Dorota Špásová

Heidi děvčátko z hor

Podle Johanny Spyriové napsala Marie-Jose Mury.
Kapitoly: Heidi v horách, Heidi ve městě, Heidi se musí učit, Heidi hospodaří, Heidi ve Vysoké, Heidi a Klára se našli
Vysoko v horách je jedna malá ves. Jmenuje se Vysoká. Nedaleko žije starý dědeček Konrád. Jednoho dne se objeví jeho malá vnučka Heidi. Hejdi brzy pozná ovčáka Petra, s kterým zažije mnoho dobrodružství. Heidi se dostane do města, kde se seznámí s Klárou a stanou se z nich nejlepší kamarádky. Klára nemůže chodit a je na vozíčku. Spolu se naučí číst, psát a počítat. Když přijela Heidi domů, všichni ji přivítali. Za pár dní se u Heidi objevila Klára a zase byly spolu. Kláře se jednou rozbil vozík, a proto plakala. Nakonec ji Heidi a Petr naučili chodit.
Heidi byla milá a kamarádská. Děda Konrád byl pracovitý, protože spravil střechu. Petr měl rád ovečky a kozy. Klára byla chytrá a šikovná, protože uměla šít.
Tuto knihu bych doporučila Pavlíně Frošové, protože má ráda hory. Četla jsem ji dva týdny. Má sto stran. Je určena pro čtenáře od sedmi let.
Ilustrace: Marie-José Mury
České vydání Fortuna Print Praha 2005.
Literatura: příběh s dětským hrdinou
Kniha je zajmavá tím že se odehrává na horách. Zaujalo mne, jak při konci se Klára naučila chodit.

O králi Sedmilháři

Je to knížka patnácti kavkazských pohádek. Nejsou to obvyklé pohádky o dracích a princeznách. Pohádky se spíše podobají bajkám. Často v nich vystupují zvířata (O zajíci, O hloupém vlkovi, O kohoutovi), která mají lidské vystupování, chovají se jako lidé a ukazují nám různé lidské vlastnosti, ty dobré i ty špatné. Často lidskou hloupost (O hloupém vlkovi - maminka prasátek ho přelstila jmény svých prasátek Teplo, Závora, Čas). V Pyšné myši byla městská myš, která se vychloubala svým životem a zásobami lepší potravy nad polní myší. Ta měla jen pár obilných zrnek. Městská myš na polní myš vymyslela past, ale pak do ní spadla sama. Některé pohádky jsou také o lidech a jsou podobné našim pohádkám. O cibuličce se podobá příběhu naší Popelky. O Nejsovi Statečném se podobá pohádce Pět set jednou ranou. Pohádky o hloupých lidech - podobné příběhům z Kocourkova (O sedmi bosích strejcích).
O oslím vejci:
Muž Kirakos měl hrozně dlouhý nos a jeho žena, která vypadala jako sova, a oba byli velmi hloupí. Jednou jel Kirakos na bazar a tam se zastavil u Tatara, který prodával melouny. Kirakos melouny neznal. Tatar mu řekl, že to jsou oslí vejce a v každém je malý oslík. Kirakos mu dal všechny peníze, které měl. Při zastávce a odpočinku na cestě se mu meloun odkutálel za strom, kde se rozbil. A v té chvíli odtud vyběhl zajíc, který se tu schovával. Kirakos si myslel, že se už vylíhl malý oslík, ale zajíce nedohonil. Domů přišel s prázdnou.
Charakteristika: Kirakos byl hloupý, důvěřivý, nevzdělaný, protože dal Tatarovi všecky peníze. Tatar byl všímavý a byl to podvodník, řekl Kirakosovi, že je meloun oslí vejce. Další pohádky: Proč zajíci tak rychle běhají, O hloupém vlkovi, Pohádka o kabátu, Proč komáři pořád vesele tancují, Hloupá pohádka o oslím vejci, O Popelovi, Jak se stal mravenec královským rádcem, O Nesnajovi Statečném, Malá pohádka o pyšné myši, Cibulička, O králi sedmilháři, O Darmojedovi, který hledal štěstí, O kohoutovi, který přemohl krále, O sedmi bosích strejcích, Pohádka na rozloučenou.
Kniha má 95 stran. Ilustrace Pavel Sivko. Kavkazské pohádky vypravuje Jaroslav Tabel. V roce 1987 vydalo Lidové nakladatelství Praha. Kniha je určena pro čtenáře od šesti let. Knihu jsem četla pět dní.Knihu bych doporučila Báře, protože má ráda zvláštní pohádky.
Literatura: pohádky.

Já Baryk

Autor: František Nepil
Ilustrovala: Helena Zmatlíková
Vydalo nakladatelství Albatros Praha roku 1988.
Kniha je určena pro čtenáře od pěti let. Četla jsem ji dvanáct dní. Vybrala jsem si ji, protože mi jí doporučila sestra, která ji četla.
Kniha má 62 stran.
Kapitoly: Já Baryk a má vlaštovka, Já Baryk a můj srnec, Já Baryk a můj bažant, Já Baryk a má vrána, Já Baryk a mé sýkorky, Já Baryk a můj zajíc, Já Baryk a můj ježek, Já Baryk a můj čáp, Já Baryk a můj šnek, Já Baryk a můj slepýš, Já Baryk a můj krtek, Já Baryk a má žába.
Knížkou nás provází pes Baryk. Vypráví příběhy o zvířecích kamarádech, například o žábě, o srnci, o sýkorkách, o ježkovi, o krtkovi, o vlaštovce. Každý měsíc nás provází jeden příběh. Na všechno se dívá Baryk ze svého psího pohledu, který se dost často se liší od pohledu nás lidí. Tím se knížka podobá známému kocourku Modroočku. Například si myslí, že lov bažantů je vlastně letecký den, kdy se předhání myslivci. Baryk se cítí být záchranářem bažantů, kteří nedoletí. Baryk si také vytvořil legrační psí kalendář podle toho, co je pro něj v daném měsíci důležité. Například měsíc psích songů, měsíc opuštěných Baryků, měsíc chlupů, měsíc studeného kastrůlku. Líbil se mi příběh Já Baryk a mé sýkorky, který vypráví o lednu, který Baryk pojmenoval měsíc svěšené oháňky. Ten měsíc jsou totiž převážně doma a pejskové na ně musí venku čekat, a proto mají svěšenou oháňku. Baryk dělí lidi na ty, co mu rozvrtí ocas – ty co zná a na ty druhé, co mu zježí chlupy – cizí, například listonoš. a kvůli kterým je hlídací pes. A Baryk si myslí, že v lednu staví jeho pán druhou boudičku na hlídání – pro sýkorky a vedle Barykovy boudy. že z nich vychová malé psíky. Sýkorky ale vůbec nehlídají, když někdo přijde, rozlétnou se. Baryk je má ale rád, aspoň není na dvoře sám a nechává jim i něco v kastrůlku. Vypráví o všech druzích sýkorek – koňadra, modřinka, parukářka, úhelníček, mlynářka.
Charakteristika: Baryk je přátelský, dobromyslný, protože je ke všem hodný, každému se snaží pomoci.
Literatura: pohádkový příběh
Knihu bych doporučila Báře Maškové, protože se podobá jejímu oblíbenému deníku kocourka Modroočka.

Mach a Šebestová

Napsal Miloš Macourek
Ilustroval Adolf Born
Vydalo nakladatelství Albatros Praha roku 1989.
Kniha je určena pro čtenáře od šesti let. Četla jsem ji deset dní. Má 230 stran.
Literatura: pohádkový příběh
Kapitoly: O tom jak Mach a Šebestová získali utržené sluchátko, O tom jak Mach a Šebestová jeli s Jonatánem na školní výlet, O tom jak Mach a Šebestová získali škole vzácnou názornou pomůcku, O tom jak Mach a Šebestová vyléčili Kropáčkovi angínu, O tom jak Mach a Šebestová šli s celou třídou do zoologcké zahrady, O tom jak Mach a Šebestová obohatili biologický kroužek, O tom jak Mach a Šebestová učili Jonatána vzornému chování, O tom jak Mach a Šebestová podstoupili opět pro kamaráda, O tom jak Mach a Šebestová ovládli přírodní zákony, O tom jak Mach a Šebestová pomáhali vypátrat zloděje, O tom jak Mach a Šebestová hlídali dítě, O tom jak Mach a Šebestová zachránili sluchátko a s ním i celou školu.
Jeden z příběhů vypráví o tom, jak kamarád Kropáček dostal angínu. Paní učielka dětem oznámila, že příští den pojedou na výlet. Machovi a Šebestové bylo líto, že by se jejich kamarád výletu neůčastnil a rozhodli se, že mu pomůžou. Zase se pomocí sluchátka zmenšili na velikost bacilů a šli s nimi bojovat. Když kamarád Kropáček usnul, opatrně mu vlezli do pusy a tam na ně číhaly první bacily, které museli porazit. Jonatán je kousal do nohou, Mach je mlátil kladívkem a píchal vidličkou a Šebestová se oháněla kbelíkem a Kropáčka z toho pěkně škrábalo v krku. Na radu pana doktora se napil citronového čaje a bacily i s Machem, Šebestovou a Jonatánem sklouzli do žaludku. Báli se, že se utopí jako bacily, ale zachránila je loďka - rohlík, na který vylezli a dopluli až ke stěně, po které se vyškrábali nahoru. V ústech vydrhli jazyk od kousanců. Když přijel pan doktor, kouknul se Kropáčkovi na jazyk a řekl mu, že je zdravý jako rybička. A Kropáček jásal, že může jít zítra do ZOO.
Knihu jsem si vybrala, protože jsem viděla film, který se mi moc líbil. Doporučila bych ji Páje Frošové, protože má napínavý děj a moc hezké obrázky. V textu mě zaujalo, že Jonatán byl vždycky s Machem a Šebestovou.
Charakteritika postav: Mach je odvážný, protože chtěl zachránit Kropáčka. Šebestová je chytrá, protože vymyslela, jak pomoct Kropáčkovi. Jonatán je nebojácný, protože bojoval s bacily jako o život.

