Marie Špásová

Makový mužíček

Autor: František Nepil
Ilustrace: Josef Paleček
Počet stran: 108
Počet kapitol: 28
Knížka je o stařence a stařečkovi, kteří žili v malé chaloupce a měli se rádi, akorát se pořád škádlili. Když byly Vánoce a stařenka se stařečkem šli na trh, tak si nic nekoupili, protože byli chudí. Ale stařenka tam našla dárek pro stařečka, rybí šupinku. Stařeček dal stařence zrníčko. Dali ho do květináče, zalili a pak jim to najednou před očima vyrostlo v máček. Stařenka řekla, že tady něco tenoučce dělá bé bé bé a tak se stařeček podíval za dveře, jestli tam není kočka Slunomžourka, ale nebyla. Stařeček řekl, že to bečí ta makovička, proto ji rozřízl a tu vidí malinkaté miminko, Makového mužíčka. Moc se zaradovali, protože žádné dětátko neměli. Dali ho do starého palčáku jako do postýlky a začali se o něj starat. A tak se narodil Makový mužíček, brzy vyrostl a mnoho toho zažil. Potkal různá zvířátka jako netopýra, jelena a chodil se stařenkou a stařečkem na houby do Myrbánového lesa nebo na pouť.
Tato kniha je pro děti od pěti let. Četla jsem ji dva měsíce. Vydalo ji nakladatelství Albatros v Praze v roce 1989.
Druh literatury: pohádka.
Názvy nejzajímavějších kapitol: Jak přišel makový mužíček na svět, Jak hledal makový mužíček houby v myrbánovém lese, Jak chtěl být makový mužíček užitečný.
Charakteristika postav: stařenka byla hodná, laskavá a pracovitá, stařeček hodný, pracovitý, ale tvrdohlavý, makový mužíček hodný, roztomilý a učenlivý.
Knihu bych doporučila všem dětem, které mají rády pohádky. Je zajímavá tím, že se makový mužíček narodil v máku, velmi se mi líbila.

Ze života rodiny Horáčkovy

Napsala: Marie Kšajtová, ilustrovala Eva Šedivá.
Vydalo nakladatelství Albatros v roce 2004.
Počet stran: 91, počet kapitol 12.
Kniha je určena pro děti od sedmi let.
Druh literatury: pohádka.
Knížka je o holčičce Aničce, která chodí do první třídy a její maminka si myslí, že Anička je nejmenší na světě a proto jí pořád dává pilulky. Jeden den dá maminka Aničce zase prášky, Anička se ušklíbne a přemýšlí, co by udělala s prášky. Najednou uvidí na kredenci starý mlýnek, s kterým se ještě nikdy nemlelo. Anička rychle vzala mlýnek a utíkala s ním do pokoje, dala do něj prášky a začala mlít. Najednou se mlýnek zastavil, otevřel se šuplik a z něj vylezl malý skřítek. Anička nevěřila svým očím. Pak se skřítek zeptal na všechny věci a prostě si popovídali. Anička mu všechno řekla. Když skřítkovi říkala, že maminka si myslí, že je nejmenší na světě, tak skřítka napadlo, že by mohl kouzlem zmenšit rodiče Aničky. Anička přikývla, skřítek jí řekl co má udělat a zalezl si zpátky do mlýnku. Anička zatočila kličkou a rodiče byli malí jako špendlík. Anička pak s rodiči prožila mnoho různých dobrodružství, dělali třeba štrúdl pro celou ulici v kterém se omylem zapekl tatínek, ale naštěstí se mu nic nestalo. Anička jednou vzala rodiče do školy a děti si myslely, že jsou to myši. Nakonec vše dopadlo dobře, přijela babička a začala mlít kávu v mlýnku a rodiče se začali zvětšovat a už nikdy neříkali Aničce, že je nejmenší na světě.
Charakteristika postav: Anička byla hodná a milá, tatínek byl spravedlivý, maminka háklivá a skřítek rozpustilý.
V příběhu se mi nejvíce líbila kouzla, knihu bych doporučila Nikole Lupoměské, protože má ráda pohádky.

Z deníku kocoura Modroočka

Napsal Josef Kolář, ilustrovala Helena Zmatlíková.
Vydalo nakladatelství Albatros v Praze v roce 2005.
Kniha má 13 kapitol, počet stran je 112.
Druh literatury: pohádka.
Kniha je určena pro děti od sedmi let.
Modroočko je kocourek, který vypráví tuto knížku a přitom ji píše do svého deníku. Modroočko je trochu bázlivý kocourek. Potkal kočku Zelenoočku, která ho naučila mnoho věcí. Dříve Modroočko říkal svému páníčkovi dvojnožec a teprve Zelenoočka mu řekla, že je to člověk. Také ho naučila šplhat po stromech a jednou ho vzala na střechu, kde všichni kocouři a kočky zpívali a to se Modroočkovi moc líbilo. Jednou se Modroočko zasekl v plotě a kocour Bělovous Zrzunda ho osvobodil a od té doby s ním také kamarádí. Jindy šel Modroočko se svým člověkem na procházku a uviděli kluky, kteří si hází s koťetem. Člověk jim ho hned vzal a začali se o něj s Modroočkem starat. Modroočko se jí zeptal, jak se jmenuje a ona řekla pouze Ki - Ki - Ki -Ki. Tak jí začali říkat Kiki. Kiki s nimi prožila mnoho dobrodružství, chodila se s nimi koupat, hrála si s Modroočkem, šplhali spolu po stromech. Jednou přišel Modroočko domů a uviděl velký košík a v něm Kiki s koťáty. Kiki se stala maminkou a Modroočko tatínkem a byla z nich šťastná rodina.
Charakteristika postav: kocourek Modroočko byl šikovný a přátelský, člověk byl svědomitý a starostlivý, Kiki byla hravá.
Kniha se mi líbila, protože byla napínavá a dobře se četla. Doporučila bych ji menším dětem, které mají rády zvířátka.

Děti z Bullerbynu

Napsala: Astrid Lindgrenová
Vydal Albatros Praha v roce 1981.
Kniha má 260 stran.
Astrid Lindgrenová je slavná švédská spisovatelka knížek pro děti, dále napsala například Pipi dlouhou punčochu nebo Ronju, dceru loupežníka.
Knížku ilustrovala Helena Zmatlíková.
V knížce vypráví své příhody holčička Lisa, která má sourozence Bose a Lase. Také má kamarádku Britu a Annu. Lisa má ještě kamaráda Ole a ten má malou sestru Kerstin. Všichni žijí ve vesničce Bullerbynu. A knížka vypráví o dobrodružstvích, která spolu zažívají. Brita a Anna mají dědečka, který s nimi žije a za dědečkem často chodí všechny děti a čtou mu noviny. V Bullerbynu mají zvláštní zvyky, třeba na Velikonoce si nenápadně na sebe navzájem na záda věší lístečky. Na lístečkách jsou napsané legrační texty o tom člověku. Děti si vzájemně pomáhají, třeba když si Ole nechtěl nechat vytrhnout zub, kamarádi mu ho vytrhli pomocí provázku uvázaného ke dveřím. Kluci mají výhodu, že venku mezi okny jejich pokojů stojí velká lípa. Po větvích lípy mohou přelézat z pokoje do pokoje, kdy se jim zachce. Holky klukům záviděly, a tak si mezi pokojíčky natáhly šňůru a na ní připevnily krabici. Mohou si tak posílat tajná psaníčka.
Knížka se mi líbila, doporučuji ji všem ke čtení, zvláště mé kamarádce Elišce Řezáčové, protože teď ráda čte.
Je to knížka příběhů party dětí. Lisa a Annou byly starostlivé a hodné, protože se snažily každému člověku pomoci. Brita byla také milá. Děvčata se občas pohádala mezi sebou i s partou kluků (Tajná skřínka a Klučičí tajemství), byla trochu urážlivá. Kluci byli trochu divocí, také zvědaví a vynalézaví. Většinu legrácek vymysleli oni. V čele party stál Bose.
Kniha mě zaujala tím, jak děti prožívaly volný čas asi před padesáti lety ve Švédsku. Neměly počítače a spousty hraček, ale uměly si vymyslet různé zábavy, držely partu. Také se mi líbily jiné švédské zvyky. Četla jsem ji jeden měsíc. Je určena pro čtenáře od šesti let, ale doporučila bych ji starším čtenářům, třeba Nikole Truncové.
Názvy některých kapitol: Kolik je nás dětí v Bullerbynu, S bratry je jenom trápení, Moje nejkrásnější narozeniny, Je prima mít vlastní zvíře, ale dědeček je taky dobrý, Kluci nedokážou mít nějaké tajemství, Nocujeme na seníku, Začíná nám zase škola, Jak slavíme v Bullerbynu Vánoce, Čekáme nový rok, Velikonoce v Bullerbynu, Olle dostane sestřičku, Dědečkovi je osmdesát let, Ollovi se viklá zub, Lase loví zubry, Třešnová společnost, Lovíme raky.

Mach a Šebestová

Napsal Miloš Macourek, ilustroval Adolf Born.
Vydal Albatros, nakladatelství pro děti a mládež, v Praze roku 1989.
Počet stran: 212
Počet kapitol: 12
Kniha je určena pro děti od šesti let.
Druh literatury: pohádkový příběh
Knihu jsem četla jeden týden. Macha a Šebestovou jsem samozřejmě znala z večerníčku, ale na knížku jsem byla zvědavá a také mě nezklamala. Líbila se mi ještě víc, než v televizi.
Děj knížky začíná tím, že do jedné školy chodí žáci 3.B Mach a Šebestová, velcí kamarádi. Bydlí ve velkém domě s ostatními lidmi. V domě bydlí paní Kadrnožková se psem Jonatánem, paní Cibulková s kočkou Mickou a když se potkají tady ti čtyři, je z toho hrozný cirkus, protože Micka prská a Jonatán řádí jako tygr. Mach a Šebestová chodí do školy pořád spolu a každý den po škole si půjčují od paní Kadrnožkové Jonatána a s ním si hrají. Jonatán chodí každé ráno do školy s nimi, protože vždy uteče paní Kadrnožkové. Jednou, když šli Mach a Šebestová ze školy, uviděli pána, který leze po čtyřech a Machovi a Šebestové došlo, že hledá brýle, a tak mu je pomohli hledat. Našli a dali je tomu pánovi a ten jim poděkoval. Za odměnu jim dal sluchátko. Mach a Šebestová nevěděli, k čemu jim to sluchátko bude, a tak do něho ze srandy řekli: “Halo halo, proč je koček málo? A tak štěkám jako hrom, ať je koček milion.” Najednou bylo kolem nich strašně moc koček. Šebestová řekla honem do sluchátka, aby tam zase nebyla žádná kočka. Tak přišli na to, k čemu jim sluchátko je. Jednou změnili Jonatána v kluka a Micku v slečnu a celé odpoledne je učili slušnému chování a pak, když se zase potkali dole u vchodu, Micka s Jonatánem a všichni lidé v domu mysleli, že bude zase cirkus, tak Jonatán otevřel dveře a políbil ruku Mícce a pustil ji jako první ven a všichni koukali jako diví. Také Mach a Šebestová obohatili biologický kroužek slonem.
Charakteristika postav: Mach byl docela hodný a slušný kluk, protože pomohl tomu pánovi hledat brýle. Šebestová byla chytrá, protože ji napadlo, aby naučili Jonatána s Mickou slušnému chování. Horáček s Pažoutem byli neposlušní a zlobiví lotři, protože kradli želvy a neposlouchali paní učitelku. Jonatán byl neslušný, protože pořád honil kočku Micku.
Názvy některých kapitol: O tom, jak Mach a Šebestová získají utržené sluchátko, O tom, jak Mach a Šebestová jeli s Jonatánem na školní výlet, O tom, jak Mach a Šebestová vyléčili Kropáčkovi angínu, O tom, jak Mach a Šebestová obohatili biologický kroužek, O tom, jak Mach a Šebestová učili Jonatána vzornému chování, O tom, jak Mach a Šebestová podstoupili obět pro kamaráda, O tom, jak Mach a Šebestová ovládali přírodní zákony, O tom, jak Mach Šebestová hlídali dítě.
Kniha se mi líbí, protože to je příběh normálních dětí, ale s pohádkovými situacemi. Doporučila bych ji těm, co mají rádi kouzelné věci a hlavně Petře Šteflové, protože má ráda pohádky.

