modroočka

Knihu vydalo nakladatelství Albatros v Brně roku 2005.
Počet stran: 110
Napsal ji Josef Kolář a ilustrovala Helena Zmatlíková.
Kniha vypráví o životě malého kocourka, kterého si koupil starší pán a dal mu jméno Modroočko. Modroočko zažíval velká dobrodružství s ostatními kočkami, které žily v okolí jeho domu. Vedle v garáži bylo auto, které Modroočko nazýval Bleděmodrá podle bledě modré barvy. Když potkal prvního kočičího kamaráda, ten se mu představil jako Bělovous Zrzunda. Jejich setkání bylo poněkud nepříjemné, protože Modroočko se zasekl mezi dírou v plotě a když ho uviděl Zrzunda, tak se válel smíchy, ale potom ho smích přešel, protože uviděl Modroočka na svém kousku rajonu, a tak mu za to pěkně vyprášil kožich, aby si zapamatoval, že na cizí rajony se nechodí. Jeho dalšími kamarády byla kočka Zelenoočka a Fousek. S Modroočkem se seznámili dobře, protože Fousek zachránil Modroočka před vodou a před utopením.
Kniha je určena pro čtenáře od šesti let. Vybrala jsem si ji, protože mám ráda kočky. Doporučila bych ji Elišce, protože má také ráda kočky. Četla jsem ji jeden týden.
Charakteristika postav: Páníček je hodný, koupil si Modroočka, někdy byl ale i náladový. Zrzunda je zlý, vyprášil kožich Modroočkovi, když se nechtíc zasekl v plotové díře. Zelenoočka je hodná, starostlivá kamarádka. Fousek je odvážný, zachránil Modroočka.
V knize mne zaujalo, jak Modroočko poznává svět a prožívá velká dobrodružství.
Literatura: pohádkový příběh
Názvy kapitol: Začínám, Večer se Zelenoočkou, Stonal jsem, Setkání s Bělovousem Zrzundou, U maminky Zelenoočky, Chytat ptáky zakázáno, Už nikdy nebudu chytat veverky a osmnáct dalších kapitol.

Alenčina dobrodružství v říši divů

Knihu vydalo nakladatelství Aurora v Praze roku 1999.
Obsahuje 125 stran.
Napsala ji Lewis Carroll a ilustrovala Johna Tenniela.
Alenka dokud ještě byla s rodiči ve své rodné Anglii, říkali jí Alice. Už začínala mít po krk toho nečinného sedění vedle sestry na břehu řeky. Jednou nebo dvakrát nahlédla do knížky, kterou sestra četla, ale tam nebyly vůbec žádné obrázky. Alence se to nelíbilo a tak rozlobeně běžela za sestrou, ale pak uviděla bílého králíka, který si vytáhl hodinky z malé kapsičky. Alence to přišlo úplně normální, ale když uslyšela, jak naříká, tak jí to normální nepřišlo a běžela za ním. Zajíc zaběhl za zatáčku, ale Alenka ho pořád viděla, ale zajíc najednou hup a vklouzl do králičí díry. Alenka tam vklouzla také. Padala a padala dolů králičí dírou dolů a dolů, až si myslila, že letí středem Země a připadalo jí to zcela normální. Letěla kolem poličky, na které byly dvě sklenice marmelád. Jednu uchopila, ale nic v ní nebylo. Když konečně dopadla na zem, tak jí to připadalo jako by si zlomila záda. Ale když se trochu porozhlédla, vlastně dopadla do malé místnosti. V té malé místnosti bylo hodně dveří, ale všechny byly zamčeny, jenom malá dvířka byla odemčena. Alenka je otevřela a uviděla překrásnou zahradu, a tak jí došlo, že je v říši divů. Myslila si, že je to moc hezký sen. Potom se porozhlédla a uviděla malou lahvičku, kde bylo napsáno VYPIJ MNE. Alence se to moc nezdálo, a tak si řekla, že to pít nebude, protože si myslila, že to je jed. A tak si řekla, že když to vypije, že se jí nic nestane, když tam slovo jed napsáno není. A tak to Alenka vypila a najednou se vysunula jako dalekohled. Po chvilce malými dvířky proběhl ten samý zajíc s růžovým vějířem a bílými rukavičkami jako sníh. Alenka se ho snažila chytit, ale zajíc jako trysk frrnk a Alence utekl do krásné zahrady. Alenka uchopila bílé rukavice a růžový vějíř, který zajíci upadl a tak se začala Alenka ovívat, jelikož v síni bylo horko. Potom se znovu porozhlédla a na malém stolečku ležel malý dortík, u kterého byla cedulka SNĚZ MNE. Alenka malý dortík snědla, ale co to, zase se zmenšila. Ale pak si vzpomněla, že klíček od malých dvířek zapomněla na stolku. Jenomže stolek byl pro Alenku moc velký. Tak se pustila do pláče, ale najednou si vzpomněla na dortík, a tak mu řekla, aby když ho sní, aby byla větší a pak zase menší. Jenomže když se Alenka zase zmenšila, ocitla se v moři. A na konci uslyšela čvachtání a tak tam plavala a uviděla myšku, která se snaží dostat ven. Alenka jak plavala a také se snažila dostat ven. Omylem si lokla, zjistila, že plave ve svých slzách, které naplakala, když se jí nepodařilo dostat klíč od malých dvířek. Ale najednou spatřila i další zvířata, na která si vzpomněla. Najednou když se všechny její zvířecí kamarádi dostali na souš, tak se mezi sebou ptali, jak se usuší, ale místo handrkování si sedli do kroužku a povídali si historky, které je napadly. Ale Alenka vykřikla, ať něco dělají, že nechce nastydnout. Když se konečně všichni usušili, Alenka mohla běžet do krásné zahrady. Potkala dva tlouštíky, byli to bratři, ti ji zavedli k moudré modré housence, která vždycky kouří vodní dýmku. Housenka Alence řekla, že tu může zůstat, ale aby si dala pozor na srdcovou královnu, protože jí chce využít. S tlouštíky se opět Alenka vydala na cestu, nevěděla kam, ale šla. Cestou narazili na Griftona, který odnesl tlouštíky srdcové královně, aby je vyslechla, kam Alenka jde. Nakonec docupitala do temné trávy, kde si odpočala, ale po malé chvilce ji našel stejně malý sedlák jako byla Alenka na noc, ale potom se divil, že ten dům roste. Když i Alenka rostla, omluvila se sedlákovi, že mu zničila dům a šla, kam jí nohy táhly. Šla lesem, kde potkala kocoura Šklíbu, který mohl být neviditelný. Doprovodil Alenku k bláznu jménem Kloboučník a ten ji doprovodil zase zpět domů.
Charakteristika postav: Srdcová královna je zlá, chtěla využít Alenku. Jednoocí bratři jsou hodní, doprovodili Alenku k housence. Housenka je hodná, nechala Alenku v říši. Kloboučník je hodný, odvedl Alenku domů.
V knize mne zaujalo, jak Alenka prožívá velká dobrodružství.
Literatura: dobrodružný fantazijní příběh
Názvy kapitol: Do králičí díry, Jezero slz, Kandidátní závody a příběh se zamotaným koncem, Králík se poradí s Vaňkem, Na radu housenky, Vepř a Pepř, potrhlá čajová společnost, Na hřišti u královny, Vyprávění falešné želvy, Mořská čtverylka, kdo ukradl koláče, Alenčino svědectví.
V textu mne zaujalo, jak u každé kapitoly jsou zvláštně napsané věty. Kniha se mi líbila tím, jak Alenka prožívá velká dobrodružství v říši divů. vybrala jsem si ji, protože jsem viděla film a protože mi ji doporučil mamka. Já bych ji doporučila Alence, protože má stejné jméno jako hlavní hrdinka a protože by se jí mohl líbit děj.
Kniha je určena pro čtenáře od devíti let. Četla jsem ji jeden týden.