Mio, můj Mio

Napsala: Astrid Lindgrenová
Ilustroval: Dušan Kállay
Vydalo nakladatelství Albatros Praha roku 2004.
Kniha je pro čtenáře od šesti let, má 99 stran.
Četla jsem ji dva týdny. Vybrala jsem si ji, protože jsem ji dostala pod stromeček.
Literatura: fantazijní pohádkový příběh
Názvy kapitol: Poletím dnem a nocí, V růžové zahradě, Miramis, Hvězdy se radují, když jim někdo hraje, Studna jež za večera šeptá, Putování Temným lesem, Začarovaní ptáci, V mrtvěm lese, Nejhlubší jeskyně v nejčernější hoře, Železný dráp, V životě jsem neviděl tak nebezpečný meč, Mio, můj Mio!
Kdo je Mio? Sám nositel tohoto zvláštního jména to dlouho netušil. Bosse žil devět let u svých pěstounů ve Stockholmu. Jednoho večera se stalo něco, co jeho život naprosto změnilo. Po příchodu do divukrásné země v Daleké dálce se chlapec dozvěděl, jak se jmenuje a kdo je jeho otec. Ale čeká ho nebezpečná cesta do země na Konci světa, kde žije zlý rytíř Kato. A královský syn Mio je ten, kdo musí zachránit zemi i lid. A proto se tam vydá na jeho koni Miramis a rytíře přemůže. Tím zachrání mnoho unesených a zakletých dětí ze země v Daleké dálce. Po návratu k otci jsou všichni moc šťastní. A vědí, že už je nečeká další nebezpečí.
Charakteristika postav: Mio je odvážný, hodný, protože zachránil lid.
Knížku bych doporučila Elišce Horákové, protože je v ní mnoho dobrodružství, které by ráda zažila. V textu mě zaujalo že Bosse se vlastně jmenuje Mio.

Děti z Bullerbynu

Napsala: Astrid Lindgrenová
Ilustrovala Helena Zmatlíková.
Vydalo nakladatelství Albatros Praha roku 1981.
Kniha je určena pro čtenáře od šesti let, četla jsem ji měsíc a půl. Má 265 stran.
Knihu jsem si vybrala, protože jsem četla od Astrid Lindgrenové i jinou knížku, která mě velmi zaujala.
Literatura: příběh party dětí
V textu mě zaujalo, že měli ve škole pouze jednu paní učitelku.
Kapitoly: Kolik je nás dětí v Bullerbynu, S bratry je jenom trápení, Moje nejkrásnější narozeniny, Když nám skončila škola, Jednotíme řepu a dostaneme koťátka, Jak Olle dostal psa a dalších 37 kapitol.
Děj se odehrává na švédském venkově asi před 40 lety. Zavede nás do vesničky Bullerbynu se třemi statky. Mellangardnu, ve kterém bydlí holčička Lisa a také její bratři Lasse a Bosse. V Norrgardenu bydlí kamarádky Lisy. Jmenují se Britta a Anna. V posledním statku Sörgardenu bydlí Olle a malá Kerstin. Všechny děti chodí do školy ve Storbynu. Je to pěkný kus cesty, než se tam pěšky dostanou, je to jejich každodenní dobrodružství. Cestou si povídají, nebo hrají hry, ale na zpáteční cestě se opravdu loudají. Zažijí vánici a chumelenici. V Bullerbynu mají také zvláštní zvyky, třeba na Velikonoce si nenápadně na sebe, navzájem na záda věší lístečky. Na lístečky píší legrační text o daném člověku. Děti si navzájem pomáhají, třeba když si Olle nechtěl nechat vytrhnout zub, kamarádi mu ho vytrhli pomocí provázku uvázaným ke dveřím.
Charakteristika postav: Lissa a Anna jsou přátelské a hravé, protože si rády hrají s panenkami. Britta je hodná, protože pomáhala Lisse a Anně udělat poštu mezi svými okny. Lasse je vynalézavý, protože vynalezl různé věci, třeba samovypínač. Bosse je sběratel, jelikož sbíral ptačí vejce. Olle je starostlivý, protože se bál o Kerstin, když ji hlídala Anna a Lisa. Kerstin je roztomilá tím, že je malinká.
Knihu bych doporučila Elišce Horákové, protože má ráda příběhy dětí.

Kluci, holky a Stodůlky 1

Napsala: Eva Bernardinová
Ilustrovala: Alena Ladová
Vydalo nakladatelství Albatros Praha roku 1986.
Kniha je určena pro čtenáře od devíti let. Má 222 stran, četla jsem ji jeden měsíc s přestávkami.
Knihu jsem si vybrala, potože mi ji doporučila mamka, která ji také četla. V textu mě zaujalo, že měli ve Stodůlkách dětský domov. V knize mě zaujaly černobílé obrázky.
Literatura: dětský příběh
Kapitoly: Našinci a příroďáci, Čarodějnice, Narozeniny, Zlodějíček, Kam do šestky?, Váš syn je neukázněný, Anička bez bot, Dědova škola, Anička se bojí ráda, Příroďáci zase otravují, Špatný obchod, Dětský den ve Studůlkách, Ahoj, prázdniny!
Knížka popisuje život během jednoho školního roku, především Honzy a Aničky, hlavních hrdinů a jejich kamarádů. Nejlepší kamarádi Honzy jsou Pepík a Láďa a také některé děti ze třídy, s kterými si užívá mnoho legrace. Třeba jednou měl Honza narozeniny a pozval Láďu, Pepíka a také Evu. První přišla Eva, chvíli po ní i Láďa, ale Pepík nepřicházel. Honza poslal Aničku, aby zašla k Pepíkovi domů a zeptala se, proč nejde. Anička přišla se zprávou, že se Pepík kouká na film a že za půl hodiny příjde. Honzu napadlo, že si půjčí od maminky vypitou flašku od vína a skleničky a že budou dělat opilce. Za půl hodiny přišel Pepík a maminka Honzy ho poslala za ostatními. Když otevřel dveře, všichni dělali opilce, ale Pepík si myslel, že to dělají doopravdy. Když zjistil, že to jen hrají, tak se začali všichni moc smát.
Celá tato knížka je plná legračních příběhů o rodině Voříškových.
Charakteristika postav: Anička je bojovná, protože se snažila vyhrát závod na koloběžkách. Honza je nápadítý, protože vymyslel mnoho legrace.
Knihu bych doporučila Pavle Tvrzické, protože si myslím, že by ji mohly zaujmout legrační příběhy.

Myši patří do nebe ...ale jenom na skok

Napsala: Iva Procházková
Ilustrovala: Markéta Prachatická
Vydalo nakladatelství Albatros Praha roku 2006.
Literatura: pohádka
Knihu jsem si vybrala, protože jsem ji dostala k svátku od mamky. Má 103 stran, četla jsem ji den a půl. Je pro čtenáře od sedmi let. V textu mě zaujalo, že čas v nebi neubíhal. V knize mě zaujal obrázek, na kterém byl znázorněn kolotoč.
Tato kniha nemá kapitoly je to jeden příběh.
Myška Šupito se snažila utéci lišákovi Bělobřichovi, který ji neustále honil. Jednou ji takhle honil a ona se otočila, aby se podívala, jaký má náskok. Ale to byla chyba, škobrtla o zátku od piva a padala a padala. Náhle vidí svoji sestřenici Žerebrouky a strýčka Šmajdu, kteří jsou mrtví. Po chvíli zjistí, že i ona umřela. Strýček a sestřenice tam jsou, aby ukázali myšce Šupito cestu na místo, kde se jí bude líbit a kam patří každá správná myš. Pak ji popadnou za tlapky a stoupají vzhůru. Šupito je udivená, jak to že letí? Ale to už ji nezajímá, protože má dost starostí s mlhou, která se zničehonic objevila okolo ní. Udiveně kouká na jezero, kde ještě před chvílí byla mlha. Strýček ji říká, že je to jezero Rozloučení. Nastoupí na loďku a plují přes něj. Konečně dopluli na druhý břeh a tam vidí frontu zvířátek, která se táhne ke Kozí bráně. Myška Šupito se musela rozloučit se sestřenicí a strýčkem, kteří ji doteď doprovázeli. Šupito se zařadila do fronty. Konečně na ni došla řada. U brány stála koza a listovala v zelí. Koza se s Šupito chvíli vybavovala a pak jí dala do ruky mýdlo a ručník a poslala ji do koupelny jako všechny ostatní. Koupelnu nebylo lehké najít, ale Šupito se to podařilo. Sice neměla ráda vodu, ale s pomocí krokodýla se přece jen umyla. Po umytí byla krásně průzračná. Náhle se objevila v jeskyni, kde bylo plno zábavy - houpačky, které zbožňovala, kolotoče, klouzačky a trampolíny. Z ničeho nic zahlédla Bělobřicha. Už od malinka z něj měla strach, ale teď ještě víc, i když věděla, že v nebi nemá nikdo hlad. Jakmile ho její oči zbystřily, začala utíkat, ale bylo to houby platné, protože ji po chvíli chytil a sevřel v tlapce. Donesl ji na heřmánkový palouk a tam ji pustil. Na paloučku ji řekl, jestli by s ním nechtěla kamarádit. Ale Šupito napoprvé odmítla, protože ještě neviděla, že by myš kamarádila s liškou. Bělobřich pomalým krokem odešel, byl smutný. Šupito se po chvilce rozhodla, že s ním bude kamarádit a doběhla ho. Od této chvíle byli kamarádi. Vše dělali spolu, houpali se, skákali i klouzali. Jednou jeli na lanovce a tam dostali pozvánku do kina. Kino byla velryba, do které se vešlo a každý si sedl do jedné kabinky. Každému se promítal film o jeho životě. Šupito i Bělobřich se chtěli vrátit na svět. Ale nevěděli, že si každý přeje být někým jiným. Bělobřich si přál být myšákem a Šupito liškou. Zjistili to až na parníku, který vezl zvířátka na zem. Bělobřich měl o Šupito strach, že nestihne parník, protože mu řekla, že se jde rozloučit s kozou a nevracela se. Šupito se s kozou rozloučila a šla na parník. Chvíli jí to trvalo, než Bělobřicha našla. Stál úplně v rohu na palubě a koukal do moře. Pak jí řekl svůj nápad, jak by chtěl být myšákem a to Šupito zarazilo, protože ona si přála být liškou. Také mu to řekla. Jejich rozhovor slyšela stará křepelka a řekla jim, že se jejich přání nemusí splnit. Pak se okolo nich z ničeho nic objevila taková mlha, že na sebe neviděli a volali: „Šupitó nebo Bělobřichu!“ A pak jen ticho... Jejich přání se ale vyplnilo Šupito se stala liškou a Bělobřich myšákem. Teď spolu vyvádějí po lese, houpají se nad močálem a jsou šťastni. A nakonec řekla Šupito Bělobřichovi: „Nebe je bezva ale jenom chvíli.“
Charakteristika postav: Šupito je kamarádská, protože s Bělobřichem nakonec kamarádila. Bělobřich se bál o Šupito, a proto je starostlivý.
Knihu bych doporučila Elišce Horákové, protože si myslím, že by jí mohla zaujmout tak jako mě.