Bratr vlk - Letopisy z hlubin věků

Autorka: Michaela Paverová
Knížku ilustroval Geoff Taylor. Je určena pro čtenáře od dvanácti let.
Knížka začíná tím, že Toraka a jeho tatínka napadla běsnící zrůda v podobě obrovského medvěda. Náhle se na ně vrhla smrt. Rozzuřené drápy. Během jediného úderu srdce obluda rozbila jejich příbytek na třísky. V dalším roztrhla tatínkovi bok a Toraka mrskla o kmen břízy, pohmoždila mu žebra a roztrhla levé předloktí. A pak zase stejně rychle zmizela, rozplynula se v lese stejně rychle jak mlha za úsvitu. Ale který medvěd stopuje lidi a pak se ztratí, aniž svůj úlovek dobije? Co je to za medvěda, že si se svou kořistí pohrává? A kde je teď? Tatínek umíral. Torak dal tatínkovi slib, že najde horu ducha světa, kterou ještě nikdo nikdy nenašel. Na hoře světa žije duch hory, který jediný ví, jak medvěda zabít. Tatínek mu ještě řekl, že tenhle medvěd žije, jen aby zabíjel a s každým zabitím jeho síla roste. Bude zabíjet všechno! Zvěř! Klany! Všechno zahyne i hvozd zahyne. Až mine další úplněk, bude už pozdě. Ten démon, co je v něm, je moc silný. Když na noční obloze stane rudé oko nejvýš, jsou démoni nejsilnější, pak toho medvěda už nikdo nepřemůže. Torak musel udělat tatínkovi dva kroužky z okru na patách, aby označil tatínkovo jméno, pak mu namaloval kroužek na srdce, ten označoval jméno jejich klanu, nakonec udělal nejdůležitější značku: kroužek na čele, který označoval Duši světa. Ještě neskončil a už polykal potoky slz. Torak běžel jak nejrychleji mohl, protože se bál medvěda, který může být kdekoli.
Torak se tedy vydává na sever a cestou narazí na vlčí štěně. Nejprve o něj nestojí, ale časem se spolu skamarádí. Tu noc, co narazil na štěně, měl strašné horečky a porušil všechna pravidla, co mu tatínek řekl. První pravidlo - neodbývej nikdy chýši a dávej si záležet, když jí stavíš. Druhé pravidlo - nikdy se moc nevyčerpej při hledání jídla. Je to divné, ale zdá se, že vlček zná cestu k hoře ducha světa. Cestou je ale přepadne havraní klan a oba dva zajme. Torak si musí vybojovat život v zápase s Hordem z Havraního klanu. Vlček pomůže Torakovi rozkousat lano, na kterém ho přivázali. Torak po rozvázání uteče a pomůže mu dívka Renn z Havraního klanu. Nakonec i s Renn utečou od Havraního klanu a zase se vydávají na sever. Cestou ale Torak musí splnit určité poslání, a to najít tři tajemné části Nanuaka. Nakonec Torak s vlčkem i s Renn přemůžou medvěda. Havraní klan pak Toraka přijal za svého, ale až tam se Torak dozvěděl pravdu: tím že přemohl medvěda se nic nezměnilo na tom, že pořád ještě žije pět pojídačů duší, které Torak musí porazit! A jak to je s Torakem dál, se dozvíte v dalším díle. Tyto příběhy spolu velice úzce souvisí a v každém dílu vás vždy překvapí něco nového, a tak vy neodoláte a musíte číst dál.
Charakteristika postav: Torak je čestný a odvážný, protože se rozhodl najít Horu ducha světa a bojovat s medvědem. Renn je tvrdohlavá, protože si chce jít svou cestou a nevěří, že vlček zná cestu k hoře. A má dobré srdce, protože Torakovi ve všem pomáhá a také mu pomohla utéci z Havraního tábora. Duch hory Ducha světa je hodný a zkušený, proto že pomohl Torakovi zabít medvěda. Vlček věrný a oddaný, protože při Torakovi držel a ve všm mu pomáhal. Hord je zlý zlý a nepřejícný, prože chtěl Toraka zabít a okrást ho o Nanuaka.
Knihu vydalo nakladatelství Orion v Praze 2004.
Druh literatury: dobrodružný příběh
Kniha mne zaujala velikou napínavostí a velmi zajímavým dobrodružným příběhem. Četla jsem ji osm dní. Doporučila bych ji každému, kdo má rád napětí a dobrodružství, především Veronice Dibelkové a Monice Kolářové.
Kniha má 247 stran.

Špalíček českých pohádek

Ilustroval Miloslav Jágr.
Kniha má 312 stran. Četla jsem ji 32 dní.
Druh literatury: pohádky
Je určena pro děti od šesti let. Vydalo ji nakladatelství Levné knihy KMa Praha v roce 2006.
Děj pohádky Dvě Maričky:
Jednou si vyšel na procházku Rýbrcoul, pán Krkonošských hor, podívat se, jak lidé žijí. Oblékl se za chudého vandrovníka. Došel k jednomu zámku a v zahradě se tam procházela slečna Marička. Pěkně ji poprosil o kůrku chleba, slečna Marička se ušklíbla a řekla služebníkům, ať ho vyženou a pošlou na něj psy. Jak se vůbec opovažuje vstoupit do zahrady a o něco prosit. Tak šel Rýbrcoul dál a došel do jedné vesničky, poprosil u jednoho domu o kousek chleba. Milá Marička dědečka hezky přívítala a pozvala ho k večeři. Marička měla otce ševce. Nalila Rýbrcoulovi trochu oukropa a uvolnila mu jedno lůžko. Rýbrcoul se v noci vzbudil, vzal Maričku a odnesl ji do zámku té slečny Maričky, co mu nechtěla dát ani kousek chleba. Tam vzal tu slečnu Maričku ze zámku a donesl ji k ševcovi. Než Maričku od ševce odnesl do zámku, dal jí pár dukátů, protože má zítra svátek a řekl jí, ať je rozdává poddaným. Brzy se nová Marička v zámku probudila, ale ostatní poddaní a král ještě spali. Moc se divila, kde to je a pak zjistila, že je v zámku. Rychle se omyla a převlékla do hezkých šatů. Za chvíli k ní přišla služka s hrnkem kakaa a moc se divila, že Marička nekřičí, že chce už kakao, a že přišla pozdě. Marička hezky pozdravila a poděkovala. Služka to hned běžela říct dalším poddaným a ti se také divili. Když jim Marička dávala dukáty říkali, že je jak vyměněná, i pan král se divil. Od té doby měli všichni Maričku rádi, div že jí nenosili na rukou. Švec se divil, že už není Marička vzhůru, ale nakonec si řekl, že má svátek, tak ať spí, a sám vyvedl kozu na pastvu. Zatím se Marička vzbudila a začala křičet jakto, že tady není kakao. Švec se rozlobil a nasekal jí a dal jí hodně práce. Marička se vymlouvala a brečela, ale nic naplat. Pak si uvědomila, jak těžké to mají venkovští lidé a ona se pořád nechá obsluhovat a nic se jí nelíbí. Jednou jel kolem kočár a Marička od ševce začala křičet že to jsou její koně, ale švec ji vzal a přivázal jí nohu ke stolu, a tak Marička pochopila, že se nic nedá dělat a že u ševce bude pracovat až do smrti. A pak se sešel rok s rokem a pán Krkonošských hor Rýbrcoul vzal Maričku od ševce a doletěl s ní do zámku. Ráno se všichni dozvěděli, že tato Marička byla vyměněná a ta druhá že už je taky hodná. Pak zavolali ševce a on žil na zámku se svojí dcerou až do smrti a už nikdy nemusel spravovat boty.
Charakteristika postav: Marička ze zámku byla na začátku pyšná a lakomá, protože nechtěla dát druhým lidem ani kousek chleba a pořád se jen parádila. A od té doby, co byla u ševce, byla hodná, protože poznala, že to druzí lidé nemají lehké a musejí pořád jen pracovat. Druhá Marička byla hodná a milá, protože pozvala Rýbrcoula k večeři a nechala mu jedno lůžko, kde by se vyspal. Rýbrcoul byl chytrý, protože vyměnil ty dvě Maričky a ta první se naučila dobrému chování.
Knihu bych doporučila těm, co mají rádi pohádky, zvlášť Zuzaně Součkové, protože by mohla číst tyto pohádky svému bratrovi. Líbila se mi tím, že jsem poznala spoustu dalších pohádek.
Názvy některých pohádek: Karel Jaromír Erben - Tři zlaté vlasy děda Vševěda, Živá voda, Zlatovláska, Jezinky. Božena Němcová - Neohrožený Mikeš, O hloupém Honzovi, O kocourkovi, kohoutu a kose, Chytrá horákyně. František Jaromír Rubeš - Bratři a dalších 32 pohádek.