Stopy v divočině

Knihu vydalo nakladatelství Olympia v Praze roku 1968.
Obsahuje 213 stran.
Napsal a krásně ilustroval Ernest Thompson Seton.
Kniha obsahuje dva příběhy plné napínavého dobrodružství. První povídka Medvěd Monarcha vypráví o osudech šedého medvěda Míši, kterému lovec Lan Kellyan zastřelí matku a vezme si ho k sobě i se sestřičkou Rýšou. Lan prodá medvíďata cizinci, který vlastní ranč a hostinec. Z Míši na dvoře ranče vyroste mohutný a silný kalifornský grizzly. Po útěku ze zajetí se Míša vrátí do svého rodného kraje. Celé týdny strávené v divočině se živí kořínky a bobulemi a najednou se ho zmocní touha po mase. Po útoku na stádo ovcí si ovčák najme lovce Lana Kellyana. Lan začne budovat medvědí pasti. Medvědí past: Je z těžkých klád a má padací dveře z přitesaných fošen. Návnada leží na spoušti v nejvzdálenějším rohu, škubne-li se s ní, dveře spadnou. Lan Míšu do pastí nechytil, ale v té době už přibývalo sněhu a medvědí stopy zmizely. Lovci věděli, že jejich grizzly spí zimním spánkem. Na jaře lovci našli ve sněhu stopy s okrouhlou jizvou a vedle nich byly stopy menšího medvěda. Náš grizzly má líbánky. Medvědi se toulali spolu po lesích a lovec, který je spatřil zmáčkl spoušť a zastřelil medvědici. Po smrti své družky začal Míša řádit jako zběsilí. Přepadával ranče a zabíjel dobytek jen tak pro radost. Proto se rančeři spojili a vypsali na Monarchu odměnu. Nakonec ho přece jen chytili a odvezli ho v řetězech do velkého města.
Druhá povídka se nazývá Domino, životopis stříbrného lišáka.
V druhé povídce nás doprovází stříbrný lišák Domino svým krásným životem. Domino se narodil v noře pod borovicí se šesti sourozenci. Matka stará liška je ustavičně ve střehu a vydatně jí pomáhá její druh, který shání potravu a stojí na stráži, dokud jsou liščata slepá a matka je kojí. Jednoho dne Bentonův pes narazí na liščí stopu a vyčenichá doupě. Z mláďat zůstanou jen tři a matka s otcem vyhledají nový domov. Liščata rychle rostou a rodiče je učí lovit. Neštěstí nikdy nechodívá samo. Starého lišáka zastihne smrt. Matka se musí o své děti postarat sama. Náš lišáček vyrostl v krásného a velkého lišáka, který opustil osikové údolí a začal žít osamělým životem. Když se Měsíc sněhu blížil ke konci Domino pozná svou družku Bělokrčku. V předjaří si Bělokrčka najde pěkné místo u řeky a začne s vyhrabáváním nory. Nora byla za několik dní hotová - dlouhá chodba klesala do hloubky, pak stoupala k doupěti, odkud vedla další chodba, ústící po několika metrech do menší postranní komůrky, potom se zvedala vzhůru až prorazila chodbu a upravila tam čistý kruhový vchod, skrytý pod trsem loňské trávy. Nyní původní vchod uzavřela. Párečku lišek se narodí pět liščátek a starý lišák Domino se musí shánět po potravě. Jak pobíhá po lesích a sem tam si zaběhne pro slepičku k lidským obydlím, lovci si ho okamžitě všimnou a začnou mezi sebou uzavírat sázky, kdo stříbrného lišáka uloví. Chystal se divoký hon na lišku. Psi nejprve vyčenichali Bělokrčku a pustili se po její stopě. Když Domino uslyšel její zoufalý nářek odvedl pozornost psů svým zaštěknutím a Bělokrčka se mohla vrátit do bezpečí. Smečka se hnala za Dominem a ten statečně utíkal a utíkal, stále pomaleji a pomaleji, lapal po dechu a jeho skoky byly kratší a kratší, ale hnal se dál a dál. Lišák byl úplně vyčerpaný. Chvost už nenesl vysoko, a přece stále běžel a psi se přibližovali. U řeky lišák skočil na plovoucí kru a proud ho unášel pryč.
V Monarchovi názvy kapitol: Dva prameny, Prameny a zlatokopova hráz, Horská tůň, Pramen ztracených písků, Řeka zastavená na úpatí hor, Protržená hráz, Bystřina, Řeka hřmící kaňonem, Oheň a voda, Vír, Peřeje, Řečiště se prohlubuje a Spoutaná řeka.
V Dominovi názvy kapitol: 1. část Lišákovo dětství: Rodiště Domina, Pohroma, Nový život, Krása a zvíře, Život v zimě, Dominova družka. 2. část Spojené síly: Jaro, Velká událost, Laň, Kouzelná směs, Med z bodláků, Dominův dědic. 3. část Zkouška a vítězství: Divoké husy, Tajemná slavnost, Domino zachraňuje Bělokrčku, Zkouška statečného srdce, Řeka a noc.
Charakteristika postav v Monarchovi: Míša je veliký, nebezpečný a nezkrotný grizzly, který má rád med. Lan je chytrý, odvážný a vždy připravený lovec.
Charakteristika v Dominovi: Stříbrný lišák je nadaný neobyčejnými vlastnostmi s nádhernou kožešinou. Bělokrčka je laskavá, ostražitá a starostlivá matka. Lovci s puškami a psi vidí v liškách vítanou kořist.
Knihu jsem si vybrala, protože mám ráda vyprávění o přírodě a také proto, že mi ji dal taťka. Nejvíc mne zaujalo, jaký je vztah mezi lidmi a zvířaty. Knížka má krásné ilustrace.
Knihu bych doporučila Davidu Hájkovi, protože od E. T. Setona četl Rolfa zálesáka. Je určena čtenářům každého věku. Četla jsem ji jeden měsíc.
Literatura: dobrodružné a napínavé příběhy.