Kluci, holky a Stodůlky 2

Napsala: Eva Bernardinová
Ilustrovala: Alena Ladová
Vydalo nakladatelství Albatros Praha roku 1981.
Kniha je určena pro čtenáře od jedenácti let. Má 266 stran, četla jsem ji dva měsíce s přestávkami.
Knihu jsem si vybrala, protože jsem četla první díl. V textu mě zaujalo, jak slavili svatbu. V knize se mi líbila kresba pokojíčků Aničky a Honzy.
Literatura: dětský příběh
Kapitoly: Poslední den prázdnin, Miminko, Alžbětka spí!, Nejlepší kamarádky, Vorydou, Poustevna, Honza radí rád, Telata, Ve Lhotce to zase praská, Veselé vánoce!, Masopust, Soutěž masek, Zamilované Stodůlky, Taneční revue, Pokojíčky, Janci, Svatba.
Tato kniha vypráví o rodině Voříškových stejně jako v prvním dílu. Honza a Anička jsou již starší. Honza chodí do osmé třídy a Anička do páté. Nejvíce se mě líbila kapitola Alžbětka spí, která se odehrávala v prostředí školy, kam chodil Honza. Alžbětka byla malá dcera paní učitelky Adamové, která učila Honzovu třídu. Jednoho dne přišel pan inspektor do školy a co nevidí, všude je ticho dokonce i v šesté třídě, kde je obvykle rušno. Pomalým tempem se dostane až ke vchodu do sborovny, na dveřích vidí cedulku s nápisem: ,,Alžbětka spí”. Napadlo ho, že je divné, aby žákyně ve škole spala. Nedočkavě otevřel dveře sborovny, aby se přesvědčil kdo je ta Alžbětka. Nedočkavě se ptá soudružek učitelek, co to má znamenat. Paní učitelka s prstem na ústech potichounku říká: ,,Pšššt”. A odstrkuje pana inspektora ke schodům. A tam mu řekne, že je to dcera paní učitelky Adamové a že dalo dost práce, nežli usnula. Pak pan inspektor radši odešel, aby nevzbudil malou. Honza říkal mamince doma, že paní učitelka má miminko Alžbětku. Zaslechla to i Anička a hned přišla k mamince a řekla jí, že by chtěla mít malinkého sourozence. Ale maminka řekla, že ne, že je na to moc stará.
Charakteristika postav: Anička je hodná, protože když nemohla hlídat vlastní sourozence, chodila hlídat aspoň Leničku Konopáskovou. Honza je milý, protože byl potichu, když Alžbětka spala.
Knihu bych doporučila Pavle Tvrzické, protože jsem jí doporučila první díl, který navazuje k tomu to druhému.

Nejkrásnější pohádky o vodnících a mořských bytostech

V knize se ukrývá osm pohádek o vodních bytostech z pokladů našich a světových pohádkářů Boženy Němcové, Beneše Methoda Kuldy, Eduarda Petišky, Jaromíra Jecha, Zdeňky Psůtkové, Vladislava Stanovského a Jana Vladlislava, Bratří Grimmů, Hanse Christiana Andersena.
Vydalo ji nakladatelství Albatros Praha v roce 2000.
Knihu ilustrovala Viktoria Ban-Jiránková.
Má 89 stran a četla jsem ji dva týdny.
Literatura: pohádky
Knihu bych doporučila čtenářům od osmi let.
Názvy pohádek: O krajánkovi a vodníkovi, O vodní víle, Mořská ženka, O hastrmankách, Vodní paní, Egle, Za kmotřičku u vodníka, O rybářské dívce a mořském muži.
Moc se mi líbila pohádka Za kmotřičku u vodníka. Tato pohádka vypráví o ženě, která žala obilí na poli. Z ničeho nic k ní přihopsala velká žába. Žena se jí bála, a snažila se ji od sebe odehnat. Povedlo se jí to, až když žabce slíbila, že jí půjde za kmotřičku. Jednoho dne k ženě přišla neznámá osoba a žena hned poznala, že je to vodníkova žena. Vodnice řekla: "Tys mi slíbila, že mi půjdeš za kmotřičku a jestli ne, tak se ti zle povede!” Žena chtíc i nechtíc šla s vodnicí. Když přišli k rybníku, vodnice šlehla prutem, voda se rozestoupila a obě vešly dovnitř. Spatřila tam krásnou světnici a vodniččino nemluvňátko, jehož se měla stát kmotrou. Po obřadě se chystala žena odejít. Vodník jí řekl, že jí dá na cestu dar jako poděkování za prokázanou službu, a nasypal jí do zástěry trochu smetí. Žena si říkala, že má aspoň na zátop. Když vyšla z vody, vysypala smetí na břeh a šla domů. Doma chtěla zástěru sundat, ale cosi cinklo o zem, byl to drahokam. Teprve teď ženě došlo, že jí vodník bohatě odměnil. Žena běžela k rybníku kde smetí vysypala, ale drahokamy už tam nenašla.
Charakteristika postav: Žena se bála žáby, ošklivila se jí (byla pro ni symbol ošklivého, nečistého zvířete, kterého se lidé štítí) a nevěřila jí, byla nedůvěřivá. Vodnice byla vytrvalá, protože ženě nedala pokoj, dokud jí žena neslíbila kmotrovství. Vodník byl štědrý, protože ženu bohatě odměnil.
Knihu jsem si vybrala, protože mi ji doporučila sestra. Zaujal mě popis mořské čarodějnice. Její obrázek se mi líbil. Doporučila bych ji Báře, protože má ráda pohádky Bratří Grimmů.

Dívka s ohněm aneb klub čarodívek je otevřený I pro tebe!

Napsala Šárka Jínová.
Vydalo nakladatelství Petra v Praze roku 2008.
Kniha je určena pro dívky od devíti let.
Žánr: dívčí literatura
Kniha má 125 stran. Četla jsem ji pět dní.
Knihu jsem si vybrala, protože jsem ji dostala na konci čtvrté třídy za odměnu.
Kapitoly: Vilma a její starosti, Pověst o Zakovi, Vilmin květnový horoskop, Výlet do Nesvěta, Školní výlet, Vítězství, Konec školního roku, dále jsou už jen triky a testy.
Kniha je zajímavá tím, že základní příběh dívky Vilmy se prolíná s popisem jejich snů a příběhů z dávných časů a s řadou zajímavostí s horoskopy, hádankami, návody na přípravu osobních amuletů, jídel – pro pobavení, ale někdo je i vyzkouší.
Vilma je obyčejná dívka jako my. Chodí do čtvrté třídy, má své kamarádky – hlavně Anetu a Elišku i své nepřátele dívku Hanu a jedno velké trápení, podle kterého se knížka jmenuje. Na levé tváři u ucha má rudý flek, zvaný oheň. Dřív Vilmě asi tolik nevadil, ale jak dospívá, začíná se za něj stydět, maskuje ho mejkapem a krémy. O svém problému napsala i do holčičího časopisu, ale moc ji neporadili, ať prý je ráda, že není slepá,nebo chromá, že tohle nic není. Navíc uveřejnili její jméno a celá třída se jejím problémem baví, nejvíc Hana, proto se s ní popere. Vilma se stydí a ani s hodnou třídní o tom nechce mluvit. Přitom se potkává s Matějem, deváťákem, který se Vilmě líbí a který přišel vyřídit pozvání Vilmy na atletickou soutěž. V zimě objevili velcí kluci (sedmáci až deváťáci) zábavu koulovat a omývat mladší holky a jednou z téhle situace Vilmu a její kamarádky zachránil právě Matěj, který viděl, že už mají dost. Od té doby na něj ráda občas nečekaně narazí. Vilma má fajn rodiče i bráchu Radka. Často si o všem rádi povídají večer u ohně v jejich starém tajemném domě. Radek jim řekne o Vilmině příhodě s časopisem a rodiče si uvědomí, že Vilma dospívá a že jí její znamení může začít víc vadit. Povídají si o tom a maminka dává Vilmě řešení – možnost laserového ošetření u lékaře, dohodnou se o prázdninách. V další kapitole s Vilmou zažíváme její sen, velké dobrodružství. Vilma se ocitne na hradě a od tajemného muže dostane úkol má zachránit prince, který je velmi podobný Matějovi. S nasazením všech sil princovo srdce ukryté na vysoké zdi získá. Vilma je totiž velmi citlivá, ráda sní i vymýšlí si příběhy, ráda poslouchá příběhy dávných dob a cítí se na své předky v jejich domě u staré lípy napojená. V jejich domě totiž žil zvláštní muž jménem Zak, který lidem pomáhal. Radek, Vilmin brácha, Vilmu přesvědčí, ať nechodím na operaci. Její znamení je její zvláštnost, na kterou má být pyšná, je to kus jí samé, bez něj by to nebyla ona. Vilma cítí svojí zvláštnost, odlišnost, ale spíš ve vnímání jiných věcí. Třeba na školním výletě – navštíví hrad Helfštýn, který vlastně Vilma zná ze snu. Provádí je tajemný kastelán, vypráví zajímavé příběhy o tom, že na hradě se scházejí dodnes lidé s tajemnými silami, čarodějnice a že tu vybírají své následovnice – kdo usedne do kamenného křesla a spadne mu do klína květ, ten k nim patří. Děti zažijí dobrodružnou noc odvahy na hradě – přespávají tu totiž a Vilma usedne na stolec a opravdu jí spadne květ, je označena za čarodívku... Už ví, že ke spoustě věcí, které chce, ji stačí hodně chtít a přát si to i něco pro to udělat, stát si za svým, nebát se. Tak se jí nakonec podaří i dobře se umístit na atletických závodech a sblížit se s Matějem.
Charakteristka postav: Vilma je trochu samotářská, protože se cítí být odlišná svým znamínkem. Matěj je kamarádský, snaží se Vilmě pomáhat a chránit ji. Hana je zpočátku k Vilmě nepřátelská, Vilma ji nanávidí, ale časem se spřátelí.
Knihu bych doporučila Pavle, protože by se jí mohl líbit současný a přitom neobvyklý děj. Určitě Pavlu zaujme řada testíků, které si jistě ráda vyzkouší.