Kouzelný svět pohádek

Ilustrovala Linda Edwards.
Převyprávěla Heather Amary.
Vydalo Ottovo nakladatelství Praha v roce 2000.
Kniha obsahuje 22 pohádek na 127 stranách. Četla jsem ji tři týdny.
Druh literatury: pohádka
Děj jedné pohádky z Marocka z názvem Chytrá Ajša:
V jednom městě žil poddaný Hassan, měl ženu a ta právě porodila dceru Ajšu. Žena mu onemocněla a po dvou týdnech umřela. Hassan byl smutný a nevěděl, jak se o Ajšu sám postará, když musí chodit do práce. První den se vrátil z práce a uviděl, že se o Ajšu někdo postaral - umyl ji a dal jí najíst. Hassan byl moc rád. Druhý den to tak bylo zase a pořád stejně. Když Ajša vyrostla a bylo jí osmnáct, Hassan přišel z práce a byl celý smutný, protože se sultán chtěl dozvědět, jak jsou jejich poddaní chytří. Každému položí otázku a když ji neuhodne, nechá ho popravit a když jí uhodne, dá mu pytel zlata.
Dneska dal hádanku Hassanovi. Hassan ji řekl Ajše: “Co říká vodní kolo, když se otáčí?" "Ale tatínku, na to je lehká odpověď," řekla Ajša. Naučila Hassana krátkou říkanku, což byla ta odpověď. Ráno šel Hassan k sultánovi a řekl mu onu říkanku. Sultán se moc divil, jak zná odpověď a protože byl lakomý, nechtěl mu dát pytel zlata. Tak mu dal ještě jeden úkol. Hassan přišel domů a zase byl celý smutný. Sultán mu nařídil, aby do paláce přijel i přišel, a smál se i plakal. Ajša se zase zasmála - tatínku to je lehké. Druhý den si vzal Hassan osla a posadil se na něho a ten osel byl tak malý, že Hassan současně šel a jel. A Hassan věděl, že je tím směšný a tak se smál a na cestu mu dala Ajša cibuli a Hassan se pořád díval na cibuli a tím i plakal. Když Hassan přijel do paláce, i sultán se smál a řekl, že mu slíbený pytel zlata dá, ale Hassan se přiznal sultánovi, že mu s oběma hádankami pomohla jeho dcera Ajša. Sultán se rozhněval a dal si přivést Ajšu do paláce. Druhý den šla Ajša i s tatínkem do paláce a přesto, že se na ni sultán hněval pořád, se usmívala. Sultánovi se Ajša zalíbila, a tak si ji vzal. Od té doby sultán nedával poddaným žádné hádanky a vládl dobře a spravedlivě.
Názvy některých dalších pohádek: O velkém kouzlu - australská pohádka, Lejla a lampa - perská pohádka, Proč má želva krunýř - řecká pohádka, Kocour v botách - francouzská pohádka, Jak ptáci k pestrému peří přišli - jihoamerická pohádka, Kouzelný háček na ryby - novozélandská pohádka, Brémští muzikanti - německá pohádka, Zpívající ropucha - mexická pohádka.
Charakteristika postav: Ajša byla chytrá a důvtipná, protože věděla odpověď na obě dvě hádanky. Sultán byl panovačný, protože chtěl po poddaných odpovědi a taky byl lakomý, protože nedal Hassanovi pytel zlata, když uhodl první hádanku. Hassan byl poctivý a pravdomluvný, protože se přiznal sultánovi, že mu s oběma hádankami pomohla Ajša.
Kniha se mně líbila, poznala jsem pohádky z celého světa. Doporučila bych ji Nikole Lupoměské, protože pohádky má ráda.

Nezbedné pohádky

Napsal a nakreslil Josef Lada.
Knihu vydalo Státní nakladatelství dětské knihy Praha roku 1967. Je určena pro čtenáře od šesti let.
Kniha obsahuje šest pohádek na 161 stranách. Četla jsem ji deset dní.
Druh literatury: pohádka
Děj jedné pohádky z názvem O Budulínkovi Mandelince:
Budulínek Mandelinka byl nejzlobivější ze všech Budulínků. Vždycky, když dědeček a babička odcházeli do města, nakázali Budulínkovi, aby neudělal ve světničce nepořádek. Budulínek Mandelinka vždycky udělal opak toho, co mu nakázali, takže ten nepořádek uďělal a velký. Jednou takhle dědečka napadlo, jak nad Budulínkem Mandelinkou vyzrát. Když odcházeli zase do města, dědeček nakázal Mandelince, aby udělal nepořádek. Když se vrátili, bylo všude uklizeno. Ale dědeček byl už starý a tak na to zapomněl. Jednou zase Mandelince nakázal, aby nikomu neotevíral. Mandelinka seděl a nevěděl, co má dělat. Tu najednou někdo zabouchal na dveře a ozvalo se: "Mandelinko, pacholíčku, otevři! Jen si spolu trochu pohrajem a já tě za to třikrát kolem chaty na ocásku povozím!" Mandelinka se ani nerozmýšlel a už byl na liščím ocásku. Liška rychle, rychle a už je u rokle. Když to uviděly malé lištičky, byly moc rády. Liška dala Mandelinku k malým lištičkám a řekla, ať se hezky učí. Liška měla čtyři lištičky hodně vychované. Lištičky se učily stopy jiných zvířat a také se musely učit básničky. Budulínek Mandelinka lištičky dlouho přesvědčoval, ať si jdou hrát na honičku, nebo na schovku, ale malé lištičky nechtěly, protože musely do večera umět básničku. Ale nakonec se Budulínkovi Mandelince podařilo je přesvědčit. A tak hráli na honičku. Liška běžela k babičce poslouchat, jak pro Budulínka Mandelinku brečí a naříkají, že ho nechali samotného doma. Když tam liška přiběhla, neslyšela nic, protože se ještě nevrátili. Běžela zpátky ke své noře. U nory slyšela nějaký rambajs, tak volá: "Lištičky, otevřte mi.” Ale lištičky jenom řekly: "Maminko, my nemůžeme, ten Budulínek zamknul dveře a hrajeme tady honičku." Liška celá zoufalá pořád volala na lištičky a na Budulínka, že jim dá zmrzlinu, dort a sladkosti. Lištičky a Budulínek ne a ne otevřít a nedali se přesvědčit. A tak liška rychle běží za dědečkem a babičkou a prosí je, aby vzali buben a housličky a šli hrát před liščí noru, aby Budulínka Mandelinku vylákali. Dědečka a babičku marně prosila a dědeček jen říká, když sis ho odnesla, tak si ho nech, my už ho nechceme, my ho máme dost, pořád nám tady dělá nepořádek a tropí různé skopičiny! Liška běžela zase zpátky k noře a přesvědčovala Budulínka, ale marně. A tu najednou lišku něco napadlo a zavyla na lišky hlasem, kterým je svolává, když je v blízkosti třeba myslivec. Lištičky hned a šup a už byly oknem venku. Liška byla ráda a hned malým lištičkám vynadala a vyhubovala. Pak s nimi běžela k dědečkovi a babičce, aby je hlídali. Budulínek Mandelinka neměl v noře co dělat. Najednou uslyší za dveřmi jemňounký hlas lišky: "Budulínku Mandelinko, otevři dvířka a já tě za to pětkrát kolem chaloupky na ocásku povozím." Budulínek se chvilku rozmýšlel a pak otevřel, protože neměl co dělat. Liška rychle vzala Budulínka na ocásek a běžela s ním k medvědovi pro bubínek. Medvěd nechtěl bubínek půjčit, ale nakonec ho půjčit. Pak běžela s Budulínkem ke staré kmotře lišce a od ní si vypůjčila housličky. A už byli u chaloupky a hráli. Budulínek Mandelinka na buben a liška na housle. Přitom zpívali "Máme pěkné housličky a k tomu bubínek, jsou tam čtyři lištičky a tady Budulínek." Dědečkovi se to vrzání nelíbilo a tak poslal první lištičku, ať se jde podívat, kdo to tam vrzá. Lištička se nevrátila a tak poslal další, až se nevrátila ani jedna. Liška se svými lištičkami běžela do nory a už nikdy žádného Budulínka nevzala. Budulínek Mandelinka dostal od dědečka výprask a pak už nikdy nezlobil.
Kniha se mi líbila, protože tam byly popletené pohádky. Doporučila bych ji všem, protože by se jim určitě líbily popletené pohádky, nejvíc Elišce Řezáčové, protože čte dost pohádky a má je ráda.
Další pohádky: O statečné princezně, O Popelákovi, O zázračném jablíčku, O líném Honzovi, O chudém královstvíčku.
Charakteristika postav: Dědeček byl chytrý, protože vyzrál nad Budulínkem, nařídil mu opačné, co měl dělat a Budulínek to udělal. Budulínek Mandelinka byl ze začátku zlobivý, protože vždycky, když babička a dědeček odešli, udělal nepořádek. Liška byla chytrá, protože ji napadlo, jak svolat lištičky a jak dát Budulínka dědečkovi a babičce a přitom dostat svoje lištičky.