Tajemný hrad Svojanov aneb Paměti Františka Povídálka

Knihu vydala Městská knihovna v Poličce k 155. výročí založení. Obsahuje 121 stran.
Napsal (v roce 1947) Bohuslav Březovský.
Ilustracemi doprovodila Miluše Řehůřková.
Knížka vypráví o spolku proti strašidlům, který se schází v rytířském sále, kde kdysi sedával Václav II., Záviš z Falkenštejna, Hastrlíci, Kasprlíci, Hamrlíci a jiné významné osoby. Teď tam sedávají princezna Jindřiška, Karkulin, Jirka Špaček, Michal Petrtýl, Ferda Padrlík, Ryšavec a František Povídálek. František se vydá navštívit obra Pulusána a poprosí ho o pomoc v boji proti panu Hamrlíkovi a jeho ohnivé svini, holiči Kubíčkovi, kostelníku Hadrabovi, skřítku Pipišimu, babě Kalafuně, Mezulínům a jiným strašidlům. Pan Hamrlík se noc co noc projíždí na své ohnivé svini po hradbách hradu Svojanova, holič Kubíček každou půlnoc chodí ke kapličce svaté Majdalenky holit babu Luciperku, kostelník Hadraba odnepaměti straší ve svojanovské zvonici a baba Kalafuna je čarodějnice. Kalafuně se lidé vyhýbají a vyhledávají ji jenom tehdy, když potřebují poradit tak, jako náš spolek. Aby zbavili pana Hamrlíka jeho ohnivé svině, potřebovali čarovný lektvar. Baba Kalafuna jim ho přislíbila, ale na oplátku chtěla břitvu holiče Kubíčka, střep ze začarovaného zvonu od kostelníka Hadraby a džbán léčivé vody ze svojanovské kašny. Holič Kubíček břitvu nechtěl dát, protože by nemohl holit bábu Luciperku, ale pak přišli na to, že když nebude mít břitvu, nebude mít čím holit a od báby i holení bude mít svatosvatý pokoj. Kostelník Hadraba měl střep ze začarovaného zvonu, který dovedl krásně zpívat a nechtěl ho dát, protože by mu bylo smutno. Vyměnil by ho za kanárka. Kanárek je přece jenom kanárek a střep je přece jenom střep. A tak museli za obrem Pulusánem pro kanárka. Obr jim kanárka rád dal, protože na něho všecko pověděl, i to, že není žádný obr, ale krejčí Vojtěch Drobeček. Vzali kanárka a vyměnili ho za střep ze začarovaného zvonu. Také se dozvěděli, že skřítek Pipiši s Mezulínama hlídá zámeckou kašnu. Zámecká kašna se nacházela ve druhém sklepení hradu a nikdo nevěděl, kde to je. Museli vymyslet plán, že chytí jednoho Mezulína do pytláckého oka a vymění ho s Pipišim za džbán se zázračnou vodou. Ale ono všechno bylo jinak. Když si František pod kabátem nesl pytlácké oko, potkal pana řídícího Kulhánka a pana profesora Coufala, který přijel na Svojanov sbírat staré pověsti. Od Františka se dozvěděli všecko o svojanovských strašidlech a každý den musel v kabinetu hodinu psát do sešitu co viděl a zažil.
Názvy kapitol: Kdo se bojí, ať neleze na hlásku, Hajní nikdy nelžou, Princezny jsou dědičné, Hanba mužům, kterým vládne žena, Jakpak by nebyli obři!, Pulusán? To jsem já, Spolky se strašidly, Promluvím s panem Hamrlíkem, Starý hrad se hemží strašidly, Hamrlíku, Hamrlíku!, Pravdu má pan Hamrlík, Jak pan Hamrlík k ohnivé svini přišel, Což to zvíře zabít?, Žena ženě lépe rozumí, Vy jste holič Kubíček!, Jak přišel holič Kubíček o hlavu, Dnes jsem strašil naposled a další kapitoly.
Charakteristika postav: František je statečný a odvážný kluk, protože se nebojí strašidel a jako jediný vyleze na hlásku, ostatní kluci se vymlouvají, protože se bojí. Je chytrý a dobře se učí. Jindřiška byla princezna, protože se jmenovala Králová a bydlela na zámku, kluci byli její poddaní. Slibovala, slibovala a nikdy nic nesplnila. Karkulin si myslí, že všemu rozumí a nerozumí, pomlouvá kluky před Jindřiškou a vymýšlí si.
Knihu jsem si vybrala, protože mám ráda hrad Svojanov, několikrát jsem ho navštívila a tuto knížku jsem si tam i koupila. V knížce mne nejvíce zaujalo vyprávění o strašidlech. Doporučila bych ji Elišce Horákové, protože na Svojanově byla několikrát spolu se mnou. Knihu jsem četla jeden měsíc.
Druh literatury: pověsti
Kniha je určena pro čtenáře od devíti let.

Král vlků

Knihu vydalo nakladatelství Olympia v Praze roku 1974.
Obsahuje 252 stran.
Napsal a ilustroval Ernest Thompson Seton.
Knížka obsahuje šestnáct příběhů, do kterých autor uložil své nejsilnější životní zážitky. Má oblíbená povídka se nazývá Kozel z Pustiny - příběh vlka, který zvítězil. King Ryder byl zkušený lovec vlků a tak jednoho dne zastřelil vlčici, která se šla napít k potoku. Její doupě nenašel. O dva týdny později zahlédl vlčici vylézající z díry. Stále připravená puška vystřelila. Potom se prokopal do doupěte a našel tam celou rodinu. Divné bylo, že rodina se skládala z jedenácti vlčat. Pět vlčat bylo větších a starších než šest ostatních. Žily tu dvě rodiny s jedinou matkou. Když lovec vlků odjížděl se získanými skalpy, netušil, že to největší vlče zůstalo v doupěti. Černé vlče zůstalo do druhého dne samo, než se před ním objevila velká vlčice podobná jeho matce. Plavá vlčice přišla o všechna vlčata, a tak se ujala malého vlčka. Vlček měl pro sebe všechnu potravu, a tak mohl růst a růst. Když na podzim začal provázet matku na loveckých výpravách, byl už stejně velký jako ona. Naučil se, že na býčka musí zaútočit vždycky zezadu, na ovci zepředu, na koně zprostředka a že nikdy nesmí zaútočit na člověka. Také se naučil lekci o pastích. Dobrý lovec položí návnadu volně a past o tři až šest metrů dál na místo, po němž vlk přejde, až bude kořist obcházet. Rozestaví tři nebo čtyři skryté pasti kolem otevřeného místa a doprostřed mezi ně rozhází kousky masa. Pasti není vidět, protože je zahrabal a předtím vykouřil, aby nebyly cítit lidskýma rukama a železem. A do jedné takové pasti se chytila plavá vlčice. Od té doby se musel prát se světem sám. King Ryder narazil na stopu dlouhou čtrnáct centimetrů. Tento vlk měřil po ramena osmdesát čtyři centimetrů a vážil šedesát kilogramů. Byl to největší vlk, s jakým se kdy setkal. Lovec žil v kraji, kde bylo hodně koz, a tak dal nedopatřením vlkovi jméno Kozel z Pustiny. Velký vlk dávil nejlepší kusy dobytka a učil víc a víc vlků dělat totéž. Začala divoká štvanice na vlka. Nemohl uniknout. Štvalo ho patnáct psů s lidmi. Vlk stoupal vzhůru po šikmé kamenné plošině, která byla užší a užší, pak se spustil na římsu pod kaňonem. A tam na nejužším místě se velký vlk k nim obrátil čelem. Postavil se smečce. Patnáct proti jednomu. Proud psů se přiřítil po stezce, museli běžet jeden za druhým, a vlk je vítal v pořadí, jak přicházeli. Chabý skok, výpad, úder, nadhoz a padají dolů - ten nejrychlejší i ten největší, všichni - velký vlk je srazil ze skalní římsy do propasti. King Ryder přihlížel tomuto výjevu zkamenělý úžasem. Zapomněl, že drží v ruce pušku. Ani se nepohnul, dokud vlk nezmizel.
Názvy kapitol: Noční vytí, Za dávných časů, V kaňonu, Základy vlčího výcviku, Lekce o pastích, Oklamaná vlčice, Mladý vlk si dobývá postavení, Noční volání a velká jitřní stopa, Štvanice, Velký vlk se vrací na svou horu, Vytí při západu slunce
Charakteristika postav: Velký vlk měl skvělý čich, vynikal neobyčejnou silou a vytrvalostí. Byl nedůvěřivý ke všem neznámým věcem, plachý, opatrný a podezíravý. Lovec King Ryder byl klidný člověk s laskavým hlasem a s ostrým zrakem, nadaný porozuměním pro zvířata.
Názvy povídek: Po jelení stopě, Bílá ďáblice - příběh vlčice a jejího statečného vlčete, Zrzek, Bratříček vlků, Rin aneb tajemné noční volání, Hank a Jeff, Dobrodružství v oboře, Král vlků, Koníček příběh zajíce, Kozel z Pustiny - příběh vlka, který zvítězil, Potkan a chřestýši, Maruška a vlci, Měsíčná noc, Vlk na stupátku, Levhartice, Padraic a poslední irští vlci
Ostatní povídky jsou podobné, jako ta o Kozlu z Pustiny. Každý příběh vypráví o vztahu mezi lidmi a zvířaty. Některé jsou veselé, jiné jsou smutné.
Knihu jsem si vybrala, protože mi ji doporučila mamka. V knize mne nejvíc zaujalo vyprávění o vlcích. Doporučila bych ji Elišce, protože má ráda zvířata a přírodu. Knihu jsem četla tři týdny. Je určena čtenářům každého věku.
Literatura: dobrodružné a napínavé příběhy.