Rodiče jsou taky lidi

Autorkou této knihy je spisovatelka Stefanie Zweigová.
Tuto knihu ilustroval Vratislav Hlavatý.
Vydalo ji nakladatelství Albatros Praha roku 2005.
Literatura: dívčí román
Kniha má 125 stran a četla jsem ji měsíc a půl.
Je určena pro čtenáře od deseti let.
V knize mě zaujal pes Bello. V textu mě zaujal Lízin útěk z internátu.
Knihu jsem si vybrala, protože jsem se zhlédla ve své starší sestře.
Líza je holčička jejíž maminka a tatínek jsou herci. Tatínek s nimi nebydlí, protože jezdí natáčet, maminka je skoro pořád v divadle a o Lízu se stará chůva Pomněnka. Líze se nelíbí v její škole, protože se jí kamarádky stále vyptávají na to, co měla její maminka (Maja May) na sobě při představení nebo kolik párů bot má doma. Lízu velmi mrzelo, že všichni tak obdivují její maminku a ta přitom nemá na Lízu čas. Líza by chtěla mít úplně normální maminku, a proto si k jedenáctým narozeninám raději přeje jít do internátu, kde nebude nikdo znát její mámu. Maja May z toho byla trochu smutná, ale Líze vyhověla. Teta Dora jim doporučila Dolomitskou školu. Tato škola je pouze pro dívky. Zde se seznámila s mnoha děvčaty. V pokoji spí Líza s Andělou, Markétou, Annou, Marion a s Johankou. V této škole nejsou telefony, a tak se tu musí psát domů dopisy. Líze se to nejprve oškliví, ale pak se z ní stane skoro spisovatelka, když píše mamince, popíše minimálně tři stránky. Paní ředitelka se příjmením jmenuje Bedlmanová a říká se jí Bedlo, také má psa Bello. A jedné moc hodné učitelce přezdívají Sůva. V Dolomitské škole nosí všichni stejné oblečení. Navrch mají zástěrku, kterou si vlastnoručně vyšívají. Škola Líze docela jde a diví se, že při testu si třeba Sůva normálně odejde do sborovny a nikdo z holek si tam neradí. Líza se tam skamarádí Johankou a Leem. Líza chce udělat ve škole rozruch, a tak se chystá utéct. Sůva ji ale zdrží a řekne jí, že ji má navštívit tatínek. Líza tatínka nevidí tak často, a tak s útěkem ještě počká. S tatínkem se vydají na dlouhou cestu do hor. Tatínek jí po cestě recituje básně a srandovní verše. Dojdou až na kopec Zlatou Almu, kde bývá její kamarád Leo každoročně u tety. Líza na tento krásný den s tatínkem velmi vzpomíná a chce si ho zopakovat a utéct. Pokusí se zlákat k útěku Johanku, ale nakonec jde Líza se psem Bello. Líze se podaří dokonce stopnout auto, nakonec pokračují pěšky. Cesta byla namáhavá a dlouhá, už se stmívalo a oni tam ještě nebyli. Začala bouřka, obě promokly, měly hlad a žízeň a Bello si ještě k tomu poranil tlapku. Potom upadla i vysílená Líza a když chtěla vstát, začala ji ukrutně bolet noha. Dala se do breku a snažila se i s Bellem volat o pomoc. Po asi půl hodině se k ní dostali záchranáři. Odnesli ji na nosítkách na Zlatou Almu. Tam jí teta Růža uložila a Líza prospala celou neděli. V pondělí ráno se málem propadla studem za to, že se takhle zřídila. Teta Růža jí dala najíst a strýc Rudolf ji vysadil na koně a jeli dolů. V Brixenu na ni čekala ředitelka. Nasedli do auta a jeli do školy. Líza si myslela, že ji vyhodí ze školy, ale nevyhodila. Líza musela na marodku. Sotva se probudila, tak jí dala sestřička injekci, po které usnula. Lízu ke konci přemluví, aby hrála Káču v divadelní hře. Nečekaně zbystří její maminku mezi diváky. V divadelní hře hraje Líza hlavní roli, ale vše se podaří. Johanku vezmou s sebou na prázdniny do Hamburku. Pro Lízu je těžké rozloučit se s ostatními. Ale ví, že se v Dolomitské škole mnoho naučila, hlavně to, že je lepší mít nějaké rodiče než žádné.
Charakteristika postav: Líza je zvláštní tím, že se jí nelíbí život celebrity, o jakém většina lidí sní, a chce být obyčejnou dívkou, chce být sama sebou. Tatínek Lízy je komik, protože dělá legraci. Johanka je kamarádská a pravdomluvná, protože nedokáže lhát. Leo je hodný a pracovitý, protože přebral všechnu zodpovědnost za tatínka, který mu zemřel. Bello je chytrý a hodný, protože pomáhal Líze.
Knihu bych doporučila všem svým kamarádkám, nikoliv klukům, protože je to moc hezký a napínavý dívčí příběh. Konkrétně Páje Frošové, protože má ráda psy.

Princ v zeleném království

Napsal: Josef Hanzlík
Ilustrovala: Jana Sigmundová
Tuto knihu vydalo nakladatelství Albatros pro děti a mládež, v Praze roku 1971. Je určena pro čtenáře od sedmi let. Četla jsem ji tři dny. Má 114 stran.
V knize mě zaujaly básničky a písničky. V textu mě zaujala zvláštní jména a příjmení.
Literatura: pohádka
Knihu jsem si vybrala, protože mě zaujal úvodní obrázek a její název.
Kapitoly: kdo je Loudálek, podivné kukátko, v království zeleného chrliče, květáková slavnost a létající schody, království hrad Potentátov, překvapení u brány, konečně za bránou, mistři a ostatní dvořané, slavnostní svačina, Loudálkův úspěch v recitaci, gramofon, klasické a moderní tance, v patách šnekovi, zloděj koní, rákosová zahrada, botanické zahrady a nejkrásnější hodiny, pohádka o Rampoušku, Loudálek zvážní, královna Černá Labuť, příběh o zemi vzdáleného slunce, sasanky a čokoládové domino, kaktusy se bouří, samozvaný král, Loudálkova lest a vítězství, samá sláva, slavnostní proslov a rozloučení, Loudálek je zase doma, co bylo v obálce.
Kniha vypráví o království, v kterém už král dlouho nevládne. Žije tam se svou manželkou a svým synem, kterému přezdívají Loudálek. Podle jeho jména jistě poznáte, jaká je to povaha, no zkrátka se velmi rád loudá. Jednou když se takhle loudal zahradou došel až ke kašně. V té kašně stál Chrlič a chrlil vodu. Loudálek si sním začal povídat a Chrlič ho pozval do svého království. Podal mu kukátko (kaleidoskop), v kterém byla všechna sklíčka zelná. Loudálek se tomu nejprve velmi divil, ale pak se do něj dlouze zadíval přitom myslel na zem Chrliče. Chvíli se mu motala hlava, ale pak se objevil v království Chrliče. Uvítala ho tam náramná vůně květáku, protože zrovna byla květáková slavnost. Loudálek chtěl ochutnat, ale létající rybky mu řekly, že nemůže. Poté šel k hradu Potentátov, kde ho přivítal král, ale měli potíže s vraty, byla už stará a nechtěla se otevřít. Potom zazněla krátká zvonkohra, a král Loudálkovi představil své poddané a služebné. Následovala svačinka a všichni se museli přesunout do svačinového sálu. Po svačině se tančilo. Potom šli do zahrady, kde dal král na cestu šneka, za kterým šli. Jelikož je šnek loudavý, nemuseli spěchat. Potom přišli ke kašně a král vypnul vodu, voda se vypustila a z kašny se vynořila brána. Král i s Loudálkem do ní vešli. Byla tam nádherná zahrada, Loudálkovi se tam moc líbilo. Král mu také ukázal leknínové hodiny. Říkal, že jsou naprosto přesné, vstává podle nich i Slunce. Potom zavedl král Loudálka do Sluneční věže, kde vyprávělo Slunce pohádku o Rampoušku. Král zavedl Loudálka také do království jeho ženy, královny Černé Labutě. Královna vyprávěla Loudálkovi o svojí zemi. Potom si šli všichni do zámku, namísto služebných tam byly vodní sasanky. Zahráli si společně čokoládové domino. Když byli v tom nejlepším, přiběhl jeden služebný z Potentátova a řekl jim, že se na ně chystá armáda kaktusů. Loudálek přemýšlel, jak se jich zbavit. Loudálek nakonec přece jen něco vymyslel. Udělali most z balónků a kaktusy se na něj nahrnuly, jenže jejich bodliny balónky propíchly a kaktusy spadly do jezírka a utopily se. Královna i král byli šťastní, že Loudálek kaktusy přelstil. Slavilo se, ale Loudálek musel domů, a tak mu dali na památku obálku. Loudálek se opět podíval do zeleného kukátka a přitom myslel na svoji zem. Zamotala se mu hlava, ale za chvilku seděl na lavičce u kašny. Honem vyskočil a běžel domů. Ráno, když se oblékal, všiml si, že má něco v kapse. Vytáhl to. V ruce držel obálku, když ji otevřel, bylo v ní zelené kukátko a semínka. Šel za zahradníkem a zeptal se ho, co to je za semínka. Zahradník mu řekl, že to jsou semínka trávy. Loudálek pochopil. Dali mu je, aby nikdy nezapomněl na zemi krále Chrliče.
Charakteristika postav: Loudálek je chytrý, jelikož přelstil kaktusy svou chytrostí, král Chrlič přezdívaný zelený je hodný, protože dal Loudálkovi možnost podívat se do jeho království.
Knihu bych doporučila všem, kteří mají rádi pohádky a rádi je čtou. Konkrétně Markétě Řezáčové, protože se dobře čte, jsou v ní hezké obrázky a je legrační.