Bylo nás pět

Napsal Karel Poláček, ilustroval Antonín Pelc.
Vydal Československý spisovatel v Praze roku 1973.
Kniha má 223 stran, četla jsem ji 29 dní.
Druh literatury: příběh
Kniha jen o pěti klucích, kteří jsou pořád spolu a dělají alotrie. Příběhy ale vypráví jenom jeden kluk jménem Péťa, ten má bratra Vladislava, který je už velký a má menší sestru Mančinku. U nich doma mají pomocnici, vlastně služku, která se jmenuje Kristýna, ale Petr si ji nazval Rampušanda nebo Rampepurda Rampepurďácká, protože její rodiče bydlí ve vesničce na horách zvaná Rampepurda a oni dva se spolu pořád ze srandy hádají. První kluk se jmenuje Éda Kemlink, druhý Pepek Zilvar z chudobince, třetí Čeněk Jirsák, čtvrtý Antonín Bejval a pátý Petr Bajza. Tito kluci spolu chodí i do školy. Po škole se vždycky sejdou a dělají blbiny. Čeněk Jirsák vždycky vymyslí nějakou alotrii a kluci mu na to skočí. Kluci někdy pořádají boj s Ješiňáky, což jsou nepřátelé z jiné čtvrti. Jednou si s sebou naložili plný vozík buchet a holky jim je vezly, protože chtěly jít s nimi. Když tam přišli, nikde nikdo. Jeden šel dopředu a tu najednou po něm někdo hodil šiškou a z příkopu se na ně vrhli Ješiňáci. A tak se vrhli do sebe, mohli by se dobít, kdyby nepřišel sedlák a nevyhnal je pryč. Jednou taky přijel cirkus a všichni se strašně těšili a Péťa, aby mohl jít do cirkusu, tak celou dobu byl strašně hodný, mluvil spisovně a pořád říkal nýbrž i nahlas všechny zdravil a i pana Fajsta. Pan Fajst byl člověk, který pořád pozoroval děti, jak jsou slušné a když ho nepozdravily, nadával. Petr se pak zeptal tatínka, jestli by prosím mohl jít do cirkusu, když celou dobu byl tak hodný a všechny hlasitě zdravil. Tatínek mu na to řekl, že to je vyhazování peněz, ale maminka se za Petra přimluvila a nakonec šli. Všem se ten cirkus moc líbil. Péťa byl moc hrdý, jelikož kluk, který vystupoval v cirkuse, chodil na chvilku k nim do třídy a Péťa všem říkal, jakože ten kluk chodí s ním do třídy a byl na sebe moc hrdý. Pár dní po cirkuse Péťa onemocněl a zdálo se mu, že mu rodiče koupili slona Jumba z toho cirkusu. Potom se se slonem dohodli, že půjdou navštívit Indii, odkud Jumbo pochází. Petr ve snu měl štěstí a rodiče všech pěti kamarádů dovolili, aby šli s nim. Petr měl kamarádku Evu Svobodovou a ona většinou chodila s nimi, a tak ji vzal s sebou do Indie taky. Když přijeli do Indie, šli nejprve k panu Brabcovi, protože ho měli pozdravovat. Pan Brabec ještě nebyl doma, a tak je přivítala paní Brabcová a pořád nadávala, že pan Brabec sedí pořád jen v hospodě. Po hodné chvíli přišel pan Brabec a kluci mu vyřídili pozdrav. Pan Brabec byl moc rád a povídali si spolu. Pak pan Brabec šel k panu Maharádžovi se ho zeptat, jaké by chtěl nové šaty a kluci šli s ním. Pan Maharádža se kluků vyptával, co dělají rodiče kluků a tak dále. Zilvar se zakoukal do Maharádžovy princezny a začali spolu chodit. Oba si spolu hráli a většinou byli v královské zahradě a Zilvar už přestal dělat skopičiny s kluky a byl jenom s princeznou. Po chvíli se všude rozneslo, že Zilvar Pepek a královská princezna se mají rádi. Jednou si Pepek vzal nově vyčištěný kabát a hezké kalhoty a šel do královského paláce žádat o ruku princezny. Pan král to uslyšel a hned dal Pepka zavřít za tu drzost. Královská princezna hodně dlouho plakala a nechtěla jíst a nakonec se Maharádžova manželka přimluvila za Pepka a poradila mu, že mu třeba dají tři strašně těžké hádanky a když je uhodne, tak si může vzít princeznu. Pepek byl moc chytrý a všechny tři hádanky uhodl. Pak byla svatba, přijelo hodně návštěvníků i z jiných zemí. Opice hrály na nástroje a jedna opice omdlela, a tak ji šel vystřídat jeden z kluků, který umí hrát na trubku. Potom šli všichni do kostela. Pepek s princeznou už byli u oltáře, když tu Éda Kemlink hodil po Pepkovi dort a ten mu roztekl až na kalhoty. Princezna a Pepek se naštvali a princezna vykřikla: "To byl Petr, já viděla, jak se šklebil a všichni se vrhli na Petra. Eva se pustila do princezny a rvali si vlasy, pak se Petr vzbudil a viděl před sebou kamarády a tak se jich vyptával, jak se jim líbila ta svatba a oni vůbec nevěděli, o čem mluví. Pak odešli a Péťa nevěděl, jestli to všecko byl jenom sen anebo jestli to bylo doopravdy.
V knize není napsáno od kolika je, ale doporučila bych ji od deseti let, protože má obtížný text. Líbila se mi humorným textem a přiblížením doby mých babiček. Ddoporučila bych ji spíš klukům (Zdendovi a Martinovi) a vůbec všem, co čtou rádi dobrodružství party kluků.
Charakteristika: Čeněk byl vynalézavý, vždycky vymyslel nějakou tu blbinu. Petr byl někdy vychloubačný, protože se chlubil, že u nich ve třídě je ten kluk z cirkusu. Taky byl pravdomluvný, myslel to vždy dobře. Maminka Petra byla hodná, za Petra se vždy přimluvila třeba na ten cirkus. Tatínek byl velmi přísný, chtěl mít z Petra vzorného chlapce a svého nástupce v obchodě. Zilvar Pepek z chudobince byl nezodpovědný, neplnil své povinnosti. Éda Kemlink byl věřící a když udělal nějaký hřích, hned se zpovídal. Antonín Bejval byl odvážný, nebál se prát se s Ješiňáky.

Osada Havranů

Napsal Eduard Štorch a ilustroval Zdeněk Burian.
Kniha má 124 stran, četla jsem ji 18 dní.
Druh literatury: dobrodružný příběh
Vydalo nakladatelství pro děti a mládež v Praze roku 1982.
V době mladší kamenné žil jeden rod Havranů a o nich tato kniha vypráví. V rodu Havranů byl jeden chlapec, který se jmenoval Havranpírko. Rodu Havranů vládl Sachem - Černý havran a jednou se muži vydali na lov a potkali ženu, která zabloudila. Žena byla nemocná, u sebe měla malého chlapečka. Muži viděli, že umírá, chtěli ji odnést do tábora. Ona cestou umřela, řekla jim jenom, že je z rodu, který postihla nemoc, a proto utekla a vzala s sebou svého syna. Knučákovi se moc zalíbil syn té ženy, a tak se o něho začal starat. Jednou v zimě se Divous strašně rozčiloval, že už nemá zrní a že Sachem nemůže dát ani jednu krávu porazit, i když všichni hladoví. A tak se Divous vydal na lov, ale byl malinko drzý na Bobry, kteří ho našli v lese, a tak ho přivázali ke stromu. Divous nechtěl, aby ho drželi, a proto jim prozradil, že jdou muži z rodu Havranů na lov a že v táboře nebude žádný muž. A v ohradě mají dobytek. Druhý den muži odešli a Havranpírko dostal za úkol hlídat tábor. Bobři přišli, vzali jim Veveřici a všechen dobytek. Havranpírko se jim postavil, ale oni ho shodili, až ho příšerně bolela noha. Ale Havranpírko se nevzdával a šel za nimi. Nemohl je dohnat, ale vtom uviděl, jak se vrací Havrani z lovu, nakreslil na kousek kůry značku Havranů a přivázal ji na psa a poslal to po něm. Měl štěstí, protože si Havrani zrovna dali odpočinek. Uviděli psa a pak si všimli i malé kůry. Rozdělili se, první část šla se Sachemem do tábora a druhá na tu stranu, odkud běžel pes. A brzo našli Havranipírka, on jim všechno řekl. Vydali se za Bobry, Bobrům už jen zbývala přejít řeka Vltava a byli by na jejich území. Jenže u řeky zjistili, že jedinou cestu, kudy se dá sejít dolů k řece, obsadili Havrani. Tak se vydali strmou strání, ale Havrani se nevzdávali a šli proti nim. Když Bobři vstoupili na řeku (byla zamrzlá), tak se pod nimi propadla. A Havrani zachránili Veveřici i dobytek. Divous se vrátil do tábora a chtěl, aby se na něj už nezlobili. Nabídl jim taková žlutá zrnka, ale Havrani se na něho pořád zlobili. Tak šel zpátky do lesa a jeho žena Vrtilka šla s ním. Po několika dnech se přišli Bobři usmířit s rodem Havranů a přivedli jim kozy a ovce a dva psy. A také žádali o Veveřici a řekli, že dají tři krávy a pět ovcí. Sachem souhlasil, řekl ať přijde na první slunečný den, že se rozmyslí.
Brzy poznal Havranpírko nového kamaráda Sokolí oko z rodu Sokolů, který ho zachránil, když bojoval s rysem. Od té doby se navštěvovali každý den a brzy se nechali pobratřit. Jednou šli kolem havraního rodu kupci a nabízeli jim sůl za kožešiny. Havranpírko také nabídl kožešinu, ale oni chtěli tu sekyru, co měl na opasku, protože v ní byla ta žlutá zrníčka a oni si mysleli, že to je zlato. Havranpírko jim dal rovnou celý pytlíček, který mu dala jeho matka, aby nedostal tu zlou nemoc. A dostal za to celý pytel soli. Kupci také žádali o Veveřici a měli také přijít na první sluneční den. Uběhlo to jako voda a Havranpírko měl dělat zkoušky, aby se stal mužem. Po Havranpírkovi ani Sachem nechtěl zkoušky, protože Havranpírko zachránil rod, když Bobři chtěli ukrást dobytek. A vykonal mnoho dalších činů, čímž rodu pomohl, ale Havranpírko chtěl zkoušky mužnosti a tak je udělal. Když měli vytáhnout strom stejně velký jako oni ze země, tak si Havranpírko vzal větší než byl on, když měl přeplavat rybník, tak si uvázal k pasu ještě sekyru. A čekala ho poslední zkouška - být tři dny sám v lese. Druhý den šel za Sokolím okem a požádal ho, ať jde s ním. Sokolí oko šel a netrvalo dlouho a už byli ve velmi hustém lese, kam lidi na lov už nechodí. Uviděli Divouse a jeho manželku Vrtilku, poznali, že jim ublížil medvěd. Vrtilku zabil a Divouse hodně zranil. Třetí a čtvrtý den se o něj starali a pak Havranpírko běžel zpátky do tábora a Sokolí oko se staral o Divouse. Havranpírko přišel do táboru a přinesl velikánskou kožešinu medvěda. Všichni ho obdivovali. A přišel první slunečný den a Sokolí oko se vrátil z lesa. Do tábora Havranů přijel Bobr a kupec a začalo se soudit, kdo získá Veveřici. Sachem rozhodl, že ji získá ten, co dá víc dobytka. Oba nabídli čtyři krávy a nějaké ovce a kozy. Ale najednou Havranpírko vykřikl, že dá deset krav pro svého kamaráda Sokolí oko. Všichni se začali smát, ale nakonec Bobři i kupci odešli a Havranpírko přihnal svých deset krav. A tak si vzal Sokolí oko Veveřici. Navečer u táboráku Havranpírko řekl, že našel Vrtilku a Divouse a od Divouse dostal to žluté kouzlo. Pak šel na trh a prodal ho za deset krav, protože obchodníci mysleli, že to je zlato.
Charakteristika: Havranpírko byl nebojácný a odvážný chlapec, nebál se bojovat s rysem a mnohokrát zachránil rod Havranů. Byl chytrý, protože vyměnil žluté kouzlo za deset krav. Sokolí oko byl šikovný a odvážný, protože pomohl Havranpírkovi, když bojoval s rysem. Černý Havran byl moudrý, protože dobře dokázal vést Havraní rod.
Názvy kapitol: V havraním rodě, Lupiči, Zmařený úklad, Smír, Nová srážka, Sokolí Oko, Věrné bratrství, Bystrý havran.
Knihu bych doporučila všem, protože tato kniha je krásná a velmi napínavá, hlavně Monice Kolářové, protože ona čte takovéto dobrodružné knihy. Moc se mi líbila, protože je z pravěku a pravěk mě ve vlastivědě zaujal. Celkově je dobře napsaná. Je určena pro čtenáře od devíti let.