Vítr ve vrbách aneb Žabákova dobrodružství

Knihu vydalo nakladatelství Albatros v Praze roku 2001.
Kniha má 174 stran. Napsal ji Kenneth Grahame, ilustroval Jindra Čapek.
Tato veselá knížka je o zvířátkách z anglického venkova, která milují svůj domov a krajinu, ve které žijí. Příběh začíná tím, že jednoho krásného jarního dne Krtek přestane bílit svůj domek a vydá se na výlet k řece, kde potká vodní Krysu. Stanou se z nich velcí kamarádi. Krysa vezme Krtka na projížďku loďkou a na piknik a seznámí ho s báječným životem na řece. Spřátelí se natolik, že Krysa nabídne Krtkovi, ať u ní zůstane bydlet. Krtek se postupně seznámí s dalšími přáteli: Vydrou, Jezevcem a panem Žabákem. Pan Žabák je bohatý, pyšný a domýšlivý a vždy se nadchne pro každou novou věc. Krysu s Krtkem přemluví, ať s ním jedou do světa jeho novým, koníkem taženým vozem. Koníka ale splaší kolem projíždějící automobil, do kterého se Žabák okamžitě zblázní. Začne nakupovat stále nová a dražší auta, s kterými stále havaruje a porušuje předpisy, až mu hrozí, že kvůli dluhům a pokutám přijde o dům. Jeho kamarádi se tedy domluví, že ho může od závislosti na autech vysvobodit pouze domácí vězení, z kterého ale Žabák uteče a při první příležitosti ukradne auto. Za to skončí před soudem a ve vězení. Odtud ale také uprchne převlečený za pradlenu. Na útěku ještě stihne rozbít lokomotivu, ukrást a prodat koně a zničit ještě jedno cizí auto, než ho náhodou potká a zachrání jeho kamarádka Krysa. Od ní se dozví, že zatím co byl ve vězení, jeho dům ovládli lasičky, fretky a tchoři - zvířata z Divokého lesa. Je z toho nešťastný, ale jeho kamarádi mu opět pomohou a lstí získají Žabí hrádek zpět. K radosti všech se pan Žabák polepší a přestane být tak nesnesitelně domýšlivý a vychloubačný, ale už s ním asi nebude taková legrace, jako kdysi.
Názvy jednotlivých kapitol: Na břehu řeky, Na silnici, Divoký les, Pan Jezevec, Sladký domov, Pan Žabák, Pištec za ranního svítání, Žabákova dobrodružství, Všichni jsou světoběžníky, Další Žabákova dobrodružství, Jeho slzy se řinuly jako déšť za jarní bouře, Odysseův návrat.
Charakteristika postav: Krtek je z počátku trochu bojácný, ale je zvědavý a zajímá ho všechno nové, má rád své nové přátele a je jim ochoten vždy pomoci. Je ale i trochu paličatý, jako když přes rady Krysy odejde v zimě do Divokého lesa hledat Jezevce a zabloudí. Ze svých chyb si ale vezme ponaučení a příště je již neopakuje. Vodní Krysa je výborná a chytrá kamarádka, která se vždy ráda o všechno podělí s ostatními. Je také velice statečná. Občas se ale i ona trochu zasní a možná by udělala nějakou nerozvážnost, nemít dobré přátele. Jezevec je starý morous, který nemá příliš rád společnost, ostatní ho ale mají ve velké úctě pro jeho moudrost a statečnost. I když se někdy tváří zle, má zlaté srdce. A pan Žabák? To je nafoukaný, domýšlivý a prolhaný tvor, který se jen chválí a vytahuje. Díky svým vlastnostem se dostává do nesnází, ze kterých mu musí pomáhat přátelé. Ale i Žabák občas pocítí lítost nad svými skutky, ta ho ale vždycky brzy přejde. Je s ním také velká legrace a nikdy žádná nuda. I on má dobré srdce, kterého si ale na první pohled nevšimnete.
Knížka se mi líbila proto, že je veselá a vtipná, autor v ní krásně popsal krajinu a přírodu venkova ve všech ročních obdobích. Také se mi líbilo, že všechny postavy mají kromě kladných vlastností i nějakou zápornou - tedy kromě Žabáka, u toho je to naopak.
Knihu bych doporučila každému, kdo se chce zasmát, třeba Dorče. Myslím, že by se jí líbil děj. Četla jsem ji čtyři týdny a je pro čtenáře od 8 let.
Literatura: dobrodružný román pro děti.