Dřevorubecké pohádky

Napsal Ivo Stehlík.
Ilustrovala Slávka Štrbová.
Vydalo nakladatelství Stehlík ve Volarech roku 1999.
Literatura: pohádky
Kniha je určena pro čtenáře od sedmi let. Četla jsem ji týden. Má 78 stran. V textu mě zaujalo, že všechny pohádky pocházejí z Šumavy. V knize mě zaujalo, že jsou některé pohádky poučné.
Jak vodníku Žbluňkalovi uplavalo velké prádlo. Tato pohádka vypráví stejně jako všechny ostatní o starých časech. Vodník Žbluňkálek se přestěhoval do malé říčky v horách, ale v nevhodný den, protože zrovna bylo plavení dřeva. Žbluňkálek si dal vyprat prádlo, ale na neštěstí mu uplavalo. Lidé, kteří dřevo plavili, si toho všimli, a proto vodníka pozvali na pivo (jako omluvu). V hospodě po něm zůstala louže, která nikdy nešla vysušit. A tak jim to tam zůstalo na památku.
Charakteristika postav: Vodník je nevšímavý, protože si nevšiml, že se zrovna plaví dřevo. Dřevorubci jsou hodní, protože se s ním chtěli udobřit.
Jak Ohniváč pomohl ženským zapálit ohně. Ženy šly do lesa a uviděli u cesty ohnivého mužíčka. Jenomže nehořel. Jedna z žen vytáhla sirky a ohniváče zapálila. Řekl jim, že až jim nepůjde něco zapálit, tak ať třikrát zapískají. Ženy na louce kam došly, chtěli zapálit chrastí, jenomže se jim to nedařilo. A proto zavolali Ohniváče a on jim to na oplátku zapálil.
Charakteristika postav: Ohniváč je vděčný, protože se ženským odvděčil. Ženy jsou pomocnice, protože ohniváče zapálili.
Jak dřevorubci vystrašili hejkala. V jednom lese strašil hejkal. Parta dřevorubců se na něj domluvila, protože se kvůli jeho strašení lidé báli chodit do lesa. Dřevorubci šli nejprve na pivo, aby si zvedli náladu. Poté se vydali směrem k lesu. Hejkala nakonec vystrašili velkým strašidlem, které si sami vyrobili.
Charakteristika postav: Hejkal je strašpytel, protože se bál vyrobeného strašidla. Dřevorubci jsou chytří, přelstili hejkala.
O pavoučím mužíčkovi. Byl jednou jeden dřevorubec a ten si vyšel na louku. Tam uviděl mužíčka, který mu řekl, že když splní tři úkoly, tak že mu dá polovinu z výdělku. Muž všechny úkoly splnil, kromě posledního. Ve všech úkolech měl prodávat pavoučí látku. První dva se mu velmi podařily, ale při třetím mu výdělek ukradli dva hoši. Mužíček mu pomohl, ale dal mu méně peněz.
Charakteristika postav: Dřevorubec je nepozorný, protože si utržené peníze nehlídal. Mužík je spolehlivý, protože udělal, jak řekl.
O rysovi se zlatýma očima. Byl jednou jeden král a ten král jel na lov. Tam uviděl rysa se zlatýma očima, jenomže rys mu utekl. Král se za ním hned vydal, ale nedohonil ho. Se svou družinou se příštího rána vydal opět rysa lovit, ale také marně. Král ho chtěl moc získat, a tak běžel a běžel, až se své družině ztratil. Volal, ale marně. S únavou si lehl pod nejbližší strom, aby si odpočinul. Začala noc a vtom se okolo krále začal potulovat rys, neviděl ho, ale jeho svítivé oči ho prozradily. Rys ho začal trochu škádlit, dělal, že ho chce sežrat. Král se modlil k bohu, aby ho nechal žít. Rys ho nesežral. Ráno se král zase vydal po stopě bez pomyšlení na noc. Došel k chaloupce, kde byl starý pán s rysem. Král se zeptal, jestli je jeho a muž řekl: "Tento rys je můj přítel, neubližuj mu.” Král mu odpověděl, že touží jen po jeho zlatých očích. Pán mu důrazně podotknul: "Nejsou zlaté, ale žluté, zlaté je vidí lidé, kteří myslí jen na peníze.”
Charakteristika postav: Král je ctižádostivý, protože se pořád hnal za rysem a chtěl ho získat. Starý muž je zvláštní, protože žil sám v divočině.
O zlaté sekeře. Jeden dřevorubec jménem Matouš šel k louce kácet stromy. Když svačil, objevil se vedle něho zničeho nic dědeček. Matouš se s ním rozdělil o svačinu. Dědeček mu poděkoval a řekl, že si může přát jedno přání. Matouš si myslel, že to je výmysl, a tak něco plácl. Když přišel domů, tak se jeho přání vyplnilo. Na místo jeho obyčejné sekyry měl u pasu zlatou.
Charakteristika postav: Matouš je nevěřícný, protože dědečkovi nevěřil, že mu splní přání. Dědeček je štědrý, protože za malý kousek chleba mu dal takovou věc.
O zamilovaném loupáku. Byl jednou jeden dřevorubec Josef, který zrovna loupal stromy. Dnes mu to ale vůbec nešlo, loupák se totiž zamiloval do pily. Jenže ta na to řekla jen: "Pchá.” Milého loupáka to strašlivě ranilo a přál si jedině zemřít. Josef byl tak naštvaný, že mu práce nejde, že s loupákem mrsknul o kámen a on se rozbil. Josef si to vyčítal, ale nedalo se nic dělat, ani části z něho nenašel. A tak skončila nešťastná láska.
Charakteristika postav: Pila je pyšná, protože nechtěla loupák. Loupák je nešťastný, protože ho pila nechtěla. Josef je smutný, protože mu nešla práce a rozbil si loupák.
O zakletém Červenáčkovi. Tato pohádka vypráví o zakletých sourozencích. Oba dva zaklel zlý čaroděj, dívku do zlé čarodějnice a hocha do ptáčka. Ptáček Červenáček hledal po světě člověka, který by je zachránil. Po velmi dlouhé době se mu to podařilo. Vybral si vesnického dřevorubce Tobiáše. Byl hodný a měl dobré srdce. Čaroděj naštěstí nechal Červenáčkovi řeč. Když na Tobiáše poprvé promluvil, Tobiáš se nejprve velmi divil, ale pak pochopil, o co se jedná. Souhlasil tedy a šel s ním za čarodějnicí. V půli cesty je zastihla noc, a tak poprosili ve vesnici o nocleh. Přijala je jedna moc milá dívka, Tobiášovi dala najíst a ptáčkovi dala semena. Tobiáš jí řekl, kam jdou a jestli neví, kde čarodějnici hledat. Ráno jim dala na cestu jídlo a ukázala směr. Vydali se tedy na cestu. Vedla houštím a zarostlým lesem. Když se konečně vydrápali na kopec, kde bydlela čarodějnice, měl Tobiáš za úkol ji zabít. S pomocí Červenáčka to zvládl. Hned co se skácela na zem, se na místo ní objevila nádherná dívka a na místo Červenáčka tam stál mládenec. A byla svatba. Tobiáš si vzal Marušku, s kterou bydlí na vesnici a Červenáček tedy Ondřej Annu, s kterou vládne na zámku.
Charakteristika postav: Tobiáš je hodný, protože osvobodil od kletby Marušku a Ondřeje. Anna je milá, nechala Červenáčka a Tobiáše přespat u ní doma. Ondra je trpělivý, protože dlouho hledal záchranu, až ji našel.
Kolik měla straka peněz? Když šel dřevorubec Tonda kácet stromy, měl v kapse tři zlaťáky, ale odpoledne už tam nebyly. Myslel, že mu je žena vzala, ale pak si vzpomněl, že si s nimi pohrával při cestě do lesa. Celý večer o tom přemýšlel, až na to přišel. Byla to straka. Příštího dne se opět vydal do lesa a straku pozoroval. Trvalo mu pár dní, než nešel její hnízdo. Bylo až na samém vrcholku stromu. Tonda vylezl ke hnízdu a šátral v něm. Našel tam své tři zlaťáky, ale neslezl dolů, sebral všechny, co tam byly. Naneštěstí se mu ale podařilo vystrčit jedno vejce z hnízda. Vejce spadlo a rozkřáplo se. Tonda se ho snažil chytit, ale nešikovně se zakymácel a spadl také. Vesničané ho tam našli, ležel na zemi vedle rozbitého vejce a myslel na straku. Bohužel nešikovně spadl a poranil se tak, že nadosmrti zůstal zmrzačený.
Charakteristika postav: Tonda je nenasytný, protože mu nestačily jeho tři krejcary.
Co vyprávěl lodní stožár, vytesaný ze šumavské jedle. Tato pohádka vypráví o prastaré jedli, která zažila i první lidi. Jednoho dne se u ní sejde několik mužů a obhlíží ji. Jeden z nich do jedle rýpne. Jedli to strašně zabolí, až se celá zachvěje. O asi půl roku později začnou lidé nahrabávat kupy sněhu před ní. Už ví, že brzy zemře. A proto se rozloučí s okolními stromy. A jen čeká na smrt. Je ohromná, a proto to dřevorubcům trvá dlouho, než ji porazí. Konečně její mohutné tělo spadlo k zemi. Když ji slunce dostatečně vysušilo, odtáhli ji k řece a svázali s jinými stromy. Plavili ji přes mnoho řek až do moře a u přístavu ji očistili, uhladili a dali jako hlavní stěžeň obrovské třístěžňové lodě. Na první plavbě je zajala pirátská loď a zlomila jim přední stěžeň. Na další plavbě je zastihla velká bouře, která jim zlomila stěžeň a potopila je na dno. Dlouhou dobu tam byli. Viděli různé druhy, ryb a mořských korálů. Jejich loď se stala zkamenělinou. O asi několik stovek let se tam objevili lidé. Byli zvláštně oblečeni. Měli ploutve a na zádech vak. Obhlídli loď a pak ji zahákli do háků a vytáhli ji. Zkamenělinu dali do muzea a na prastarý stěžeň vyrobený z šumavské jedle.
Charakteristika postav: Jedle je vytrvalá, protože se nenechala zahubit a rostla dlouho.
Ptáčník Jan. Byl jeden dřevorubec a ten měl rád ptáčky, a proto je chytal do klecí. Jednoho dne ho odnesl obrovský orel a dal ho do klece na skále. Slunce pálilo, a když se Jan chytil klece kovových tyček, vyjekl bolestí, protože byly rozpálené. Akorát v noci slunce neprahlo. Janovi praskaly rty suchem a měl žízeň. Bezmocně seděl v klícce a doufal, že je to jen sen. Ráno letěly okolo Jana dvě sýkorky. A přitom se na něj dívaly a říkaly si, že ptačí král zatkl dalšího uličníka, který ubližoval ptákům. Jan je poprosil, jestli mu pomohou, slíbí, že už nikdy nebude ptáčky chytat. Sýkorky mu tedy pomohly a on pustil na svobodu všechny uvězněné ptáčky a už je nikdy nechytal.
Duše stromu. Byl jeden dřevorubec a ten šel kácet stromy. Když poprvé zaťal sekyru do stromu něco zaslechl. Myslel, že je to vítr. Zaťal tedy sekyru znovu. Zvuk se ozval ještě jednou. Znělo to jako: "Nech mě žít! Prosím!“ Zaťal tedy sekyru potřetí neboť si myslel, že se mu to opět jen zdálo. Prapodivný zvuk se opět ozval. Šel tedy za farářem z zeptal se ho: "Pane faráři, mohou mít stromy duši?” Kniha se mi moc líbila, našla jsem ji ve své knihovně. Doporučila bych ji Markétě Řezáčové, protože by se jí určitě líbily obrázky a napínavý děj.