Hrdina Nik

Napsal Eduard Štorch.
Ilustroval Zdeněk Burian.
V Klubu mladých čtenářů vydal Albatros, nakladatelství a.s., Praha, 2004.
Pro čtenáře od devíti let. Knihu jsem četla 20 dní. Má 181 stran. Je rozdělena na dvě části: Lesní chlapci a Král Sámo veliký.
První část: Lesní chlapci
Malému chlapci Nikovi (Slavoji) zabili zlí Avaři oba rodiče a sestru odvlekli do otroctví. Nik s jeho věrným kamarádem Chloupkem zachránili asi pět chlapců od Avarů. Chlapci ho ihned zvolili svým vůdcem. Chlapcům se dařilo, okrádali čety Avarů a všelijak jim škodili. A když na ně Avaři poslali jízdu, chlapci jakoby se vypařili. K Nikově družině přicházeli chlapci ze všech stran, až jich bylo asi kolem třiceti. Nik se seznámil se Sámem, který se vydával za kupce, ale zato tajně dělal vzpouru proti Avarům. Jednou ale Nika a Chloupka Avaři chytili. Avaři je vyhnali až k řece, kde Nikova družina přeplavala na druhý břeh, ale Chloupek se bál skočit do vody, a tak ho chytili. Chtěli ho mučit, ale Nik přeplaval řeku a řekl, že mají Chloupka pustit a jeho si vzít. Ale Avaři se mu smáli a vzali do otroctví oba, ale zbytek Nikovy skupiny nechali. Když byli v otroctví, tak Chán (pán Avarů) onemocněl. Jednou, když Nik s Chloupkem vynášeli Chána ven, tak Chán řekl, aby Nik podložil postel, že se kýve a Chloupek přinesl čaj. Když Nik podkládal postel, tak překlopil Chána do řeky, která protékala hradištěm. Ale stráže Chána vylovili a ihned hledali Nika. Nik prchal hradištěm, zahlédl tvář sestry, ano byla to jeho sestra! Vběhl dovnitř, objal se s ní, řekl, že překlopil Chána do vody a ona ho skryla pod koberce, které pletla. Když stráže vtrhly dovnitř, ptali se jí, jestli tu neviděla malého chlapce a ona říkala, že ne. Nik se potom pokusil o útěk z hradiště, ale stráže ho chytily. Přivázali ho ke kůlu a Chán rozhodl, že bude popraven. Květa (sestra Nika) se zatím seznámila se Sámem a prosila ho, aby se pokusil Nika zachránit, ale Sámo říkal, že je to nemožné. Potom udělal Chán velikou oslavu a pozval na ni i Sáma. Při hostině Sámo řekl Chánovi: „Pane, proč se zabývat malým klukem? On je jen moucha, a vy jste orel.“ A Chán na to: „Máte pravdu, orel mouchy nelapá!“ A potom šli na popravu. Nik se celý třepal, když se už kat natahoval, ale vtom ho jenom polili vodou. Všichni se smáli a pak se rozešli a Nika pustili. Byl celý štěstím bez sebe. Potom měla být vybrána nejkrásnější otrokyně z hradiště, aby ji obětovali. Vybrali Květu. Ale vtom přišel Sámo a řekl, že umí dělat Květa z hlíny zlato, ale že k tomu potřebuje zázračné byliny, které rostou v lese. Chán se divil, ale uvěřil, a tak poslal Květu se dvěma strážci pro byliny. Pak se Nik s Chloupkem pokusili o útěk. Jednou branou prošli snadno, vzali si pruty a dělali, že jsou pasáci ovcí, které zrovna procházely, ale druhou branou to bylo těžší, a tak si zalezli do keře a usnuli. Ráno je probudil hluk. Zrovna byli na cestě uvázaní koně. Proplížili se až k nim, každý si jednoho odvázal a ujížděli. Jelo za nimi pět Avarů. Už je doháněli, ale Avarům začali najednou kolem hlavy lítat šípy. Nik se zastavil a divil se, kdo to střílel a oni to byli lesní chlapci. Nik se s nimi objal a řekl, že musí zachránit Květu. Osvobodili ji, večer si udělali oheň a povídali si o tom, co prožili. Druhý den šel Sámo z hradiště už pryč a udělal vzpouru. Sámovi se dařilo a nakonec Avary dobyli. A Slované ho zvolili králem.
Druhá část: Král Sámo veliký
Lesní chlapci odešli zpět do lesů, našli tam zlatý důl. Chunzák starý Avar, kterého propustili, žil o samotě u Vltavy. Jednou přijeli franští kupci po Vltavě a u Chunzáka zastavili. Udělali si tam tábor. Chunzák jim pověděl o zlatém dole. Velitel kupců Frank se o to zajímal. A zrovna přišli lesní chlapci dát Chunzákovi staré boty. Frank vyslal dva zvědy za chlapci. Chunzák to uviděl. A zrovna přišel Chloupek za ním. Chunzák mu to řekl a Chloupek běžel na Vyšehrad pro posilu. Zvědové se už vrátili, řekli Frankovi, že to není daleko a že ho hlídá jen pár chlapců. Frank se zaradoval a vyrazil. Když tam došel, chlapce zranili, svázali a šli si brát zlato. Hned potom tam přiběhly stráže a Franky pobili. Když se to dozvěděl franský král, vydal se na Vyšehrad. Ale tam ho urazili, a tak jel zase zpátky. Hned když přijel, vyhlásil válku. Chunzák jel po Vltavě do Vyšehradu, protože se dozvěděl, že bude válka. Z Vyšehradu šel starý zpěvák k Vltavě. Uviděl loď, ano byl to Chunzák. Chunzák zastavil a popovídal si se zpěvákem. Potom se dozvěděl, že zachránil zpěvákovi život, když mu Avaři podpálili jeho příbytek. Vytáhl ho a nechal ho u potoka. Potom uviděli kočár s jezdcem. Jezdec byl Nik a popovídal si se zpěvákem. A pak zjistili, že zpěvák je otec Nika. Vpadli si do náruče, potom se objal s Květou a šli na Vyšehrad. Potom jel Nik se Sámem a vojskem do boje. Sice Franky porazili, ale Nika zabili. Když přijeli na Vyšehrad, zpěvák se ptal: „Kde je můj syn?“ Ale nikdo neodpověděl. Zpěvák omdlel, ale už ho neprobudili. Ale kdo to Květě řekne, že nemá bratra? Na počest Nikovi udělali na Vyšehradě pomník.
Názvy některých kapitol: Pod jařmen, Franský kupec, Mladí partyzáni, Očarované hradiště, V moci Avarů, Pán světa, Orel mouchy nelapá, slunci obětovaná, Útěk z otroctví, Táboroví oheń, Na bobří řece, Zlatý poklad, Sněm na Vyšehradě, Dva králové, Shledání, Mohyla na vyšehradě.
Charakteristika postav: Nik byl nebojácný, odvážný a dobrosrdečný, protože se nebál zlých Avarů při boji, a když Avaři zajali Chloupka, šel mu pomoct, protože to byl jeho nejlepší kamarád. Sámo byl šikovný, protože se mu podařilo vymyslet, že Květa umí udělat zlato, ale potřebuje k tomu bylinky které rostou v lese. Květa byla hodná, protože pomohla schovat Slavoje, když ho hledali Avaři kvůli tomu, že překlopil Chána do řeky. Avaři byli zlí, protože lidi bili a podpalovali jim chalupy za to, že neměli na poplatek.
Kniha se mi hodně líbila, protože jí četl Janek a byla to prý jeho jedna z nejoblíbenějších knih, a doporučil mi jí. Pro mě to je také jedna z nejoblíbenějších knih. Knihu bych doporučila tomu, kdo má rád dobrodružný příběh, konkrétně bratrancovi.

U veliké řeky

Napsal Eduard Štorch.
Ilustroval Zdeněk Burian.
Vydalo Nakladatelství pro děti a mládež v Praze roku 1972.
Kniha má 148 stran a četla jsem ji osm dní. Je určena pro čtenáře od devíti let.
Sokolí Oko (chlapec z rodu Sokolů) se vrací domů se sestrou a druhem z vítězného boje. Sokolí Oko viděl, že se v hradišti jiného rodu Volavek něco děje, je tam hrozný nepořádek, lidi se perou a dohadují se. Sokolí Oko se svou sestrou se proto vrací pro jistotu oklikou. Cestou se zastaví, aby se napili a sestře Sokolího Oka se zdá příběh o praotci Sokolovi Velikém. Praotec Veliký Sokol se usídlil na tomto místě. S sebou přivedl svou ženu, krávu, ovci a kozu. Dařilo se jim. Časem měli hodně dobytka a lidé v hradišti byli hodní. Praotec Veliký Sokol měl tři syny, kteří se rádi prali a rádi ubližovali druhým. Veliký Sokol se jednou rozhodl, že odejde, protože on neměl rád krev a šarvátky a taky v životě nikomu neublížil. A tak se jedné noci zvedl a se svou ženou šli pryč. Od té doby je už nikdo neviděl. Prostřídalo se mnoho náčelníků, až na řadu přišel Moudrý Sokol. Za vlády Moudrého Sokola jeden pastýř měl třikrát ten samý sen. Nakonec se řídil podle něho a přišel až k starci, který ležel na kameni. Stařec si prvně popovídal s pastýřem a nakonec mu vzkázal, ať tam přivede náčelníka, ale smějí tu být jenom oni dva, nikdo jiný. Nakonec tam přišel náčelník a pastýř. Stařec jim pořád tvrdil, že nejsou sami a kdyby byli sami mohli by vidět praotce Velikého Sokola. Stařec ukázal na Slučího Bleska, který je sledoval. Moudrý Sokol se tak těšil na praotce Velikého Sokola a byl rozčílený, že je Slučí Blesk sleduje. Hodil po Slučím Bleskovi zbraň a zabil ho. V tu ránu stařec zmizel. Slučí Blesk byl zdatný muž, který se bál o Moudrého Sokola, a proto šel za ním. Moudrý Sokol s pastýřem tam dlouho brečeli a volali praotce Velikého Sokola, ale nikdo nepřišel. Najednou se sestra Sokolího Oka probudila ze snění a šli dál cestou domů.
Charakteristika jednajících postav: Praotec Veliký Sokol byl hodný, protože nikomu neublížil. Náčelník Moudrý Sokol byl surový a nedočkavý, protože se ani nerozmýšlel a zabil Slučího Bleska. Slučí Blesk byl dobrosrdečný, protože se bál o náčelníka a proto šel za ním.
Knihu bych doporučila bratrancovi a Monice, protože si myslím, že oba zajímá pravěk.
Názvy některých kapitol: Před pěti tisíci lety, Na Vltavě, Pohřeb, Honba na zubra, Náčelník medvědů, Lesní lidé, Sokolí Oko.