Kuky se vrací

Knížku Kuky se vrací napsal Jan svěrák a ilustroval Jakub Dobrovský.
Knihu vydalo nakladatelství Mladá fronta a. s. v Praze roku 2010.
Kniha má 132 stran. Vypráví o malém medvídku Kukym, který se jednoho dne ocitne v popelnici, která právě stojí na ulici. Potom v té knížce byl také malý Ondra a ten měl Kukyho jako za svého nejlepšího přítele, protože Kuky byl vlastně jeho plyšák. Ondra to bez Kukyho nevydržel, tak si vzal bačkory a šel pro něj na ulici, aby ho zachránil z popelnice. Protože jako Ondra měl alergii na prach, měl Kuky alergii na tmu. Nedusil se, ale byl rád, když byl zase venku. Když už šel Ondra ležet, dal si Kukyho vedle Bubliny, která také hodně kamarádila s Kukym. Když bylo ráno, Ondra se převalil na druhý bok a začal chmatat po Kukym, ale našel jenom Bublinu. Myslel si, že se mu to večer jenom tak zdálo, ale pak nevěděl, jestli mu toho Kukyho máma nesebrala, protože to byl plyšák a Ondra žádné plyšové hračky mít nesměl. A asi to byla pravda. Když Kukyho odváželi popeláři na skládku, Ondrovi se zdálo o Kukym, co vlastně prožívá. Když Kuky už ležel na skládce, napadlo Ondru se za Kukyho pomodlit. Vzal si k sobě i Bublinu, aby ta modlidba byla silnější. A Kuky to štěstí opravdu potřeboval, protože ho zatím popeláři odvezli na skládku. Ze smetiště se Kukymu podařilo uprchnout, ale měl v patách Rychlou hlídku ze skládky. Ukryl se v lese u kapitána von Hergota, který byl trochu mrzout, ale měl dobré srdce a Kukymu pomohl, i když mu trošičku vadilo, že je Kuky mazel z poličky. Ale i kapitán Hergot měl svého nepřítele Anušku, který se chtěl stát místo Hergota novým strážcem lesa. Proto Anuška donutil kapitána k tomu, aby jel na Smradov zachránit zvíře v tísni a myslel si, že to Hergot nezvládne a on ho tím zesměšní před celý lesem. Ale naštěstí to dopadlo dobře, kapitán s pomocí Kukyho všechno vyřešil a Anuška se svými pomocníky byl pro smích celému lesu. Nakonec se Kuky konečně dostal zpátky domů k Ondrovi, ale Ondra byl v nemocnici, protože se nadýchal prachu a měl vysoké horečky. Když se Ondra uzdravil, byl štěstím bez sebe, že se mu Kuky vrátil.
Charakteristika postav: Kuky je červený plyšák z poličky, který neví, co je les a život v něm. Má ale dobrou povahu, rychle se učí a snaží se pomoci slabozrakému Hergotovi. Hergot je trochu mrzutý, starý a poloslepý strážce lesa. Je spravedlivý, moudrý a má dobré srdce. Anuška je zloduch, který se snaží získat moc nad celým lesem všemi možnými způsoby. Je škodolibý, nikomu nepřeje nic dobrého, je záludný a nedá se mu věřit.
Názvy kapitol: Kuky jde do světa, Záchranná akce, Záhada, Kda všechno končí, Sám v lese, Kapitán von Hergot, Kdo to hraje?, Znovu v ohrožení, Kuky volá domů, Zajatec a dalších 38 kapitol.
Kniha je pro čtenáře od šesti let a četla jsem jí dva týdny. V knížce mne zaujaly hezké ilustrace a napínavý děj. Doporučila bych ji Pavle Tvrzické, protože jsme spolu viděly film natočený podle této knížky, a ona říkala, že by si ji také ráda přečetla.
Literatura: dobrodružný pohádkový příběh.

Kytice z pověstí národních

Knihu vydalo nakladatelství Dokořán v Praze v roce 2008. Kniha má 182 stran. Autorem je Karel Jaromír Erben a ilustroval ji Pavel Růt.
Tato kniha obsahuje 13 básní, které vycházejí ze slovanských pověstí. Tyto básně jsou smutné a většinou se špatným koncem, říká se jim balady.
Názvy jednotlivých balad: Kytice, Poklad, Svatební košile, Polednice, Zlatý kolovrat, Štědrý den, Holoubek, Záhořovo lože, Vodník, Vrba, Lilie, Dceřina kletba a Věštkyně.
V básni Kytice zemře dětem maminka. Děti jsou nešťastné a stále maminku hledají. Té je dětí líto, tak se dětem ukáže jako mateřídouška.
Báseň Poklad je o matce, která jednoho dne cestou do kostela uvidí otevřenou skálu a v ní poklad. Je chudá a tak se zaraduje, odloží dítě na zem a do zástěry začne sbírat zlato a stříbro a běží s ním domů. Když se ale vrátí, skála je zavřená a dítě zůstalo uvnitř. Matka je zoufalá, protože kvůli touze po zlatě přišla o své dítě. Za rok se ale skála znovu otevře a matka svoje dítě opět najde. po zlatě se ani neohlédne.
Svatební košile je strašidelná balada o tom, jak dívka čeká na milého, který ji odešel do světa. Ten nakonec přijde, ale jako mrtvola, která dívku vleče na hřbitov do svého hrobu. Naštěstí děvče vysvobodí zakokrhání kohouta a východ slunce.
Polednice je známá báseň o zlobivém dítěti a jeho mámě, která ho u vaření prokleje a volá Polednici, ať si ho odnese. Ta si pro dítě skutečně přijde. Když přijde domů táta, máma leží na podlaze v mdlobách a dítě je udušené. Zlatý kolovrat je spíše zrýmovaná pohádka O zlaté přadleně. Král si vybere v chudé chatrči nevěstu. Přikáže její maceše, aby ji přivedla. Ta jí ale společně se svojí vlastní dcerou zabije a rozseká na kusy, tělo nechají v lese, ale nohy, ruce a oči schovají do komory. Král se ožení s nepravou přadlenou. Zatím tělo Dorničky najde v lese stařík a pošle pachole na hrad se zlatým kolovratem, aby ho vyměnil za ruce, nohy a oči Dorničky.
Potom stařík Dorničku oživí živou vodou. Když se vrátí král, chce po své ženě, aby mu upředla na zlatém kolovrátku nit, ten však začne zpívat píseň o tom, co se stalo Dorničce. Když to král uslyší, spěchá pro svou milou ke staříkovi do lesa a ty dvě zlé ženy ztrestá tím, co udělaly jeho nevěstě.
Štědrý den je balada o dvou dívkách, které chtěli znát svoji budoucnost a tak podle pověry šli na Štědrý den o půlnoci k jezeru prosekat díru v ledu, aby ve vodě spatřily, co je čeká. Jedna ve vodě spatřila svého ženicha, ta druhá svůj pohřeb. Osud se vyplnil.
Záhořovo lože mi připomíná pohádku Hrátky s čertem a loupežníka Sarkafarku. I tady je Záhoř zlý lesní muž, který okrádá a zabíjí pocestné. Jednoho dne chce zabít poutníka, který mu řekne, že má namířeno do pekla. Záhoř je zvědavý, jaké to tam je, mládence pustí a ten mu cestou zpět poví, že nejstrašnější, co v pekle viděl je Záhořovo lože. Když to Záhoř uslyší, stane se z něj zbožný člověk a prosí za odpuštění dlouhé roky, dokud se k němu poutník znovu nevrátí.
Vodník je balada o dceři, kterou při praní stáhne vodník do jezera a vezme si ji za ženu. Mají spolu dítě. Vodníkově ženě se stýská, a tak uprosí vodníka, aby ji pustil za matkou. Ten nakonec souhlasí, ale raději si u sebe nechá děťátko, aby měl jistotu, že se mu žena opravdu vrátí. Ta ale poslechne matku a nevrátí se, tak vodník dítě zabije.
Charakteristika postav: Záhoř je vrah a zloděj, ale když vidí co ho čeká, tak se z něj stane zbožný dobrák. Matka z básně Poklad je chamtivá, ale ztráta dítěte ji naučí skromnosti. Vodník je strašné stvoření, které je schopné zabít i vlastní dítě.
Kniha se mi líbila, i když je občas strašidelná a krutá. Autor v ní používá slova, která se dnes již nepoužívají, a tak mi se čtením museli pomáhat rodiče.
Knihu bych doporučila všem, kdo mají rádi básničky a pohádky a rádi se trochu bojí, třeba Dorče. Četla jsem jí 14 dní a je pro čtenáře každého věku.
Literatura: báseň, balada.