Říkání o víle Amálce

Knihu napsal Václav Čtvrtek a ilustroval Václav Bedřich.
Vydalo ji nakladatelství Albatros v Praze roku 2003.
Kniha je určena pro čtenáře od pěti let.
Literatura: pohádka
Má 82 stran. Četla jsem ji dva dny.
Kapitoly: Jak víla Amálka nechala stát myslivce, Jak potkala beránka Kudrnu, Jak našla kámen mutáček, Jak seděla v zelené klícce, Jak zatančila králi, Jak obrátila potok, Jak si řekla mlynáři o čepici, Jak přetancovala obra Hrampace, Jak se udělala ptáčkem, Jak vyléčila obra a ohniváče, Jak si kutálela s oříšky, Jak odešla spát až do jara.
Jak potkala beránka Kudrnu. V této kapitole se víla Amálka sejde s beránkem ne cestě a on jí uhne, za to mu Amálka ukáže krásnou louku na napasení. A přitom ho upozorní na lstivé byliny, které vábí. Potom si odtančí za svými povinnostmi. Beránek jí dlouhá stébla trávy a něco mu k tomu chybí. Začne tedy okusovat byliny, jenže jedna z nich ho ovábila a on jí naposlouchal. Jde, až dojde na krajíček skály. Uvidí ho víla rychle běží k němu a položí ho vedle studánky, kde beránek usne. Měsíc vyjde na oblohu a když se chce rozhlédnout, jestli všichni už spí, uklouzne a spadne do studánky vedle beránka a víly Amálky. Amálka poprosí beránka, aby vypil vodu ze studánky. On tak učiní a měsíček se může vrátit na oblohu.
Jak odešla spát až do jara. V této kapitole se s námi víla Amálka rozloučí. Nejprv ale potká dva dědky Fujaváce. Oni si nechají u ní pytel. Z malou chvíli přijdou, jenže už tam není. Odnesl si ho totiž hospodský. Sluníčko se na ně zlobí, že ještě není sníh. Dědci a Amálka jdou pro pytel. Vezmou ho a Amálka rozsype sníh po krajině. Potom odtančí a zmizí stejně tak jak se objevila.
Víla Amálka je hodná, ráda pomáhá, je přátelská.
Knihu jsem si vybrala, protože mám ráda klasické pohádky. Doporučila bych ji Elišce Horákové, protože by se jí mohly líbit obrázky a celý děj knihy. V textu mě zaujalo, že se víla Amálka snaží každému pomoct a skamarádit se s ním. V knize mě zaujaly roztomilé obrázky.

Kuky se vrací

Napsal: Jan Svěrák
Ilustroval: Jakub Dobrovský
Knihu vydalo nakladatelství Mladá fronta a. s. v Praze roku 2010. Má 132 stran a četla jsem ji necelé dva týdny. Je určena pro čtenáře od šesti let.
Literatura: dobrodružná pohádka
Názvy kapitol: Kuky jde do světa, Záchranná akce, Záhada, Kde všechno končí, Sám v lese, Kapitán von Hergot, Kdo to hraje?, Znovu v ohrožení, Kuky volá domů, Zajatec, Tajná úmluva, Kapitánská večeře, Půlnoční návštěva, Už to vypadalo, že bude klid, Hergot se chystá na cestu, Lesní moudrosti, Dál to nejde, U valníku, Smradov, Po stopách, S Anuškou v patách, Jak vznikají kruhy v obilí, Jak se zastavuje traktor a dalších 25 kapitol.
Tato kniha je o chlapci Ondrovi, který i přesto že má astma, spí s plyšovou hračkou jménem Kuky. Jednoho dne, když je Ondra ve své skrýši udělané z matrací, vtrhne do pokoje maminka s černým pytlem na odpadky. Rozboří Ondrovi skrýš a když uvidí skoro rozsypaného Kukyho, strčí ho do pytle. V noci, když už všichni spí, jde Ondra před dům k popelnici a vytáhne z ní Kukyho. Dá si ho do postele vedle Bubliny. Ráno se převalí a hmatá po Kukym. Není tam! Odkryje rychle peřinu, ale on nikde. Je z toho smutný a když vidí, jak popeláři odváží popelnici, domnívá se, že je v ní i Kuky. Popelářský vůz putuje na skládku, kde vysype všechny odpadky. Ondra si představuje, že je tam i Kuky. Společně s Bublinou se za něj modlí, aby se mohl vrátit domů. Modlitba funguje a Kuky se může pohybovat. Snaží se utéct ze skládky. Podaří se mu to, ale honí ho pytlíci strážci skládky. Utíká, až doběhne do lesa. Ukryje se u Kapitána von Hergota, který je sice trochu mrzout, ale má dobré srdce a Kukymu pomůže, i když mu trošičku vadí, že je Kuky mazel z poličky. Hned se spolu seznámí. Hergot představuje Kukymu bohy z lesa a potom i své cvičené veverky. Hergot společně s Kukym jedou zachránit zvíře v tísni, protože je Anuška vyprovokoval. Jelikož Hergot už moc nevidí, Kuky mu ukazuje cestu. Hergot nechce samozřejmě přiznat, že je už skoro slepý, a proto se to snaží zamaskovat. Když dojedou na Smradov, uvidí za plotem psa, který táhne za sebou barel. Hergot se ho zeptá psí řečí, jestli mu to takhle vyhovuje. Pes mu odpoví, že ano. Když jsou na odchodu, přiletí k nim ptáček a řekne Hergotovi, že je hnízdo s vejci na valníku. Hergot s Kukym se ho snaží dohonit a zastavit. Kuky vyšplhá po řetěze a roztrhne si kožich, do kterého dá všecky tři vejce. Potom se snaží zavolat Hergota, aby mohli jet dál, jenže Hergot je pod jiným řetězem. Kuky spadne do náklaďáku pytlíků a Anušky. Oni ho tam zavřou a potom ho chtějí spálit. Jenže on jim uteče. Když Kuky dostihne Hergota, jedou směrem domů. Jenže začne pršet a oni se musí někam schovat. Kuky se namočí, a proto rozdělají oheň. Kapitán Kukymu rozloží namočené piliny na oheň, aby lépe uschly. Ráno je vystopují pytlíci s Anuškou a Hergota dají do pet lahve, kterou nechají smrštit nad ohněm. Spálí Kukyho piliny, ale on se naštěstí stačí odplazit, takže ho nechytí. Opět začne pršet a Kuky se schová pod kámen. Přiletí k němu ptáček a Kuky ho poprosí, jestli neví o něčem suchém, čím by si mohl vycpat břicho. Ptáček nic nenajde, a proto mu dá jedno pírko ze svého. Ke Kukymu přiletí mnoho ptáčků a každý mu dá jedno pírko. Kuky je konečně plný a může vyrazit. Zatímco ptáčci nosili Kukymu peří, Hergot visel na provaze. Když se Kuky konečně dostal k Hergotovi, zachránil ho. Potom jeli spolu k pařezu, kde je napsána budoucnost. Hergot umí tajné řeči, takže to přečte. Je tam napsáno, že se Kuky dostane domů, a když se ptá Kuky na to, jestli je nějaký lék na astma, přečte tam Hergot jen: „Nepleťte se do věcí, které nejsou a řešte ty, které jsou.“ Potom Kuky zaslechl zvuk motoru. Už věděl, že je opět sledují Anuška s pytlíky. Naštěstí jim utečou a odpočinou si na louce před městem, kde bydlí Kuky. Ondrovy představy se trochu zhroutily, a tak musel do nemocnice, jelikož měl vysoké horečky. Ten den, co se měl Ondra vrátit z nemocnice, začala maminka zase uklízet. Když luxovala pod postelí, něco spadlo. Byl to Kuky. Jakmile ho Ondra uviděl, rozzářil se. Potom jeli s maminkou do obchodního domu a Ondra měl odvézt košík. Jel okolo bezdomovců. Když tu náhle mezi nimi zahlédl psa, kterého potkal Hergot s Kukym. Přišel k nim blíž a zeptal se, čí je to pes. Jeden z bezdomovců mu řekl, že je to tulák. Ondrovi připadal jako Hergot. Potom na Ondru zavolala maminka. On musel jít. Když přijeli domů, Ondra vzal kolo a jel ke krámu. Cestou potkal bezdomovce, jak leží na zemi a teče mu z hlavy krev. Když ho vkládali do sanitky, vtiskl mu Ondra do ruky Kukyho.
Charakteristika postav: Kuky je dobrodružný červený plyšák, který je učenlivý, chytrý, hodný a rád pomáhá druhým. Kapitán von Hergot je strážce lesa, který je moudrý, spravedlivý, ale je trochu mrzout. Anuška je padouch, který se všemožně snaží stát strážcem lesa, je velmi zlý, škodolibý a záludný.
V knize mě zaujala její grafická úprava. V textu mě zaujalo, že Ondra dal Kukyho bezdomovci. Knihu bych doporučila mé sestře, protože by si ji jistě ráda přečetla a zaujaly by ji také obrázky.