Příběhy hvězdné oblohy

Napsal Chris Sasali.
Ilustroval Joe Boddy.
Druh literatury: populárně-naučná
Kniha má 118 stran, četla jsem ji deset dní.
Vydalo ji nakladatelství Alpress roku 2003.
Názvy některých kapitol (souhvězdí): Andromeda, Antolia, Apus, Acuarius, Aries, Adariga, Bootes, Caelun, Cancer, Canis venatáci a dalších 79 souvězdí.
Děj: Vybrala jsem si souhvězdí Perseus, Cepheus, Cassiopeia, Posedion a Andromedu, protože se k sobě vážou. Andromeda byla etiopská princezna. Za otce měla Cephuse a za matku Cassiopeiu. Matka Andromedy byla velmi namyšlená myslela si, že je nejkrásnější na světě. A proto se na její království naštval bůh moře Posedion a poslal na ně obludu. Posedion jim řekl, že se zachránit můžou, jedině když obětují obludě princeznu Andromedu. Naštěstí se našel jeden mladý chlapec, který by zachránil princeznu. Prvně musel zabít Medúzu, která se na někoho podívala, a on hned zkameněl. Perseovi se to naštěstí povedlo a Medúzu zabil. Hlavu Medúzy pak ukázal na obludu, když si přišla pro Andromedu a obluda zkameněla. Souhvězdí Perseus je poměrně velké souhvězdí viditelné téměř po celý rok. Souhvězdí Andromeda leží na podzimní noční obloze a je to také poměrně velké souhvězdí. Souhvězdí Cepheus můžete vidět téměř po celý rok. Cassiopeia sedí na trůnu na severní obloze. Pro většinu lidí vypadá souhvězdí Cassiopeia jako písmeno W. Před pěti sty lety se nacházelo v souhvězdí Cassiopeia šest jasných hvězd, když se v něm náhle objevila nová, velmi zářivá hvězda. Šlo o supernovu, vybuchlou hvězdu. Zářila tak, že ji bylo vidět i během dne. Zhruba před sto lety astronomka Henriettav Leawittová zjistila, že podle doby, kdy hvězda změní svůj jas, lze snadno stanovit její vzdálenost. Astronomové tím získali nový způsob měření obrovských vzdáleností ve vesmíru.
Knihu bych doporučila těm, co se zajímají o hvězdy, konkrétně Veronice Dibelkové, protože si myslím, že by jí tato knížka zaujala.
Charakteristika: Perseus byl statečný, protože zabil Medúzu. Andromeda byla hodná, protože se nechala obětovat obludě. Královna Cassiopeia byla namyšlená, protože si myslela, že je nejhezčí na světě.
Kniha byla zajímavá, ale pro mě ještě dost těžká. Obsahovala astronomické pojmy, kterým moc nerozumím. Naopak mě víc zaujaly jednotlivé příběhy, vlastně staré báje. Chtěla jsem si původně přečíst něco o hvězdách, ale nevěděla jsem, že je astronomie tak těžká.
Myslím si, že tato kniha je pro čtenáře od 12 let, je dost náročná.

Rodiče jsou taky lidi

Napsala Stefanie Zweigová, ilustroval Vratislav Hlavatý.
Kniha má 125 stran a četla jsem ji tři týdny. Je určena pro čtenáře od deseti let.
Je o holčičce, jejíž maminka Maja May je slavnou herečkou. Tatínek s nimi nebydlí, rodiče se rozvedli. Líza, dcera té slavné herečky, má narozeniny a přeje si být na jiné škole, protože už ji štve, jak všechny spolužačky obdivují její mámu a neustále se na ni vyptávají. Líza chce tam, kde nebudou vědět, že její máma je Maja May. Navíc si s maminkou nějak nerozumí, nebaví ji život vedle velké hvězdy, chození do divadel. Raději by byla v úplně obyčejné rodině. Mamince je to prvně velmi líto, ale pak se s tím smíří a pošle Lízu do dolomitské školy. Protože je to od domova daleko, tak tam Líza je na internátě s ostatními dětmi. Zatají před všemi, kdo jsou její rodiče, chce být obyčejná holka a takovou ji také berou. V dolomitské škole mají děti prázdniny až na podzim, protože některým rodičům dětí se nehodilo, aby děti byly o prázdninách doma a když některé děti byly ve škole a jiné doma, tak se jim hodně stýskalo. Dolomitská škola je jenom pro holky. Líza spí na pokoji s Andělou, Markétou, Annou, Marion a s Johankou. Paní ředitelka se příjmením jmenuje Bedlmanová a říká se jí Bedlo. V dolomitské škole nosí všichni stejné oblečení - zástěrky a podle svého si je taky vyšívají. Paní učitelka, která učí Lízu, má přezdívku Sůva. Škola Líze docela jde a diví se, že při testu si třeba Sůva normálně odejde do sborovny a nikdo z holek si tam neradí.
V této škole se hodně dávají slohy a zvlášť Bedla je rozdává nejvíc. Sobota a neděle jsou jediné dny volné a v sobotu se píší domů dopisy. Johanka a Líza chodí každou sobotu k jednomu kamarádovi Leovi na farmu. Jednu sobotu tam taky plely brambory, protože Leova rodina přišla o tatínka a všichni musí hodně pracovat. Leo za pár dní půjde k tetě Emě do hor a bude pást krávy. Jednou přijde Sůva s tím, že by se mohlo něco nacvičit na konec školního roku. Hlavní role bude Káča a ptají se, jestli by ji nechtěla hrát Líza. Celá se začervená a říká, že ne. Pak přezkouší tři holky, které by Káču mohly hrát. Líza při přezkoušení udělá vše úplně naopak, aby ji nevybrali. Hraje to jako kdyby byla Rusalka a roli dostane jiná holčička. Jednou za Lízou přijede tatínek a Líza je celá štastná, protože tatínka vidí jen málokdy, stále cestuje - hraje divadlo. S tatínkem si koupí pořádné boty a vydají se do hor a dorazí, až k chatě Leovy tety. V chatě si objednají jídlo a počkají na Lea. Navečer pak se sejde u ohně teta Ema, Leo, strejda, Líza a její tatínek. U ohně zpívají a Lízin tatínek jim přednáší a hraje úryvky z pohádek, které hraje při cestování. Hodně se nasmějí, protože tatínek umí dělat legraci. Líza pak navečer spí s tatínkem na seníku. Druhý den se vydají na cestu zpět a tatínek slíbí Líze, že ji někdy zas přijede navštívit. V dolomitské škole se zatím naplno cvičí na konec školního roku. Líza má chuť se zas podívat za Leem a rozhodne se, že se za ním vydá potají a sama. Když píší sloh a paní učitelka odejde ze třídy, Líza ten sloh rychle napíše a pak jde ven. Vezme bernardýna jménem Bello, který Lízu má hodně rád, spolu přejdou na silnici a po chodníku jdou tak dlouho, aby neviděly školu a pak Líza začne stopovat. Teprve navečer se dostane na cestu k chatě. Čeká je ještě velký kus a navíc se Bello zraní a Líza si vyvrtne kotník a začne velký liják. Dál už jít nemůžou. Mezitím se ve škole zjistilo, že Líza zmizela. Ještě, že se Líza se svou cestou svěřila své nejlepší kamarádce Johance. Záchranáři nakonec Lízu najdou a donesou ji do chaty k tetě Emě. Celý den prospí a ráno ji dovezou do dolomitské školy. Celý týden leží v nemocnici a je si vědoma, že to, co udělala, bylo špatně. Skoro každý den ji chodí navštěvovat Bedla, Sůva a pak i Johanka a nikdo se na ni už nezlobí. Když se Líza vyléčí, jde zas normálně do školy. To děvče, které mělo hrát Káču, onemocnělo, a tak Líze znovu nabídnou tuto roli. Líza to s radostí přijme a dokonce už se nestydí říct, že její máma je Maja Maj. Dokonce, když se jí děti vyptávají na Maju Maj, Lízu baví odpovídat na jejich otázky. Poslední den školy se přijede Lízina mamka podívat, jak Líza hraje. Po vystoupení, které se Líze moc povede, je maminka velmi štastná. Najednou Líza zjistí, jak moc jí maminka chyběla, a jak si s ní rozumí. Nakonec na prázdniny domů vezmou i Johanku, protože by Johanka jinak zůstala ve škole. Maminka s tím souhlasí, holky jsou moc štastné.
Charakteristika jednaných postav: Líza je ze začátku zvláštní tím, že se jí nelíbí být slavná, prostě život celebrity a vlastně z něj uteče, chce být sama za sebe. V internátě objeví cenu kamarádství, získá nejlepší přátele Johanku a Lea. Lízin tatínek je srandista, protože navečír u ohně jim třeba hrál srandovní pohádky. Bello je hodný, protože šel s Lízou k Leovi. Leo je pracovitý a hodný, protože dělá všechny práce za tatínka a hraje si s Lízou.
Knihu bych doporučila Martince Janečkové a všem holkám ze třídy, protože ukazuje holčičí svět.
Druh literatury: dívčí román
Kniha se mi hodně líbila a přečetla jsem ji dokonce dvakrát. Dostala jsem ji a byla jsem na ni moc zvědavá. Proto jsem si ji přečetla a vůbec mě nezklamala. Zaujala mě hlavní hrdinka knížky - Líza. Doporučím ji ostatním holkám, protože je to příběh o holčičím světě a někdy to je i docela napínavé.
Knihu vydal Albatros, nakladatelství a. s., Praha roku 2005.

Kronika města Kocourkova

Napsal Ondřej Sekora a ilustroval taky Ondřej Sekora.
Kniha je určena pro čtenáře od šesti let.
Vydalo Nakladatelství pro děti a mládež, v Praze roku 1971.
Kniha má 129 stran a četla jsem ji týden.
Literatura: pohádkový příběh
Kniha vypráví o městečku Kocourkov a jejich hloupých nápadech. Kocourkovští měli býka, který jim předpovídal počasí a jednou chtěl býk ukázat, že bude moc pěkně a podrbal se malinko víc o vrata radnice. Radnice spadla a Kocourkovští si chtěli postavit novou. Vyhlídli si kopeček a klády z něho pracně nosili dolů. Jen Filip Nehejbejsa se nenadřel, protože se každý den někam schoval. Jednou se schoval za klády a našli ho tam. Proto měl za úkol donést z kopce ty největší klády dolů. Nehejbejsa ze zlosti do klád kopnul a všichni se divili, jaký to měl dobrý nápad. Kocourkovští, aby se nezahambili, tak klády zase pracně donesli nahorů a pak je ze shora kopli dolů.
Charakteristika jednajících postav: Kocourkovští jsou hloupí, protože je nenapadlo do klád kopnout, aby se samy z kutálely dolů. Nehejbejsa byl líný měl dobrý nápad, protože do klády kopnul a ona se sama z kutálela dolů, a líný, protože se každý den, když všichni ostatní pracovali schoval.
Názvy některých kapitol: Kde je Kocourkov a jak se tam jede, O největší chloubě města Kocourkova, Jak Kocourkovští zvali pana knížete, O otevření nejpamátnější radnice na světě, Jak si v Kocourkově opatřovali pro radnici světlo, O hrdinských činech kocourkovské gardy, Jak v Kocourkově stavěli kašnu, Jak si Kocourkovští kopali studnu, Starosti s kobylím vejcem, Kocourkovské strašidlo, Věhlas kocourkovských starostů, Co se přihodilo, když starosta nebyl doma.
Kniha mě bavila, protože byla legrační. Doporučila bych ji Míše Šlitrové, protože si myslím, že má ráda legraci.