Čínská kočka a jiné pohádky

Knihu vydal knižní klub Euromedia Group k. s. v Praze v roce 2004.
Kniha má 144 stran.
Autorem této knihy je nejslavnější finský spisovatel Mika Waltari a ilustroval ji Miloslav Disman.
Tyto pohádky jsou veselé, ale někdy trochu smutné. Názvy jednotlivých pohádek: Čínská kočka, Pohádka o princezně Růžové Tvářičce, Panna Maria a svatá Terezie, Země modrého světla, Aili, Bonzo a velká mýdlová bublina, Boty, které samy chodily, Pohádka o Kimovi a Kaiovi, kteří cestovali na slonu na měsíc, Pohádka o indiánském princi a dívce ze sna, Pohádka o kočce Dychtivce, Vánoce malého černého psa, Pohádka o mravenci Maňcovi a dalších pár pohádek.
Nejvíc se mi líbila pohádka o Čínské kočce. Tato pohádka vypráví o malinké kočce s obrovským ocasem, který si může kolem sebe obmotat třikrát. Tato kočka blízko velké Čínské zdi slyšela hovořit tři Mandaríny o tom, že existuje Evropa a ta je mnohem mnohem větší než Čína. A v ten moment se kočka rozhodla, že pojede objevovat a vzdělávat se do jiných zemí od jiných koček. A tak se běžela rozloučit se svojí rodinou a nastoupila na první loď, která vyplouvala na moře. Vystoupila ve velkém přístavu, poděkovala kormidelníkovi za svezení a sotva vešla do města, tak na ní začal štěkat pes. Kočce se strachy naježily chlupy z toho, že vidí prvního psa ve svém životě. Ten pes byl uslintaný a měl zarudlé oči. Vypadal pro kočku děsivě. Ale když jí nabídl prohlídku ulice, tak kočka poznala, že všichni psi nejsou jenom zlí. Pes vyprovodil kočku k lodi, která plula do Francie. Když vešla na palubu poznala, že v podpalubí bydlí krysí král Holý Ocas IV. Veliký spolu se spoustou krys. Žil v cukrové svatyni, která byla celá z cukru. Když se také král Holý Ocas dověděl o kočce, tak ji nechal zneškodnit svými poddanými. Ale to se sluhům nepovedlo, protože kočka, která studovala akademii kung fu, se nenechala jen tak pro nic za nic zabít menšími tvory, než je ona. Takovéhle velké války vedla po celý týden, až se jednou vřítila do cukrové svatyně a zajala krysího krále. Chvíli vedli debatu a dospěli k tomu, že krále vysadí na ostrově i se svým krysolidem i s jedním pytlem cukru a to všechno pod podmínkou, že opustí loď. Kapitán lodi byl kočce velice zavázán, protože kvůli krysám ztrácel cestující. Kočka po velkých bitvách s krysami byla úplně vyčerpaná, tak hodný kapitán nabídl kočce misku chlazeného mléka a konzervu slanečků. Kočka po tom, co zbavila loď krys jen lenošila, až úplně ztloustla. Když kapitán poděkoval kočce a kočka poděkovala kapitánovi, rozloučili se a kočka si zase šla po svých. Běžela Francií den, noc a zase den a noc, běžela ohromnou rychlostí dva dny a dvě noci až do Paříže. Byla z toho běhu úplně vyřízená a vychrtlá, tak si řekla, že se půjde ke Světlezelené řece kouknout, jestli nějaký z rybářů neulovil aspoň jednu rybu. Ale když jí rybář vysvětlil, že u Světlezelené řeky se jenom ulévají od povinností, a že ani jeden rybář, co tady sedí, nechytil ani jednu rybu, měla holt smůlu. A tak šla kočka na kočičí výstavu a tam si za svůj zlatý kožich vysloužila první místo kočky roku. Co mohla poznat, poznala, Paříže začala mít plné zuby, a tak si řekla, že pojede zpátky ke svým rodičům.
Charakteristika postav: čínská kočka je chytrá a zvědavá, stále se chce učit a poznávat nové věci. Je také statečná, ale při tom skromná. Je to velká bojovnice a cestovatelka. Krysí král je vychytralý, velice inteligentní vůdce svého lidu. Když je poražen, dokáže uznat svoji prohru a prokázat úctu silnějšímu soupeři.
V knížce se mi líbily hezké ilustrace, v textu mě zaujala velká písmena na začátku každé pohádky. Knížku bych doporučila všem, kterým se líbí pohádky, konkrétně Markétce Řezáčové, protože se hezky čte. Knihu jsem četla dva týdny.
Literatura: pohádka.