Helinda a Klekánice

Autorkou této knihy je spisovatelka Pavlína Brzáková. Ilustrátorem je Robert Smolík.
Vydalo ji nakladatelství LABYRINT v Praze roku 2009.
Žánr: dětská pohádka
Tuto knihu jsem si vybrala, protože se mi zalíbily obrázky, když jsem si jí prohlížela. V knize mě zaujal nákres mapky, kudy Helinda procházela a také názvy kapitol, které jsou připojeny k textu. V textu mě zaujala zvláštní jména. Má pouze 56 stran, ale jsou doprovázeny krásnými obrázky. Knihu jsem četla dva dny. Je určena pro čtenáře od šesti let.
Kapitoly: Když se Helinda narodila, Teď už nabyla sama, Zvoničku zakrýval vysoký jeřáb, Tak polez ven holubičko, A byla to chýše k pohledání, velká jako hrad!, A co na to panáček...?, To huňaté zvíře skučelo jako pes a dalších deset kapitol.
Tato kniha vypráví o malé holčičce, které zemřeli rodiče. Žije v domku sama. Vše si obstará i dům hezky uklidí, ale je jí smutno. Nemá totiž žádné kamarády. Jednoho dne vlétne do domku vlákénko pavučiny a na něm malinkatý panáček. Stoupne si na stůl před Helindu a vykřikne: „A odteď se se mnou budeš o vše dělit!“ Helinda souhlasila. Aspoň teď měla kamaráda. Ušila mu peřinku, aby měl kde spát a dělila se s ním o jídlo. Když přišla neděle, šli do kostela. Strčila si panáčka do kapsy a vyrazila ke kostelu. Před dveřmi do kostela potkala Honzíka. Řekl jí, že dnes není mše, protože farář spadl z lešení. A tak se s ním aspoň domluvila, že by si mohli jít hrát. Šli ke staré zvoničce. Honzík cestou Helindě vyprávěl o Klekánici. Slyšel prý, že odnáší děti, které zůstanou dlouho venku. Když přišli k opuštěné zvoničce, rozezvonili ji. Honzík měl strach, že by tam mohla přijít Klekánice. Najednou zapraskalo křoví. V tu chvíli Honza vystartoval a pelášil pryč. Helina zůstala stát na svém místě a zpozorněla. V tu chvíli se křoví rozhrnulo, a vystoupila z něj baba. Helinda se jí zeptala, kdo je. Baba řekla, že to jistě pozná sama. Potom vytáhla pytel a navlékla ho na Helindu. Najednou křikla: "Trochu se proletíme!“ Letěli dlouho, možná chvíli, nebylo to poznat. Po chvíli baba, tedy Klekánice položila pytel na zem a z něj vylezla Helinda. Řekla jí, že potřebuje, aby jí pomohla. Klekánice si nejprv Helindu prohlédla a pak jí ukázala malou místnost s lavicí a stolkem. V níž měla Helinda bydlet. Klekánice vysvětlila Helindě její práci. Měla večer vypouštět z komůrek brouky, štíry, ještěrky, hady, ježky, kuny, netopýry, sovy, výry a sýčky. Helinda poslušně plnila svou práci. Když tu najednou do jejího pokoje vtrhla Mihulena, bylo to vlasaté a nohaté stvoření. Koktavým hlasem se ji představilo a pak jim řeklo, co se děje. Helinda to pochopila. Mihulena se jim snažila říct, že je její kamarádka čertice Chvojka je v ohrožení. Helinda si dala panáčka rychle do kapsy a utíkala za Mihulenou, která jí ukazovala cestu. Když přišli k čertici, ležela na zemi. Mihulena pověděla Helindě, co musí udělat, aby Chvojka nezemřela. Musí přinést dva ohnivé uhlíky. Helinda s panáčkem a Mihulenou se vydali na cestu. Měli na její záchranu pouze jednu noc. A proto se hned daly do práce. Cesta vedla nejprv temnou chodbou. Naštěstí se Mihulena umí proměnit ve světýlko. Takže viděli na cestu. Za chodbou nasledoval les. Naštěstí potkali nočního motýla, který je kousek svezl. Dál šli přes hory. Věděli, že tam je obrovitánský had. Když ho uviděli, všimla si Helinda, že není zlý, jen ho bolí krvavá rána. Helinda mu z ní vyndala kus skály, který tam měl vražený. A on jim za odměnu dal jednu svou šupinu. Šupina byla dostatečně velká, a proto posloužila jako loďka. Díky ní se dostali po malé říčce až k poušti. Museli ji přejít. Asi v půlce potkali sedícího pána u ohně. Dlouho se nezdrželi, jen chvíli. Potom se zase vydali kupředu. Konečně přešli poušť. Teď už jim zbývalo jen najít hořící dům. Byl vidět již z dálky. Plameny sahaly vysoko. Když konečně přišli k místu a chtěli vyndat z hořícího domu uhlíky, nešlo to. Žár byl moc velký. Nevěděli co budou dělat. Už to vzdávali, když tu najednou napadlo Helindu dům uhasit vodou z vedlejší říčky. Všichni souhlasili. Času už moc nezbývalo a tak se dali do práce. Šupina od hada jim posloužila jako rýč. Vykopali úzké koryto od řeky až k hořícímu domu. Fungovalo to. Dům začal z jedné strany hasnout. Helinda přiskočila blíž a vzala dva uhlíky. Pálilo to a tak je upustila do písku. Času nebylo moc, a tak je napadlo, že by mohl mužíček dát uhlíky do svého kastrůlku sednout na vlákénko a letět za Chvojkou. Mužíčkovi se moc nechtělo, ale bylo to pro Chvojčino dobro. Ale vešel se mu do kastrůlku jen jeden. Ale aspoň nějaká záchrana. Mužíček letěl a zatím se Mihulena s Helindou vydali směrem k chodbě. Když konečně dorazili, bylo vše v nejlepším pořádku. Až na mužíčka, propálil si totiž kastrůlek. Chvojka se lehce uzdravila. A tak tam teď žijí, dělají legraci pouštějí noční tvory. A Klekánice? Ta není vůbec zlá. Kamarádí s Helindou a vzájemně si pomáhají.
Charakteristika vystupujících postav: Helinda je zrzavá holčička, která prožije malé dobrodružství a potká přitom spoustu báječných kamarádů. Je hodná, přátelská, má velkou fantazii a je rozhodná. Klekánice je poměrně zlá babice, která odnáší děti, ale Helinda zjistí, že je to jen obyčejná noční paní, která pouští noční tvory do noci. Je hodná, ale také trošku rázná. Panáček je malý mužíček, který se setká náhodně s Helindou. Je hodný, rázný, ale i trochu spavý.
Knihu bych doporučila Barče Maškové, protože si myslím, že by se jí mohla líbit.

Čas tajných přání

Autorkou této knihy je spisovatelka Iva Procházková. Ilustrátorem je Jan Černý.
Vydalo ji nakladatelství Albatros Praha roku 1992.
Žánr: dívčí román
Knihu jsem si vybrala, protože jsem od této spisovatelky již jednu četla a líbila se mi. V textu mě velmi zaujalo jméno hlavní hrdinky. V knize mě zaujaly šrafované obrázky. Má 156 stran a četla jsem ji necelý týden.
Kapitoly: Kapka, Nová ulice, Na střeše, Orfeus, Kožich paní lékárníkové, Halino, sem!, Nejlepší je sbírat lidi, Co je s tátou?, Mluviti stříbro, mlčeti zlato, Jako každé úterý a dalších jedenáct kapitol.
Tento román vypráví příhody ze života rodiny Hujarových a jejich přátel. Hujarovým se má narodit třetí miminko. Holčička. Vybírají pro ni jméno, jenže je žádné nenapadá. Tatínkovi se zdá sen o kapce. A protože je umělec, dá své dceři nezvyklé jméno Kapka, podle svého snu. Když je Kapce asi tak dvanáct let, rozhodne se rodina přestěhovat do Nerudovy ulice v Praze, jenže už bez Kapčiných bratrů, jsou totiž dospělí. Vybraný dům se jmenuje U zlatého hada. Stěhují se do nejvyššího patra. Při stěhování se náhodně seznámí s paní z vedlejšího domu, o které zjistí, že je kněžna. Ve svém novém pokoji jí zaujme okno, kterým se po chvíli vydá na střechu. Je rovná, takže je to lehké. Kochá se krásným výhledem na Prahu. Další den jde poprvé do nové školy. Tam se skamarádí s holkou jménem Tereza. Po škole se spolu vydají do divadelního studia, v němž pracuje Terky maminka. Kapka se od Terky nechá přemluvit a jde se na chvíli podívat na zkoušku divadelní hry, ve které Terka hraje. Příští den po škole se domluví se sousedy na vyvenčení jejich psa. Kapka s ním dojde až k hřišti, na kterém hrají kluci fotbal. Jelikož má ráda míčové hry, zahraje si s nimi. S jedním z kluků se skamarádí. Jmenuje se Radek. Kapka společně s Radkem nebo Terkou tráví volný čas, jsou to její noví kamarádi. O pár dnů později má tatínek problémy. Vyřadili ho totiž z výstavy soch. Je smutný a Kapka se mu snaží pomoct. Napadne ji, že by mohli uspořádat výstavu na ulici před tatínkovým ateliérem. Tatínek napoprvé nesouhlasí, ale pak si to rozmyslí. Výstava se velmi povede, a navíc se podaří prodat skoro všechny sochy. Jenže večer si odvede tatínka policie, na výslech. Vyslýchají ho tam celou noc. Potrestali ho za výstavu těch soch, protože na to neměl právo, nebyla povolená. O několik týdnů později měla maminka narozeniny. Kapka jí koupila dort, který schovala do hrnce pod umyvadlem. Odpoledne přijeli Kapčini bratři. Petr a Pavel. A taky děda. Když si všichni sedli ke stolu a nalili si kávu, chtěla jít Kapka pro dort. Jenže on tam ten hrnec nebyl! Kapka se rozběhla zpět do kuchyně, kde všichni seděli. Vyptávala se jich, jestli o něm neví. Maminka se po chvíli přizná, že starý hrnec dala cikánovi. Kapka se rozbečí, a všem vykládá, co v něm bylo. Děda naštěstí vyndá koblihy, na kterých si všichni pochutnají. Další den jde Kapka za kněžnou. Povídá si s ní a přitom jí ukáže jejího ztraceného kocoura. Kapka jde potom s Radkem do kina. Při návratu z kina Kapka Radka škádlí a stříkají se vodou.
Charakteristika postav: Kapka je zvláštní, má velkou fantazii, je komunikativní. Tereza je rozhodná, vnímavá a trochu citlivá. Radek je kamarádský a pracovitý.
Doporučila bych knihu Pavle Tvrzické, protože si myslím, že by se jí tento román mohl zalíbit z důvodů obrázků a krásně napsaného děje.