Robinson Crusoe

Podle románu Daniela Defoe volně vypravuje Josef V. Pleva.
Vydalo Státní nakladatelství dětské knihy Praha roku 1956.
Literatura: napínavý příběh
Ilustroval Zdeněk Burian.
Kniha je určena pro čtenáře od devíti let. Má 242 stran a četla jsem jí deset dní.
Kniha vypráví o Robinsonovi, což je chlapec bohatého měšťana, kterému umřeli dva synové. Robinson touží se stát námořníkem, ale otec mu to nechce dovolit. Otec ochuraví a pošle Robinsona na obchodní cestu. Robinsona tam zláká jeden kamarád, aby s ním plul do Londýna. Bohužel cestou je přepadne bouře a čluny se dostaví do Londýna. Tam všechny peníze prohraje s námořníky, ale naštěstí ho potká kamarád otce. Ten mu půjčí peníze a jedou do Afriky na obchodní cestu. Cestou je přepadnou piráti a Robinson se stane otrokem. Třetí rok uteče z otroctví se svým kamarádem Xurym. Najme si je jeden kapitán, ale loď bohužel ztroskotá a tak se Robinson dostane na ostrov, kde prožije spoustu let. První noc Robinson se ze všeho vzpamatovává, všeho se bojí, hlavně hadů. Druhý den si najde jeskyni, ve které by mohl bydlet a taky si udělá kalendář. Kalendář vypadá tak, že na jednom strom označuje dny a týdny, na druhém stromě označuje měsíce a na třetím roky. Když vyjde na jednu horu, zjistí, že je na ostrově a podle toho pojmenuje horu, horu Zklamání. Robinson se už neživí jenom ovocem, ale už si udělá luk a chytí si klidně kozu, nebo ptáka, želvu… Dokonce si jednu kozu i ochočí a ona mu dává mléko, a taky mu přinese na svět i malé kůzle. Taky hodně krát onemocní. Je šťasten, když získá oheň, kterýsi přinesl od sopky, která zapálila i prales. Za nějakou dobu Robinson vybuduje obydlí a udělá si krb a komín na uzení masa. Jednou ráno, když je velká boře uvidí Robinson na obzoru koráb, myslí si, že je zachráněn. Rychle rozdělá velký oheň, aby ho koráb spatřil na břehu moře. Koráb se natočí k němu a pluje k ohni. Jenže bouře natočí koráb na skálu a velkou ránou narazí o skálu. Robinson najde v korábu mnoho užitečných věcí a odveze si je svou loďkou do jeskyně. V korábu najde taky člověka, ale mrtvého a vedle něho psa, kterého si ochočí. Nakonec Robinson získá aspoň někoho živého vedle sebe, a to psa. Kromě toho má vlastně Robinson taky papouška, kterého si chytil v rajském údolí. Jednou Robinson uvidí v písku stopy. Vyjde na horu Zklamání a vidí, že na moři jsou dva prázdné čluny a dole u banánově zátoky lidožrouti zpívají a tancují svou obřadnou píseň. Vtom vidí, jak k němu utíká černoch, který má svázané ruce a za ním se ženou dva lidožrouti. Robinson pochopí, že černoch je zajatec, kterého chtěj sníst, a on jim utíká. Robinson zachrání černocha tím, že vystřelí puškou, kterou lidožrouti neznají, a proto se polekají a odjedou domů. Robinson pojmenuje černocha Pátek. Pátek se brzo naučí Robinsonovi řeči. Spolu začnou obdělávat políčko obilí a taky si udělají pastvinu pro kozy. Když se Pátek naučí Robinsonově řeči, vysvětlí mu, že lidožrouti napadnou klan lidožroutů a utkají se. Kdo zvítězí, ten si chytne zajatce a pokaždé s nimi jedou na tento ostrov. Tady udělají obřadní píseň a snědí zajatce. Jinak sem nejezdí, protože se bojí tohoto ostrova a myslí si, že tento ostrov je boha ohně. Na ostrově se Robinson s Pátkem čím dál víc zlepší. Pátek naučí Robinsona lovit a taky mu ukáže mnoho nových plodin. Robinson s Pátkem pak zachrání další zajatce lidožroutů a Pátek zjistí, že mezi nimi je i jeho otec. Společnými silami postaví baráček z vyrobených cihel a vysvobodí zajatce pirátů. Robinson naposledy spočítal, jak dlouho byl na ostrově a vyšlo mu, že tam byl 10 let a 5 měsíců. Pak piráty nechají na ostrově a poplují zpátky do Yorku. Vrátí se domů a zjistí, že je jeho otec po smrti, ale matka žije. Robinson si našel manželku, Pátek taky a oba dva se stali obchodníky.
Charakteristika jednajících postav: Robinson byl prvně tvrdohlavý, protože si stál za svým a chtěl se stát námořníkem a pak byl odvážný, pracovitý dobrosrdečný, protože se nebál odjet s kamarádem do Londýna a nebál se zachránit Pátka. Pracovitý, protože na ostrově udělal celý krb, obdělával políčko… Dobrosrdečný, protože zachránil Pátka a další zajatce. Pátek byl hodný, protože pomáhal Robinsonovi se vší prací. Rodiče Robinsona byli moudří, protože zakázali synovi se stát námořníkem.
Kniha se mi strašně líbila, protože je tak dobře napsaná, zajímavá, a napínavá a byla to jedna z mých nejlepších knížek, co jsem četla. Knihu bych doporučila úplně všem, protože si myslím, že tato kniha zaujme každého, konkrétně Monice, Veronice, Martince, Martinovi a Dominikovi.

Gabra a Málinka, povedené dcerky

Napsala Amálie Kutinová, ilustroval Jan Provazník.
Vydalo nakladatelství Profil Ostrava roku 1970.
Kniha má 167 stran a četla jsem ji jeden týden.
Doporučila bych ji čtenářům od sedmi let.
Druh literatury: příběhy dětí z venkova ze staré doby
Letos o prázdninách jsme jeli na Slovensko a u hranice jsme projížděli vesnicí Štítná nad Vláří, kde jsme kvůli mamince zastavili. Mamka nám vyprávěla o knížce, kterou jako malá četla a měla moc ráda. Ta knížka se jmenovala se Gabra a Málinka a její děj se odehrával právě v této vesnici. A tak jsme tam hledali školu a potok Járek, kostel, náves. Našli jsme i pamětní síň Gabry a Málinky, ale byla zavřená. Tuto knihu napsala paní Amálie Kutinová - Málinka a vzpomíná v ní na své dětství v této malé vesničce na konci 19. století. Kniha vypráví o dvou sestřičkách Gabře a Málince, dcerách pana řídícího učitele ve Štítné. Měli mnoho starších sourozenců, ale doma zůstali už jen ony. Rodina bydlí i s babičkou přímo ve škole, ve dvou místnostech.
Obě sestry pořád vyvádějí nějaké skotačiny, ale hlavně Gabra, ta ke všemu mladší Málinku navádí. Nejraději si dcerky hrají u potoka Járku, skotačí s ostatními dětmi, Gabra hlavně s kluky, (hraje s nimi křivák). Jednou, když se obě dcerky ze srandy perou, maminka se na ně rozzlobí a pošle je na vandr. Gabra přesvědčí Málinku a vydají se do lesa. Navečír přespí u tety v seně, aniž by o tom teta věděla. Málince se stýská a brečí, ale vydrží to. Druhý den se vydají na trh. Po celé vesnici je po nich sháňka a maminka pro ně strašně brečí. Oběma dcerkám se na trhu začne stýskat a tak brečí, naštěstí je potká pan farář a vezme je zpátky k mamince. Jejich maminka je ale moc hodná, místo výprasku se k ní přitulí a dostanou pusu. Jednou šla celá rodina do druhé vesnice oslavovat novou hasičskou stříkačku. Gabra chtěla všem dětem ukázat, co to je stříkačka a na co se používá, a tak si vlezla na sud, ve kterém byly okurky a lák. Gabra začala říkat, co je stříkačka a najednou se převrátil i se sudem dolů. Za to od maminky dostali pohlavek a jeli s panem kostelníkem domů. Když Gabra vyjde školu, tak ji rodiče chtějí poslat do města na další školu. Gabra nechce a nakonec se tam přestěhuje celá rodina. Další díly knížky vyprávějí o dalších osudech děvčat už ve Valašských Kloboukách na studiích.
Charakteristika jednajících postav: Gabra je vůdčí typ, protože o všem rozhoduje, všechno řídí. Málinka je mírná a hodná, myslí všechno dobře, protože poslouchá Gabru a jde s ní do všech alotrií, i když ví, že nejsou správné. Maminka byla hodná a obětavá, protože se o holky pořád vzorně starala.
Kniha je zajímavá tím, že je v ní používáno valašské nářečí, některá slova si musíte domýšlet. Děvčatům se říká cérky a klukům ogaři. Knihu bych doporučila Elišce Řezáčové, protože by se jí tato knížka určitě líbila.

Dobrá mysl

Autor knihy: Helena Šmahelová
Nakladatelství: Albatros
Místo a rok vydání: Praha 1985
Počet stran: 156, četla jsem ji dva týdny.
Ilustrace: Dagmar Berková
Kniha vypráví o holčičce Doře. Dora s tatínkem se na chvilku odstěhují na zámek Dobrá mysl, protože tam tatínek opravuje malby. Dora si dlouho nemůže najít kamarády, až když tam jde poprvé do školy, najde si hned tři. Nejlepší kamarádku má Danu a jejího bratra Karla, pak ještě kamarádí se synem paní učitelky, Tinem. Na zámku, kde tatínek a Dora zatím bydlí, spadne z čapího hnízda, co je na střeše, malý čáp. Dora s kamarády chytá ryby a žáby pro čápa a s paní kastelánovou se o něj starají. Dora s kamarády zažívá různá dobrodružství a seznámí se s mnoha dalšími zvířátky. Kniha končí tím, že se Dořin tatínek ožení s Tinovou mamkou a pak společně jedou do Prahy, kde Dora dřív bydlela.
Charakteristika jednajících postav: Dora je chytrá, tvrdohlavá a kamarádská, dobře se učí a kamarádí s mnoha zvířaty a dětmi. Dana je hodná a pilná, stará se o svoji mladší sestřičku a pomáhá hodně mamince. Karel vymýšlí různá dobrodružství a lumpárny. Tino je milý a kamarádský.
Knihu bych doporučila Míše Šlitrové, mohla by se jí líbit. Mně se líbila, chtěla bych si přečíst i další díly.
Kapitoly: Dora odjíždí na dlouhý čas, Princezna v brokátových šatech, Tři kamarádi a víla ve vyrudlých šatech, Dora jde do školy, Diana si vybere Doru, Co je nejnovější, Jak je dobré běhat po opravdové zemi, Diana dostala Jitřenku, Kdy je tatínek nejmilejší a další.
Kniha je určena pro čtenáře od osmi let. Je to literatura pro dívky. V textu mě zaujaly příběhy, jak Dora s kamarády chytá žáby pro čápa.