Divoká tlupa hledá pomoc

Knihu vydalo nakladatelství Víkend v roce 2009 ve Vimperku.
Kniha má 126 stran.
Autorem této knihy je André Marx a Boris Pfeiffer.
Ilustrace Sebastian Meyer.
Literatura: dobrodružný příběh se zvířaty
Tato dobrodružná knížka plná napětí a legrace vypráví o tom, jak Divoká tlupa hledá pomoc v muzeu. Jednoho dne uteče z městské zoologické zahrady mladý vlk jménem Hamlet a gorila jménem Barnabáš. Tato dvojice zvířat se přidá k Divoké tlupě a právě ten den Divoká tlupa shání jídlo v městské restauraci, kde právě dcera ředitele zoologické zahrady Müllera slaví své narozeniny. Konstánciin otec ji dal krásné šaty z pravého hedvábí zdobené perlami. Ale Konstácie s nimi nebyla spokojená, protože když se jí otec ptal, co si její zlatíčko přeje, když má ty svoje narozeniny, za dárek, odpověděla mu, že chce kožich z vlka. Ale to si Müller nevěděl rady, a tak jí místo toho kožichu dal šaty. A jak se tak vymlouval z toho, že mu ten vlk utekl, Konstácii došla trpělivost a mrzutě vrazila do stolu, až se rozlila sklenička s červeným vínem. To byl ten pravý okamžik, kdy jantarově zbarvený kolibřík jménem Špión zmáčkl požární tlačítko. V tu chvíli kdy to zmáčkl, začalo pršet, jenže ne venku, ale v restauraci. To byla správná chvíle pro to, aby mohla Divoká tlupa dovnitř a sebrat jídlo, protože polovina smečky byla na starém hlavním nádraží metra, kde měli úkryt. Barnabáš shrnul do pytle všechno naráz a mezitím Hamlet hlídal východ z restaurace, ale najednou ho ředitel zpozoroval. A Hamlet hned podal hlášení, že Müller jde sem a lekl se tak, že vrazil do dveří a tu byl v bezvědomí. Barnabáš ho popadl stejně jako pardálí dámu Šivu, chameleona jménem Semafor a skunka jménem Tulipán a ještě Oskara. Jenže pak se stala malá chybička - Barnabáš se zasekl v okně. Šiva do něj tlačila zezadu, také Tulipán do něj tlačil a nadával mu, že by mohl víc zhubnout a pak to ani nestihl dopovědět a do kuchyně vtrhl Müller a... A najednou šup gorila zatáhla břicho a vyklouzla a už šplhala nahoru po oknech až na střechu. Tam už se konečně probral Hamlet a vůbec, ale vůbec nevěděl, co se stalo.A tak se vrátili zpátky do Ráje, tam jim vřeštivě nadával naštvaný Pavián. V noci šli všichni spát, ale Hamlet něco slyšel, také to slyšeli Kaka a Du, dva hodní papoušci. Hamlet následoval svůj sluch a došel až k Oskarovi, o kterém nikdo nic nevěděl, tedy nic o jeho životě a nic o tom, odkud pochází, protože ho tady našli jako vajíčko a pak se tady vylíhnul. No teda Oskar měl horečky a hekal a slintal, probudilo to také ostatní zvířátka, ale potom se ze starých pneumatik vynořil velký had a všichni se lekli, že chce Oskara sníst, ale to se všichni lekli, že chce Oskara sníst, jenže to nebyla vůbec žádná pravda, protože mu chtěl jen pomoct a poradit, co pro něj musí udělat. Když to dopověděl, zalezl zase zpátky do pneumatik. Velký had jim řekl to, že musí jít s Oskarem do muzea a tam aby se o sobě něco dozvěděl a že to ho uzdraví. Zvířata se chvíli rozmýšlela, ale pak Hamlet zavelel k odchodu do muzea a Bárny vzal náruče Oskara a běželi až do středu města. skákali přes střechy, ale u druhé se musel Barnabáš najíst, tak seskočil do doručovacího potravinářského kamionu a nabral dost jídla pro kamarády a po krátké svačince přeskákali až k muzeu, přeskákali až na jeho střechu a vklouzli kulatým oknem dovnitř, ale co to? Hamlet ani nevklouzl dovnitř a něco zavětřil, byl to známý pach, ale nevěděl, komu patří, a když vešli dovnitř a pach byl ještě intenzivnější. Hamlet si toho moc nevšímal a navrhl to, aby se všichni rozdělili. On že by šel sám a že teda bude něco hledat, ale byla to tak trochu lež, protože ještě před tím si všiml zimní umělé krajiny. Tak se tam pořádně rozeběhl a když to uviděl, píchlo ho u srdce protože ti vlci běžící krajinou byli jeho bratři a byli stejně tak mrtví a vycpaní jako sloni v hlavní hale, a tak si lehl k nim a snil o tom že s nimi běží zasněženou krajinou a nad ním škodlivé sluneční paprsky vytváří nádhernou sluneční záři. Ale tohle snění brzy skončilo protože do tohohle sálu vstoupil Müller s kudlou v ruce a mířil si to právě k Hamletovi a to víš že jo chtěl udělat z umělé kůže kožich z pravého vlka a to kvůli tomu že mu připadalo před pár minutami že se mu jeho vlastní trofeje smějí. Už držel kudlu u Hamletova krku a najednou šup vlk byl fuč a jako vždy podal hlášení Hamlet. Ale co se vlastně dělo s Oskarem? Oskar šel ve dvojici s Šivou, no spíš Šiva s Oskarem, protože Šiva nesla Oskara. Ale najednou Oskar zpozoroval krásné doupě, o kterém říkal, že to by si zcela určitě postavil. A tak napadlo Šivu, že by to hnízdo mohlo být opravdu jeho. Tak Oskar řekl Šivě, ať spustí prezentaci červeným tlačítkem. A něco málo se dozvěděl, ale ne vše, protože Hamleta Honil Müller. Ale moc si nepomohl, protože ho pak chytla zvířata do pasti a to mi věřte, že Müller byl v pořádné přesile, protože na něj byla gorila, vlk a pardál. Müller nevěděl, co má dělat, a tak ustoupil. A toho zvířata využila a utíkala, ze začátku to šlo, ale pak už se dostali zpátky do Ráje se zdravým Oskarem.
Charakteristika postav: Divoká tlupa je hodná a obětavá - zachránili Oskara. Ředitel Müller je zlý, chtěl za každou cenu Hamletovu kožešinu.
V knížce mě zaujaly opravdu hezké obrázky. V textu mě zaujal napínavý děj.
Kapitoly jsou označeny číslicemi a děj je celý dohromady, takže není přerušovaný jednotlivými kapitolami.
Knížku bych doporučila Markétce Řezáčové, protože mi ji půjčila a ani si ji nestihla přečíst. A také si myslím, že by tuto knížku při čtení také tak prožívala. Četla jsem ji tři týdny s přestávkami. Kniha je určena čtenářům každého věku.

Anička a její kamarádky

Knihu vydalo nakladatelství Albatros v roce 2010 v Praze.
Kniha má 115 stran.
Knihu napsala spisovatelka Ivana Peroutková a ilustrovala ji Eva Mastníková.
Tyto příběhy Aničky Válové jsou dobrodružné a vtipné. Celý Annin příběh se odehrával u babičky na venkově. Všechno začalo tím, že Aniččiny rodiče odletěli na tři měsíce do Afriky. Anička tedy prožívala tři měsíce u babičky. Tam si Anička našla dvě nové nejlepší kamarádky: blonďatou holčičku Irenu a černovlasou holčičku Olinu a možná i Elišku Jiráčkovou, o které si zpočátku myslela, že je nafoukaná, a to jenom kvůli tomu, že den co den sedávala na své proužkované růžovobílé houpačce a pokaždé se svým růžovým slunečníkem s bílými pentlemi. Ale potom pozná, že Eliška je vlastně fajn holka, která je ale trochu tišší než Irena s Olinou. Anička se s holkami pohádá, ale potom se zase skamarádí a myslím si, že Anička je statečná, protože přemohla starší školačku Julinu Eliášovou, která na Aničku zničeho nic začala dorážet. A Irena s Olinou? Přátelské kamarádky Aničky Válové, které Aničce nakecaly, že Eliška je hrozná a nafoukaná.
Názvy kapitol: Jak Anička přijela k babičce a co viděla dalekohledem, Anička jde do školy a má strach, Anička má první kamarádky, ale taky jí bodne včela, Anička vede rozhovor o včelách a je pozvaná na návštěvu, Jak dopadla návštěva u Elišky Jiráčkové, Další spolužáci, zpěv na strništi a Anička si začne psát deník, První sníh, vánoční ozdoby a první roztržka, Ach ten Parašín, příhoda se saněmi a co na to řekla Julina Eliášová, Co se stalo na kluzišti a Podivuhodný Štědrý den a dalších devět kapitol.
Charakteristiku jsem popsala v ději.
Kniha je určena čtenářům od sedmi let.
Knihu jsem četla tři dny. Doporučila bych ji Páje Frošové, protože je to román pro dívky na pokračování a myslím si, že by se jí dobře četla jako mně.
V knize mně zaujalo, jak Anička prožívala tři měsíce s Irenou a Olinou. V textu mně zaujala velká písmena na začátku každé kapitoly.
Literatura: dobrodružný příběh na pokračování.