Konec času

Knihu napsala Jeanette Wintersonová.
Vydal ji Knižní klub v Praze roku 2007.
Literatura: dobrodružná, fantasy literatura, román
Tato kniha nemá ilustrace. Má 280 stran, četla jsem ji dva týdny. Je určena pro čtenáře od dvanácti let.
V textu mě zaujala zvláštní jména postav. V knize mě zaujalo rychlé střídání prostředí děje (po kapitolách), dějový spád a nápad se změnami času. Autorka příběhu prý patří k nejlepším v Německu.
Kapitoly: Časové tornádo, Host, Žába na prameni, Cesta, Tempus Fugit, Gauner a Ranař, Všude půlnoc?, Králíci!, Všude půlnoc, Duchové!, Navrátilci, Zvláštní setkání, Regaila Masonová, Benzinoví poníci, Komise, Čas plyne, Jámy!, Cesta k Tower Bridge, Eisteinova linie, Audience u papeže, Velký červený autobus, Hvězdná cesta, Černá díra, Mezinárodní záchrana, Přízraky, Pravdivé lži a dalších 11 kapitol.
Tato kniha vypráví o dívce jménem Silver, které před čtyřmi lety zmizeli z neznámých důvodů rodiče. Nyní žije v rodném domě nazývaným Spletibor s paní- tetou Kolíbavou. Ač by měl rozlehlý dům po Silveriných rodičích patřit Silver, paní Kolíbavá si ho přivlastňuje a Silver využívá jako služku. Žijí poklidně, dokud Silver nezjistí, že její rodiče zmizeli kvůli časovým tornádům. Časová tornáda přenášejí lidi někam do neznáma a v přítomnosti se zase ocitají předměty z dávné minulosti. Čas plyne pomalu, někdy se i zastaví a pak obrovskou rychlostí putuje dopředu. Hodinář Abel Temnoproud, který se o tyto věci zajímá, tuší spojitost Spletiboru se změnami v čase. Sblíží se s paní Kolíbavou a pod záminkou výletu do Londýna ji i Silver vyláká pryč, aby mohli jeho spojenci Gauner a Ranař prohledat dům a najít hodiny, které ovládají čas. Málem se při tom ztratí v obrovském podzemním labyrintu, který se nachází pod Spletiborem. Silver se v Londýně nelíbí, uteče od tety a seznámí se s novým kamarádem Gabrielem, který patří mezi Navrátilce. Jsou to lidé žijící na okraji společnosti, kteří nemohou na denní světlo a musí žít pod zemí a skrývat se. To oni Silver prozradí, že tajemství Spletiboru a časových tornád má v rukou ona, protože byla určena za strážkyni času – hodin. Silver i s Gabrielem se rozhodnou Zemi pomoci řešit problémy s časovými posuny. Dostanou se s Gabrielem do jiné hvězdné soustavy. Tam je čekám ještě řada dalších dobrodružství a životu nebezpečných událostí, na které jste už jistě zvědaví. Čtěte, protože tato kniha je opravdu plná napětí a stojí za to.
Charakteristika postav: Silver je hodná, statečná, nebojácná. Navrátilci jsou hodní, milí a obětaví. Gabriel je dobrodružný, obětavý, připravený nasadit svůj život. Paní Kolíbavá je zlomyslná, nevděčná a zlá. Abel Temnoproud je zlý, lstivý a zlodějský.
Kniha se mi hodně moc líbila, vybrala jsem si ji, protože mně ji doporučila sestra. Já bych ji doporučila Pavle Tvrzické, protože si myslím, že by ji mohl zaujmout napínavý děj.

Vidím to, co vrah

Kniha je z edice Děsivé splynutí.
Napsal: Jill Hathaway
Knihu vydalo nakladatelství FRAGMENT v Praze roku 2012. Je určena pro čtenáře od dvanácti let, četla jsem ji tři dny. Má 270 stran.
Žánr: dobrodružný detektivní román
Vybrala jsem si ji, protože mě nejen zaujal název, ale také mi ji doporučila sestra. Moc se mi líbila, je velmi napínavá a zajímavá. Má 31 kapitol, všechny jsou slovně očíslované, až na poslední, která se jmenuje Epilog.
V textu mě zaujala legrační příhoda Rollinse a Vee. V knize mě zaujalo, že spisovatelka je středoškolskou učitelkou.
Vee Bellová si je naprosto jistá, že sestřina kamarádka Sophie nespáchala sebevraždu. Byla zabita. Ona to ví, protože tam byla. Vee má narkolepsii, během záchvatů ale neupadá do spánku. Když omdlí, ocitá se v hlavě někoho jiného a prožívá život skrz jeho oči. Vklouzla například do hlavy své sestře, když podváděla při testu z matematiky, do učitele, který pil před začátkem hodiny nebo do svého otce, když zrovna někoho operoval. Nic ale Vee nepřipravilo na to, co se stalo jedné říjnové noci. Ocitla se v hlavě někoho, kdo držel v ruce zakrvácený nůž, a stál nad Sophiiným tělem. Vee přímo zoufale touží někomu sdělit své tajemství, ale kdo by jí věřil? Zní to tak šíleně, že to nedokáže říct ani kamarádovi Rollinsovi, natož policii. Rollinsovi to ale říct stejně nemůže, protože teď už se moc nestýkají, Vee totiž tráví čím dál tím víc času se Zanem. Zamotaná do nebezpečí a děsivých lží musí Vee sama odhalit vraha dříve, než udeří znovu. Vee se snaží všelijak pátrat, ale moc se jí nedaří. Díky převtělování najde stopy, které jí později napomůžou vyhledat vraha. Na poslední chvíli zachrání s Rollinsem svou sestru a mnoho dalších lidí před uhořením. Zjistí, že vrahem byla matka jejího kluka Zena, který jí s tím vším trochu pomáhal. Když se snaží oba dva ujet z místa činu, nevytočí zatáčku, nabourají. Vee se s tím vyrovná a opět začne více kamarádit s Rollinsem.
Charakteristika jednajících postav: Vee je zvláštní, odhodlaná vyřešit vraždu, je přípravná na vše. Rollins je hodný, rád Vee pomáhá, je ale taky trochu urážlivý.
Knihu bych doporučila všem, kteří mají rádi detektivky, konkrétně Elišce, protože si myslím, že by ji tento román mohl zaujmout.

To jsme, prosím, nebrali

Napsal: Stanislav Rudolf
Vydalo nakladatelství Erika v Praze roku 1993.
Kniha je určena pro náctileté čtenáře.
Žánr: novela (něco mezi románem a příběhem)
Má 201 stran, četla jsem ji tři dny.
Knihu jsem si vybrala, protože mi ji doporučila mamka. V textu mě zaujalo, že dívka studovala zemědělskou školu. V knize mě zaujal na posledních stránkách výběr jiných knih vydaných nakladatelstvím Erika. Kapitoly jsou očíslovány.
V této knize chce Stanislav Rudolf popsat krátký úsek několika týdnů události, které studenti i jejich pedagogové prožívají jak ve škole, tak i na školním pozemku, či ve svém soukromí. Do popředí vystupuje studentka Pavla Bartošová. Jelikož její maminka nedávno odjela do lázní, musí se starat o svého nevlastního otce Františka a bratra Vítka. Mimoto také každodenně chodí navštěvovat svého přítele Viktora do nemocnice. Má rád zběsilou jízdu, a tak jednou, když jel do školy, nevytočil prudkou zatáčku a skulil se do příkopu k řece. Zjistilo se, že má zlomenou nohu. Jenže ona má mnohem víc starostí, ještě k tomu jí vůbec nejde fyzika a matematika, ač jí kamarádka doučuje, trojce se na vysvědčení neubrání. Navíc v poslední době dost školu zanedbává a raději se věnuje Viktorovi. Pavla studuje zemědělskou školu, a tak často společně se třídou (v rámci vyučování) chodí na statek. Starat se o krávy, nebo se učit řídit traktor. Dokonce jednou společně s jedním spolužákem a učitelem nabourali, protože kluci koukali po slečně, která šla po chodníku. A jak byli zaujati, nevšimli si zdi a Pavla také brzy nezareagovala, takže se převrhli na kapotu. Naštěstí nedošlo k žádnému zranění. Ale byl z toho průšvih ve škole kvůli penězům. Viktorovi se Pavlina škola nelíbí. Dokonce, když ho Pavla přijde navštívit, řekne jí, že páchne od hnoje, a tak se urazí. Pavla má zvířata ráda, a tak ji ani nenapadne přejít na jinou školu, kterou jí nabízí. Zanedlouho se ale rozhoduje, jestli opravdu nepřestoupí. Štve ji nejenom škola, ale i domov. Také trochu žárlí na Viktorovu kamarádku Marcelu, která se mu vtírá do přízně. Viktor se již přestěhoval domů. Doktoři mu dovolili, že se o něj můžou starat rodiče doma. A tak Pavla místo do nemocnice chodí za ním domů. Jeho rodiče jsou hrozně milí a přívětiví. Viktor jí nabídne, aby přišla o víkendu a zůstala tu s ním. Jeho rodiče totiž pojedou na Moravu pomáhat děděčkovi s vymalováním bytu. Pavla odmítne, protože má doma moc práce. Doma se ale rozhodne ho tedy navštívit. Když přijde k bráně, nezazvoní a rychle vejde dovnitř, chce totiž Vikiho překvapit. Přede dveřmi se ale zastaví. Vidí dámské kolo. Plně doufá, že na něm přijel jen Vikiho kamarád. Zaťuká. Viktor jí příjde otevřít. Je v jen ve slipech a hrozně se diví, že Pavla přišla. Ptala se ho, jestli půjdou dovnitř a on se začal ošívat a vymlouvat, že to nejde. Že přijeli rodiče a tak podobně. Pavla narazila slovně na to dámské kolo. Našla jeho achilovu patu. Neměl slov. Znova se ho otázala. Řekl, že se jen s jedním kamarádem doučuje zmeškanou látku. Pavla se znovu snažila vejít dovnitř. Zatarasil jí dveře. Pochopila, Marcelka je vevnitř. Slzy jí vytryskly z očí. Viktor jí řekl, že dnes nemůže, ať přijde jindy. Odmítla. Poopravil se a nabídl jí pondělí. Pavla se na něj otočila, oči se jí leskly jako voda na řece. Kroutila hlavou. „Už nikdy Viki, už nikdy.“ Ještě se na něj jednou podívala a pak sklopila zrak a odešla. Doma, hned co přišla, lehla si do postele a usnula. Lehko se s tím vyrovnala. Věděla, že nemá cenu chodit s takovým otrapou a podrazákem jako je Viktor. On ji pak ale přišel navštívit do kravína a chtěl jí vysvětlit to nedorozumění. Pavla mu však zopakovala téměř to, co na verandě před jeho domem. Doma nic neřekla, ale František to na ní poznal a uklidnil jí, že má na vdávání času dost.
Charakteristika jednajících postav: Pavla je rázná, starostlivá, obstojná šestnáctiletá dívka, starajíc se o svou rodinu. Viky je přitažlivý, přetvářený, zbrklý přítel Pavly, je také hloupý, že opusí tak skvělou dívku. Ilona je kamarádská, vyděračná, laskavá Pavlínina kamarádka. Zlata je vymýšlivá, ctižádostivá spolužačka a později i dobrá kamarádka Pavly. František je hodný, milý, nemotorný nevlastní otec Pavly. Bratr Vítek je neposedný, nezkrotitelný, jako každý malý rošťák. Maminka Pavly je panovačná, starostlivá, stejně jako její dcera, je vytrvalá. Vlastní otec Pavly se jmenuje Mirek, je tvrdohlavý, hádavý, stojí si na svém. Radek je nový syn Pavlínina otce, je tichý, nenápadný, nerozhodný. Spolužáci Pavly jsou odvážní, je s nimi legrace, jsou chytří (samozřejmě se to nedá říci o všech).
Knihu bych doporučila Elišce Horákové, protože si myslím že ji zajímají romány i příběhy a navíc čte podobné žánry.