Nejkrásnější pohádky o vodnících a mořských bytostech

Každou pohádku napsal někdo jiný, například Božena Němcová nebo Eduard Petiška.
Knihu ilustrovala Viktoria Ban-Jiránková.
Kniha má 89 stran a četla jsem ji tři dny.
Vydalo ji nakladatelství Albatros Praha v roce 2000.
Literatura: pohádky
Knihu bych doporučila dětem od osmi let.
Pohádka o rybářské dívce a mořském muži vypráví o slepé dívce Kirree. Kirre má otce Toma, rybaří, ale bohužel jí umřela matka, a proto se o ní stará služka Nancy. Kirree je sice slepá, ale pořád veselá a pracovitá. Nancy jí často před večerem vykládá pohádky o mořských bytostech. Jednou jí varuje před mořským mužem Glashtinem. Ten vychází jen za bouře a má špičaté uši. Glashtin vychází jednou za rok z moře, přemění se na nádherného muže a naláká nějakou nádhernou dívku do moře na drahokamy a perly. Jednou Tom pomůže vodní víle z pasti a ona mu za to slíbí odměnu, kterou přinese posel do tří dnů. Tom všecky tři dny nechodí rybařit a čeká na posla. Třetí den navečer uzná, že ho víla oklamala a s Nancy jedou do města. Tom nakáže Kirree, aby nikomu neotvírala. Začne bouřka a někdo zaklepá na dveře. Kirree lituje posla a pustí ho dovnitř. Posel dá Kirree kapičky na to, aby zpátky viděla. Kirree si je hned nakape do očí a vidí Glashtina. Glashtin ji už vede z domu. Vtom odbije dvanáctá a Glasthin zmizí. Tak šťatně skončí tato pohádka.
Charakteristika jednajících postav: Kirree je statečná, protože se nenechala odnést Glashtinem. Glashtin je zlý, odnáší nevinné dívky do moře.
Kniha se mi líbila, protože pohádky byly moc zajímavé. Doporučila bych ji Verče Dibelkové, protože pohádky čte. V knize mě zaujala nejvíc pohádka Mořská ženka.
Názvy pohádek: O krajánkovi a vodníkovi, O vodní víle, Mořská ženka, O hastrmankách, Vodní paní, Egle, Za kmotřičku u vodníka, O rybářské dívce a mořském muži.

Harry Potter a Kámen mudrců

Knihu napsala Joanne Kathleen Rowlingová.
Vydalo ji roku 2002 v Praze nakladatelství Albatros.
Kniha má 284 stran, četla jsem ji tři dny.
Druh literatury: dobrodružná a fantasy literatura
Kniha vypráví o chlapci jménem Harry Potter. Jeho rodiče byli kouzelníci. Zemřeli, když byl ještě miminko. Zabil je Lord Voldemort, mocný a zlý kouzelník, chodil po světě a vyhledával spojence, kdo nechtěl na jeho stranu, toho zabil. Voldemort se snažil také zabít Harryho, ale Harryho nezabil, místo toho Harrymu zůstala na čele jen jizva ve tvaru blesku. Harry vyrůstal do jedenácti let u tety a strýce Dursleových. Dursleovy měli tlustého syna Dadlyho. A teta a strýc si z Harryho dělali sluhu. Jednou Harrymu přišel dopis, strýc mu ho hned zabavil. Od té doby jim každý den chodilo pro Harryho aspoň dvacet dopisů. Pak se tedy odstěhovali na opuštěný ostrov. V den, kdy bylo Harrymu jedenáct, někdo zabouchal na dveře. Byl to Hagrid, bradavický hajný obr. Druhý den šel Harry s Hagridem na příčnou ulici, kde koupil všechno, co potřeboval do školy. V nástupišti devět a třičtvrtě se seznámil s Ronem a Hermionou. Ve škole se pak rozdělovali na koleje, které se jmenovaly Havraspár, Mrzimor, Zmiozel a Nebelvír. Harry, Ron a Hermiona se dostali do Nebelvíru. Harry, Ron a Hermiona chtějí vědět, proč se nesmí chodit ve škole do třetího patra. Od Hagrida nakonec zjistí, že ve třetím poschodí je něco Albuse Brumbála a Nicolase Flamela. Nakonec zjistí, že se ve třetím poschodí skrývá kámen mudrců a hlídá ho Chloupek, tříhlavý pes. Harry se mezitím stane hráčem Famfrpálu, chytačem. S Harrym všechny zápasy vyhrají. Hermiona, Ron a Harry si myslí, že Snape, učitel chce ukrást Kámen mudrců, a proto se snaží co nejvíc ho zachránit. Jeden večer si vezmou, neviditelný plášť, který má Harry po svém otci. A dostanou se až do třetího poschodí. Tam uspí Chloupka tím, že mu zahrají na flétnu. Poté je čeká kouzelnická šachovnice a další úkoly. Bohužel se Ron u šachovnice zraní, a proto s ním jde Hermiona na ošetřovnu, ale Harry jde dál. Nakonec v poslední místnosti potká učitele na obranu proti černé magii, ten se chce zmocnit kamene pro Voldemorta. Harry se pomocí zrcadla z Erisedu zmocní Kamene mudrců. Zjistí, že kámen mudrců nechce ukrást Snape, ale učitel proti černé magii. Nakonec v pravou chvíli přijde Brumbál, aby ho zachránil. Na konec školního roku Nebelvír vyhraje školní pohár.
Charakteristika jednajících postav: Harry byl statečný, protože se nebál Voldemorta. Voldemort byl zlý, protože zabil jeho rodiče.
Názvy deseti nejlepších kapitol: Chlapec, který zůstal naživu, Dopisy od Nikoho, Moudrý klobouk, V předvečer všech svatých, Zrcadlo z Erisedu, Nicolas Flamel, Nástupiště devět a tři čtvrtě, Famfrpál, Padacími dveřmi a ještě dál, Muž se dvěma obličeji.
Knihu bych doporučila Monice Kolářové, protože někdy čte dobrodružné knihy. Zaujala mě, protože je o kouzlení. Je určena pro čtenáře od 9 do 99 let i více.

Harry Potter a tajemná komnata

Napsala Joanne Kathleen Rowlingová.
Vydalo ji roku 2002 v Praze nakladatelství Albatros.
Kniha má 286 stran, četla jsem ji pět dní.
Druh literatury: dobrodružná a fantasy literatura
Deset nejlepších kapitol: Harryho nejhorší narozeniny, Doupě, Vrba mlátička, Nápis na stěně, Soubojnický klub, Mnoholičný lektvar, Přísně tajný deník, Tajemná Komnata, Zmijozelův dědic, Dobbyho odměna.
Harry je poslední týden prázdnin u Dursleových. Jeden večer má strýci přijít obchodník a Harry má za úkol být ve svém pokoji a dělat, že neexistuje. Harry je v pokoji a najednou se před ním objeví domácí skřítek. Skřítek se jmenuje Dobby. Řekne mu, že do Bradavic nemůže jet, protože ho tam čeká velké nebezpečí. Harry ho neposlouchá. Navečer si pro něj přijede Ron a jeho dva bratři George a Freed létajícím autem. U Weaslyových stráví poslední čas prázdnin. V Bradavicích se znovu otevře tajemná komnata a hodně studentů napadne bazilišek a oni znehybní. Harry s Hermionou a Ronem vyzkoumají, jak se dostat do tajemné komnaty, aby zachránili sestru Rona, Ginny, kterou unesl Tom Raddle, později Lord Voldemort. Harry zabije v tajemné komnatě baziliška a vysvobodí Ginny a zjistí, že umí mluvit hadí řečí, zničí první z viteálů Voldemorta.
Charakteristika jednajících postav: Harry je nebojácný, protože se nebojí zachránit Ginny a podruhé se postavit před Voldemorta. Hermiona je chytrá, protože vyluští, že je to bazilišek, kdo znehybňuje studenty. Ron je kamarádský, vyzvedne Harryho od Dursleových.
Knihu bych doporučila mému bratranci, protože si myslím, že by ho bavila. Kniha se mi líbila, je hezky napsaná a je dobrodružná. Je určena pro čtenáře od 9 do 99 let i více.

Konec času

Napsala: Wintersonová Jeanette
Kniha má 273 stran, četla jsem ji týden.
Žánr: dobrodružná, fantasy literatura.
Kniha je určena pro čtenáře od dvanácti let.
Vydal ji Knižní klub v Praze roku 2007.
Jedenáctiletá Silver dostala jméno podle Dlouhého Johna Silvera z knížky Ostrov pokladů, protože jeden z jejích předků byl také pirát. Rodiče jí zmizeli před čtyřmi lety za nevyjasněných okolností. Do rodinného sídla jménem Spletibor na Silver přijela dohlížet teta – zlomyslná a nevrlá paní Kolíbavá. Na Spletiboru čas plyne poklidně a stabilně jako odjakživa, ale ve světě kolem něj se dějí nevídané věci. Čas se zbláznil. Některé dny jsou kratší než jiné. Lidé se dostávají do časových pastí. Za časových tornád jedoucí autobusy, budovy a lidi mizí beze stopy neznámo kam a v přítomnosti se ocitají předměty z dávné minulosti. Městy se šíří občanské nepokoje, vlády jsou nuceny rychle jednat, ale nikdo neví, jak si s tím problémem poradit. Regalia Masonová jistá řídící Quanta chce lidem, kteří mají hodně času ho odebrat a prodávat ho těm druhým, kteří na to budou mít peníze. Hlavní role v této knížce připadne nic netušící Silver. Musí podniknout cestu do budoucnosti a získat hodinky, které se jmenují Strážce času. K získání hodinek jí pomůžou Navrátilci (lidé, co žijí třeba 200 let). Silver se dostane se svým kamarádem a Navrátilcem Gabrielem do jiné hvězdné soustavy, aby zachránila vývoj událostí v přítomnosti a na Zemi. Nakonec všechno dobře dopadne, Silver najde Strážce času a tak čas zase plyne dobře.
Některé kapitoly: Časové tornádo, Žába na prameni, Tempus Fugit, Všude půlnoc?, Navrátilci, Zvláštní setkání, Regaila Masonová, Benzinoví poníci, Komise, čas plyne, Jámy!, Cesta k Tower Bridge, Eisteinova linie, Audience u papeže, Hvězdná cesta, Černá díra, Rychlost světla, Nemocnice Betlém, Greennwich, Písčiny času, Strážce času, Spletibor.
Charakteristika jednajicích postav: Silver je nebojácná a statečná, najde strážce času. Navrátilci jsou hodní, pomohou Silver najít Strážce času. Regaila Masonová je nespravedlivá, bere lidem čas a prodává ho druhým.
Kniha se mi hodně moc líbila, vybrala jsem si ji, protože mně ji doporučil bratranec. Knihu bych doporučila všem páťákům, určitě by každého zaujala. Konkrétně Monice a Verče.