Doktor Proktor a prdící prášek

Knihu vydalo nakladatelství Jota v Příbrami v roce 2012.
Kniha má 200 stran.
Autorem knihy je Jo Nesbo.
Ilustrace Petr Dybvig.
Literatura: detektivní a srandovní příběh na pokračování.
Tato kniha vypráví o tom, jak Jednoho dne do města Osla do Dělové ulice se nastěhuje malý klučina jménem Bulík. Ten se seznámí se slečnou Lízou. Spolu zažívají velká dobrodružství. Brzy ráno se seznámí a Líza mu vypráví o tom, jak to u nich v ulici chodívá. Například že tam skoro na konci Dělové ulice bydlí dva tlustí bráchové a že se jmenují Truls a Trym a že vždycky takhle v zimě jí Truls s Trymem křtí sněhovou koulí na šprtku. A takovéhle bláboly. Hned druhý den si Bulík vytáhl z krabice trubku, vyšel před dům a začal troubit na celé Oslo. To uslyšel vysoký pán v profesorském dlouhém plášti a chválil mu to jeho falešné pištění a domluvili se, že Bulík přijde po vyučování k panu doktorovi Proktorovi a že mu prý něco doktor ukáže. A tak tam Bulík šel a doktor mu ukázal prdící prášek doktora Proktora a světlezelený prášek doktora Proktora. A pak bylo pozdě a Bulík už musel jít domů. Další den Bulík už čekal na Lízu opřený o branku a vše jí řekl. Jenomže ve škole ho trochu zaslechl Truls a tak ho čekala koupel v pitné fontáně, ale stejně ho to neminulo, protože každý nováček tuhle hrůzu musel podstoupit. Tenhle den šel Bulík s Lízou k doktoru a ten byl vzteky bez sebe, když si Bulík přitáhl do jejich tajné laboratoře kámošku. A tak doktor Proktor řekl Bulíkovi a Líze, že zkusí pokus o to že recept na prdící prášek udělá pozpátku a že by si ten prášek lidé mohli brát třeba na pohřby, protože by nebylo vhodné prdět při pohřbu. Ale pak si začal dělat Bulík šoufky z toho, že by si všichni na ten pohřeb nechtěně nevzali prdící prášek. A tak se všichni smáli. Jenomže z toho vyšel Prdonautí prášek, protože když to Bulík testoval, Vyletěl do Vzduchu jako astronaut, no tedy spíše prdonaut. A tak to řekli ve škole a prodali tolik prdícího prášku, že by se vám o tom ani nesnilo. Jenže na Trulse ani Tryma se nedostalo, a tak je Bulík vystřelil prdonautím práškem do vzduchu. Jenomže to se nezalíbilo panu Tránovi a nechal zatknout Doktora a Bulíka do cely smrti. Ale to se nelíbilo Líze, poslala tam Bulíkovu sestru s dopisem, že chce pan Trán ukrást prdící a prdonautí prášek firmě NASA. A tak Líza měla dobrý plán, Vyměnila Prdící prášek za světlezelený. A když šel pan Trán s prdícím falešným práškem na patentní úřad a když před nimi zeleně světélkoval, řekli mu, že na to má pan Proktor už patent a že ho tu už nikdy nechtějí vidět. A mezitím dal doktor Bulíkovi zbytky světlezeleného prášku a prdonautího na cestu kanalizací, protože chtěl záchodem do kanalizace a najít východ. Jak řekl, tak udělal a ještě nahlásil velkou lež pana Trána a tak zatkli pana Trána a pustili doktora Proktora a to byl konec.
Charakteristika: Bulík je odvážný, absolvoval průzkum kanalizace. Doktor Proktor je potrhlý, vymýšlí nové a nové Vynálezy. Líza je bystrá, protože stihla vyměnit prdící a prdonautí prášek za světlezelený. Truls a Trym jsou oba stejní lumpové. Pan Trán je zlý a lže. Nalhal policistům, že je prdící prášek velmi nebezpečná věc.
V knížce mě zaujaly vtipné ilustrace a v textu mě zaujal vtip a humor.
Kapitoly: Nový soused, Kozy s mořskou nemocí, První test prášku, Nový chlapec ve třídě paní Strobeové, Bulík dostává nápad, Dirigent Madsen a Dolgenský školní orchestr, Té noci v kanálu pod Oslem, Bulík a jeho jednoduché počty, Prdonaut.
Knihu bych doporučila Páje Tvrzické, protože čte také detektivní knihy, a také bych ji doporučila těm, kteří mají smysl pro humor.
Knihu jsem četla dva týdny. Určila bych ji čtenářům každého věku i dospělým.

Doktor Proktor a konec světa. Možná...

Knihu vydalo nakladatelství Jota v Brně roku 2013.
Kniha má 303 stran.
Autorem této knihy je Jo Nesbo.
Ilustrace Petr Dyvbik.
Literatura: detektivní a srandovní příběh na pokračování
V této knížce se odehrává příběh známého zrzka Bulíka holky Prdolízy tedy Lízy doktora Proktora a paní Strobeové. Jejich příběh začal, když na tmavé ulice města Osla za svitu měsíce padal sníh. Ráno se Líza probudila a šla s Bulíkem do školy. Alfabeta která se zamilovala do zpěváka pana Tenorsna a o něm pořád mluvila, jak je úůůůůůůůůůůůžasný. A Líza byla na pozoru. Druhý den si Bulík a Líza přečetli, že je na světě Měsíční chameleon a to znamenal MEGAULTRAMEGÁCKEJ průser, protože to znamenalo KONEC SVĚTA! A tak se dali do stopování Měsíčního chameleona. Podezírali Gregora, ale pak to doktorovi scvaklo a vzali ho mezi sebe do party Přemožitelných. Opět Bulík absolvoval průzkum kanalizace spolu s Gregorem. Dostali se až na hrad, kde poprvé v životě Bulík uviděl nahý paviání zadek plný hemeroidů. Tedy zadek měsíčního chameleona. Tam se dočetli, že se chystá invaze do Dánska. Nakonec to dopadlo jen tak tak.
Charakteristika postav: Bulík je opět odvážný, absolvoval průzkum kanalizace a strpěl pohled na paviání zadek plný hemeroidů. Líza je starostlivá, měla pořád o Bulíka strach. Doktor Proktor je potrhlý, vymyslel Balanční boty. Paní Strobeová je odvážná učitelka, šla v zimě 10 kilometrů bosa.
Kapitolz: Světová válka a škytání, Balanční boty a Měsíční chameleoni, Sedminozí pavouci a Apollo 2, Sbor a orchestr, Zledovatělé koule a Vysávání mozku, Polikačáp, Medvěd hryzlíá a mravenec monstrózní, Konec světa, hipnóza a Norská unie, Špionáž prvního stupně.
Knihu bych doporučila Pavle Tvrzické, protože by si tento díl chtěla určitě přečíst. Kníhu jsem četla měsíc s přestávkami. Doporučila bych ji čtenářům od osmi let.